Oko divákovo

Až příliš často se mi stává, že někomu ukazuji kus moderního či současného umění (ano, je mezi tím rozdíl) a onen mnou otravovaný se unaveně zeptá: “Co to znamená? Co tím umělec myslel?” na což jim nemohu dost dobře odpovědět. Ne snad že bych na ono konkrétní dílo neměl žádný názor (kdybych jím nedisponoval, vůbec bych dílo nikomu neukazoval), ale prostě proto, že smyslem umění podle mne není pouhé předání autorova pohledu na věc pozorovateli jeho práce – lépe řečeno ne zcela.

Vložit někomu myšlenku do hlavy v podobě nezměněné od té, s níž původně přišel její autor, není možné (zatím). Vše, co člověk cítí, když je vystaven působení umění, vychází ve skutečnosti jen a pouze z jeho vlastního nitra. Umělec může sloužit jen jako průvodce, jako Danteho Vergilio, jenž sice prochází světem společně s divákem, zametá mu cestu a stará se, aby nezbloudil, ale ve finále nemůže jeho konečný osud ovlivnit.

Margaret Wolfe Hungerford ve svém díle Molly Bawn poprvé (v jeho moderní podobě) pronesla slavný citát “Beauty lies in the eye of the beholder,” jenž se odkazuje na fakt, že pro každého člověka znamená krása něco jiného. Obdobný přístup lze aplikovat – a měl by být aplikován – i na umění. Co se někomu zdá jako nepřekonatelné mistrovské dílo, se může jinému člověku jevit jako bezcenný kus kýče a naopak. Každý z nás je již z podstaty samotné lidské existence unikátní, se svými vlastními prožitky, hodnotami a názory, a proto na nás různými způsoby působí rozličné druhy umění. Ostatně právě v tom shledávám klíčovou krásu lidstva, v jeho nesmírné různorodosti a neuniformitě.

Dovolte mi tento princip ilustrovat na jedné z nejslavnějších básní amerického básníka Roberta Frosta, nazvané Fire and Ice:

Some say the world will end in fire,
Some say in ice.
From what I’ve tasted of desire
I hold with those who favor fire.
But if it had to perish twice,
I think I know enough of hate
To say that for destruction ice
Is also great
And would suffice.

Jaku u většiny Frostových básních, jejichž genialita spočívá (podle mne i jiných) mimo jiné i ve velice prostém jazyku, obvykle zasazeném do reálií Nové Anglie, v němž však čtenář může, je-li ochoten, nalézt myšlenky zdaleka přesahující zdánlivou prostotu veršů, lze Fire and Ice interpretovat nesmírným množstvím způsobů.

V průběhu času byla často zmiňována možná inspirace Danteho Infernem, jemuž se podobá strukturálně a do jisté míry i tematicky, stejně jako interpretace zvažující, že báseň prostě popisuje ničivost vášní jako takových, ať už jde o touhu či nenávist, což ostatně není téma v umění nijak neznámé.

Roku 1960 se vynořilo tvrzení Harlowa Shepleyeho, slavného astronoma, jenž tvrdil, že jeho rozhovor s Frostem, který se měl údajně odehrát rok před tím prvotním vydáním Fire and Ice, v němž se jej Frost měl ptát na konec světa z vědeckého pohledu, na což mu Shepley odvětil, že “Země bude buď sežehnuta Sluncem, nebo tomuto osudu nějakým způsobem unikne, avšak bude odsouzena k pomalému umrznutí v hloubkách kosmu [vlastní, nedoslovný překlad],” měl posloužit za inspiraci slavné básni. Zda je tato historka pravdivou je jistě otázka, avšak člověk Shepleyeho postavení jistě neměl zapotřebí lhát ve věci takto nevýznamné. Anebo možná ano.

Pokud tedy přijmeme tuto verzi, znamená to, že emoční interpretace básně je chybná a bezcenná? Ale kdeže. Umění, nejen krása, leží v oku diváka. Žádná z možných interpretací není méně cenná než jiná, neboť každá z nich vychází z hloubi duše jejich autora a říci, že jedna konkrétní je hodnotnější, by znamenalo stavět proti sobě v nerovnost hodnotu lidských bytostí, což, jak nás učí historie, je cestou do pekel, a to nikoli těch poetických, o nichž píše Dante Alighieri.

Ze stejného důvodu je jen velmi těžké vůči sobě stavět jednotlivá umělecká díla. Jistě, lze o něčem říct, že jde jistojistě o kýč či brak (například prakticky kompletní červená knihovna), jež z hlediska autorského drží jen minimální, pokud vůbec nějakou, uměleckou hodnotu, avšak to řeší jen polovinu procesu vzniku umění. Pokud pilná mysl pohlédne čistou stránku papíru, může i v absenci obsahu najít myšlenku. Obdobně, i nepřítomnost hlubší hodnoty může být hodnotou sama o sobě, či alespoň posloužit jako základ, na němž postaví oko divákovo hodnotu vlastní. Podaří-li se vám propašovat do neslavnější galerie světa dílo, jímž jste nemysleli vůbec nic, nevyvracíte současné umění, stáváte se jeho součástí.

Je nesmírně zásadní si uvědomit, že umění není a nikdy ani nemůže být monologické – vždy jde o velice intimní vztah mezi autorem a divákem, kdy tvůrce odhaluje skrytá zákoutí své duše – jakkoliv mohou být mělká – a pozorovatel je nechává se prolínat se svou vlastní duší – jež může a nemusí být obdobně hluboká, jako ta stvořitelova. Fire and Ice bez autora by byla jen náhodným seskupením písmen, bez diváka jen výkřikem do tmy. Oba články řetězu jsou stejně podstatné a stejně tak nutné. Jistě, množství děl bylo a bude stvořeno jen pro svého autora samotného, aniž by kdy spatřilo světlo světa, avšak i tato díla jsou svým způsobem dialogická – jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, jednou z nejkrásnějších součástí tvůčího života je pohlédnout na své starší výtvory a nacházet v nich nové významy, jaké jste původně ani nezamýšleli.

Až tedy budete příště stát v galerii, sedět v kině nebo v divadle, poslouchat hudbu či číst knihu, neptejte se jen, co bylo záměrem tvůrce, avšak pozorně naslouchejte šepotu vlastního srdce. Právě v něm se totiž skrývá klíč ke skutečnému pochopení.

Advertisements

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s