Soucit a soustrast

Soucit, tedy touha pomoci trpícímu, je bezesporu jednou z hlavních morálních hodnot dnešní doby. Pravděpodobně nejsnazším způsobem, jak tuto skutečnost zpozorovat, je sledovat denní tisk, kde se velice často vyskytují zprávy psané právě tak, aby člověk mohl s jejich aktéry snadno soucítit (v novinářském žargonu nese tento princip jemně pejorativní název HLP či háelpéčko, neboli hluboký lidský příběh). Nejde jen o zprávy o katastrofických událostech, ale spíše o prosté pohnuté příběhy lidí, jež jsou nějak zajímavé a zároveň umožňují čtenáři sebeuspokojit se soucitem s daným člověkem. Logika je to poměrně prostá – soucit je pud jako každý jiný, a po jeho ukojení následuje slast, ona odvěká odměna za splnění přírodou předepsaného.

V ideálním případě by měl soucit vést k pomoci osobě, s níž soucítíme, což je ostatně pravděpodobně jeho evoluční smysl (vzájemná pomoc utužuje sociální vztahy a umožňuje jednodušší soužití a společné rozvíjení živobytí, jde tedy o pojítko skupiny nad rámec prosté fyzické nutnosti), avšak reálně se tak děje jen ve velmi omezené míře – jen se zamyslete, kdy jste naposledy hodili žebrákovi na ulici minci nebo pomohli nemohoucí stařence do schodů. Pevně doufám, že si vybavíte nějakou takovou situaci z tohoto týdne, ale mám o tom své pochybnosti. (Ne že bych vás z toho mohl až tak úplně vinit, společnost je v dnešní době poměrně silně letargizovaná vlivem neustálého přílivu tragických zpráv ze všech koutů světa, spojených s prohlubující se polarizací občanstva.)

Zde proto vstupuje do hry soustrast, jakási silnější forma soucitu, kdy člověk přímo trpí obdobnými mukami jako subjekt, jež soustrast v té které dané osobě vyvolává. Na rozdíl od soucitu nutí soustrast člověka přímo jednat, neboť se jedná o prožitek nepříjemný, jehož se chce jeho recipient zbavit, což jej logicky vede k odstranění jeho příčiny, obvykle skrze pomoc zdroji soustrasti. Přirozeně, pokud nejste hypersenzitivní, pravděpodobně budete soustrastit jen s lidmi, ke kterým máte přímý citový vztah.

Problémem soustrasti je, že (podobně jako velké množství dalších pocitů) vychází z dob dlouho před úsvitem rozumu, jak jej známe dnes, a tak až příliš často tahá člověka v otrockých otěžích. Antičtí filozofové si tuto skutečnost velmi dobře uvědomovali, a právě proto na soustrast (ale i na soucit) pohlíželi velmi obezřetně a s nedůvěrou a raději upřednostňovali altruismus podmíněný rozumově, pokud už nějaký.

V tomto duchu psali i pozdější myslitelé, zpravidla v odkaze na předcházející starověké myšlenky – ve své práci Cruel Compassion (nejsem si jistý, jestli dílo vůbec někdy vyšlo česky a jsem líný to dohledávat) se tak vyjadřuje Thomas Szasz, zatímco v aforismu #134 (mimo jiných) v Ranních červáncích kritizuje soustrast i Friedrich Nietzsche. Tato pasáž je velice zajímavá, což mne vede k touze ji zde ocitovat (v překladu Věry Koubové):

“V jakém smysl je třeba se vyvarovat soucitu. – Soucit, soustrast, nakolik opravdu vyvolává strast – a to zde budiž naším jediným hlediskem -, je slabost, jako každé propadnutí škodlivému afektu. Rozmnožuje strádání ve světě: jestliže se zprostředkovaně přece jen tu a tam následkem soustrasti nějaká strast zmenší nebo zruší, nelze ani pak těmito příležitostnými a vcelku bezvýznamnými následky ospravedlňovat podstatu soucitu, která, jak řečeno, je škodlivá. Dejme tomu, že by soucit vládl byť i jen jediný den: lidstvo by na něj okamžitě zahynulo. Sám o sobě má dobrý charakter právě tak málo jako kterýkoliv jiný pud: teprve tam, kde jej vyžadujeme a chválíme – a to se děje vždy, když nerozpoznáme jeho škodlivost, ale odhalíme v něm zdroj rozkoše -, spojí se s ním dobré svědomí a teprve potom se mu rádi oddáme a nestydíme se k němu přiznat. Za jiných poměrů, kdy se ví o jeho škodlivosti, platí za slabinu: nebo, jako u Řeků, za chorobný periodický afekt, jejž lze zbavit nebezpečnosti občasným záměrným vybitím. – Kdo se jednou na zkoušku záměrně poddá po určitou dobu příležitosti k soucitu v praktickém životě a zpřítomní si v duší všechnu bídu, kterou může ve svém okolí zaznamenat, nevyhnutelně onemocní a propadne melancholii. Kdo však chce dokonce sloužit lidstvu v nějakém smyslu jako lékař, bude se muset mít před tímto pocitem velice na pozoru, – protože ten ho ve všech rozhodujících okamžicích ochromuje a svazuje jeho vědění a jeho jemnou pomocnou ruku.”

Jak můžeme vidět, Nietzsche varuje před prostým zaslepeným poddáváním se soustrasti, neboť jako u každého jiného citu jsou její nápory mimo naši kontrolu. Ačkoliv nás teoreticky vede k prospěšným činům, až příliš často zůstane její volání nevyslyšeno a míra utrpení ve světě se tak jen zvýší – což je zajímavý odkaz k utilitarianistické teorii v Evropě založené a zpopularizované právoplatně slovutnými pány Bethamem a Millem. (Nejde o jedinou zmínku tohoto učení v Ranních červáncích, natož v celé Nietzscheho práci.)

Utilitarianisus je, ve zkratce, konsekvencialistická (tedy považující důsledky činu morálně výše, než motivace vedoucí k jeho vykonání) etická teorie, jejímž základním předpokladem je, že akce může být etická pouze pokud zvýší míru tzv. utility ve světě. Přesná definice utility se liší podle jednotlivých utilitarianistických směrů, ale v základu jde o celkové štěstí či potěšení ve světě. Mimochodem, tento proud je i v dnešní době uznáván jako jeden z nejsilnějších a nejmocnějších v rámci etické teorie.

Soustrast, jež nevede k činu, který by někomu pomohl, tudíž není eticky hodnotnou (záměrně nepíšu neetickou, neboť jak moc neetické může být něco, v čem člověk nemá na výběr, je otázkou, o níž by se dalo dlouhé hodiny polemizovat), protože jen zvyšuje ve světě množství utrpení (tedy opaku štěstí) a nijak nepomáhá k jeho snížení. Odtud již lze poměrně jednodušše logicky odvodit, že daleko lepší by bylo, kdyby byli lidé schopni správně odhadnout situace, kde jejich akce může přispět ke zvýšení utility, čistě na základě intelektu, bez svazujícího objetí emocí.

Jinak řečeno, až k vám příště přinesou vaše smyslové orgány zvěst o někom, kdo trpí, nečekejte, až (jestli) nastoupí soucit, zamyslete se, zda by světu nebylo lépe, pokud by méně lidí trpělo, a pomožte mu sami od sebe, na základě svého rozhodnutí. Konec konců, právě možnost svobodné volby je tím, co nás odlišuje od zvířat, existuje-li vůbec.

Advertisements

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s