Konsekvencialismus a Deontologie

Jednou z hlavních součástí filozofie je etika a jednou z hlavních součástí etiky je takzvaná normativní etika. O co jde? V podstatě právě o obecně nejrozšířeněji známou část etiky, jež zkoumá, za jakých okolností by měl člověk jak konat, aby jeho činy bylo možno považovat za morálně správné –  a naopak, za jakých okolností jsou činy morálně nepřípustné.

Existují tři hlavní myšlenkové školy normativní etiky, navíc k několika vedlejším. Z těch nejdůležitějších budeme v tomto článku probírat pouze dvě – konsekvencialismus a deontologii, etice ctnosti se budu věnovat někdy v blízké budoucnosti.

Ze všeho nejdříve mi prosím dovolte vám ukázat jistý mnou vytvořený diagram. V tuto chvíli vám pravděpodobně nebude dávat přiliš velký smysl, ale slibuji vám, že se to v průběhu čtení postupně změní:

Co tento diagram ukazuje? To je v podstatě prosté. Modré kolečko vlevo nahoře je počáteční stav věcí. Každá šipka představuje jednu akci. Červené šipky jsou akce morálně považované za špatné, zelené za dobré, šedé za neutrální, tedy nikomu neubližující ani nepomáhající. (Pro účely tohoto modelu nezáleží na konrétních měřítcích využitých k ohodnocení té které akce pozitivně či negativně.) Tloušťka šipky označuje, jak závažná akce je (tedy kolik ‘dobra’ či ‘zla’ do světa přinese). Po některých akcích následuje možnost zvolit mezi dvěma či více dalšími akcemi, u jiných nikoliv.

Přerušovaná linie uprostřed ukazuje cílový stav věcí – čím více se od ní konečný stav věcí (tedy umístění špičky poslední šipky dané cesty v šedém pásu dole) odklání, tím méně žádoucí taková závěrečná konstelace je.

Uchovejte si tento diagram v paměti, neboť se k němu ještě budeme vracet.

A nyní tedy již k jednotlivým teoriím normativní etiky:

Z obou disciplín je deontologie pro běžného člověka pravděpodobně tou bližší. Její název vychází ze starořeckého slova deon, jež se překládá zhruba jako povinnost.

Nejlépe ji lze shrnout za pomocí věty “Prostředky jsou důležitější nežli důsledky.” I tuto větu si zapamatujte, neboť k ní budeme později stavět větu jinou a tvořit tak poetickou opozici.

Co však tato promluva znamená?

Primárně přesouvá váhu etična z důsledků nějakého činu na čin samotný. Nezáleží, k čemu čin povede, pokud takový čin samotný byl vykonán v souladu s nějakými předepsanými pravidly, ať už jsou jakákoliv. Typickým příkladem takového deontologického setu zákonů je Desatero božích přikázání: Nezabiješ. Nezáleží na tom, za jakých okolností či za jakým účelem. Prostě nezabiješ. A podobně. (Cíleně zde zjednodušuji, chápání Desatera se v průběhu věků významně měnilo a ne vždy si zachovávalo plně deontologický charakter.)

Nejznámějším představitelem deontologické školy je Immanuel Kant, jeden z největších filozofů vůbec, jenž uvedl do lidského povědomí myšlenku kategorického imperativu, tedy zásady platící v nezměněné podobě vždy a všude, neomezeně a absolutně. Jeho definic existuje více, obecně známá je však především tato:

“Jednej vždy na základě zásad, o nichž bys mohl chtít, aby se staly univerzálními pravidly.”

Jinak řečeno, lhaní je špatné, protože pokud by lhali všichni, jakékoliv vyjadřování se by ztratilo smysl. Tento princip lze aplikovat na v podstatě jakoukoliv negativní akci či úmysl.

Kant poměrně slavně nikdy neustoupil, když byla jeho myšlenka napadána, a to až do té míry, že byl ochoten nezlomně tvrdit, že lež nemůže být správná ani za situace, kdy by mohla někomu zachránit život – například pokud se mne masový vrah ptá, kam se schovaly jeho oběti (a já z nějakého důvodu nemohu odmítnout odpovědět), musím říci pravdu, neboť dle nekonečně mocného kategorického imperativu je lež vždy zcela a dokonale nepřípustná. Asi si dokážete představit, jaké reakce taková tvrzení u jeho odpůrců vyvolávala.

Podíváme-li se tedy na náš diagram očima deontologie, nabízí se nám několik možných cest:

Ostatní cesty musely být vypuštěny, neboť byly důsledkem prvotního rozhodnutí se pro červenou – tedy špatnou – šipku, a tudíž deontologicky nepřípustné. Schválně si zkuste diagram projít sami, podle deontologických zásad, kdy nemůžete nikdy zvolit ‘zlo’. Ale pozor! Deontologie se nijak nezajímá o důsledky činů, jen o činy samotné – tedy žádné koukání, jak blízko ke středové přerušované linii nás cesta dovede.

Deontologie nás nutí i na prvním dvojcestí zvolit zelenou šipku, a tudíž se vydat směrem dolů. Zde si můžeme vybrat buď mezi tenčí nebo tlustší zelenou šipkou. Jelikož nás nezajímají důsledky, logicky si musíme vybrat tu tlustší, ačkoliv tenčí by nás dovedla blíže k cíli. Zde však narážíme na problém: žádná z nabízených cest není dobrá! Co dělat? Inu, nic. Deontologie ve své nejčistší formě nezná mechanismus výběru mezi větším a menším ‘zlem’ – obě ‘zla’ jsou shodně zapovězena. Odpověď tedy zní, že nepodnikneme žádnou akci a naše cesta tak skončí.

I pokud bychom měli možnost vidět do budoucnosti a vybrali si vždy tu nejlepší (nejtlustší zelenou) šipku, došli bychom v konečném výsledku velmi daleko od cíle – až úplně vlevo, nejdále ze všech šipek.

Skutečnost, že čin sám o sobě se nám může jevit dobrý, ještě neznamená, že i jeho důsledky budou dobré. Jen pomyslete na Kanta a masového vraha.

A právě to nás přivádí ke konsekvencialismu.

Jak už její název napovídá, tato škola tvrdí, že jediným hodnotícím měříkem nějaké akce jsou její následky. Nezáleží, zda akce sama vedla k něčemu pozitivnímu, či zda byla provedena s nejlepší vůlí – pokud jejím konečným výsledkem bylo něco špatného, není morálně nijak ospravedlnitelná.

Podobně jako deontologie, i konsekvencialismus má svou slavnou větu: Účel světí prostředky, či, jinak řečeno, důsledky jsou důležitější nežli prostředky.

Podíváme-li se tedy opět na diagram, zjistíme, že jen jediná cesta je přípustná:

Fakt, že se tato cesta skládá z čistého ‘zla’, je z hlediska konsekvencialismu zcela irelevantní. Pokud dovedeme tuto teorii do absurdna, neexistuje absolutně žádný čin, jenž by nebylo možno ospravedlnit jeho konečnými důsledky. Věčné utrpení miliard je bezvýznamné, pokud nás dovede k nějakému vyššímu dobru. K čemu využití konsekvencialismu v praxi tradičně historicky vedlo, každé malé dítě.

Přirozeně, ani konsekvencialismus není bez vady.

Jeho největším problém je poměrně prostý – lidé nevidí do budoucnosti. Je sice krásné, že nějaká akce může mít za deset tisíc let skvělé vyústění, díky nemuž by nastal dokonalý mír a ve světě by zavládla láska, ale ve finále na něm vůbec nezáleží, pokud o něm nikdo neví, a tudíž jej nikdo nemůže prosadit.

Odhadnout křídlení (kompletní sadu všech důsledků nějaké akce, tento můj název pochází od slavného efektu motýlých křídel) je absurdně složité i jen na zlomky okamžiků dopředu, neboť náš svět je především na mikroskopické úrovni nepředstavitelně složitý.

Druhým problémem jsou ony ‘konečné důsledky’. Jde o typicky krásně vágní filozofický pojem, který nám sám o sobě neříká zhola nic. Uvedu modelovou situaci:

Násilná sekta pod vedením fanatického šílence páchá nepravosti v království a způsobuje tak utrpení mnoha lidem. Král vydá rozhodnutí popravit jejich vůdce. Sekta se rozpadne. Skvělé.

Nedlouho poté začne být popravený duchovní považován za mučedníka, sekta opět vyroste, postupně se z ní stane obrovská církev, získá nesmírnou moc a nechá krále i celý jeho dvůr upálit. Nešťastné.

Církev vyroste ve stát a poté v dobyvačnou mocnost, šířící své pomýlené učení po celém světě prostřednictvím krvavých výpadů a bojových výprav do okolních států i za moře. Miliony zemřou ve válkách a vše se topí v krvi. Hrozivé.

Jednomu z vůdců impéria se  v okamžiku náboženského vytržení dostane zjevení. V této vizi mu je představen stroj schopný vyrobit cokoliv z čehokoliv. Nastane nová zlatá éra, lidstvo prosperuje jako nikdy a nedostatek je zcela umořen. Vynikající.

Se strojem jsou prováděny stále šílnější a šílenější experimenty, až jednoho dne za jeho pomoci kdosi vynalezne nesmírnou výbušninu, kterou omylem odpálí a zničí tak celou planetu a zahubí lidstvo. Katastrofické.

Zkázou Země je však ovlivněna gravitační rovnováha Sluneční soustavy, díky čemuž Slunce nepatrně změní svoji dráhu a o dvě miliardy let později se bezpečně vyhne obrovskému systému propojených hvězd, čímž jsou zachráněny triliony nevinných životů. A tak dále.

Lidstvo bohužel není pro vesmír nijak zvlášť významné a naše časová měřítka jsou z pohledu geografických dějin směšně krátká. Křídlení budou pokračovat miliardy let poté, co Slunce navždy vyhasne, biliony let poté, co veškerá fyzická hmota zanikne

Pokud tedy chceme aplikovat konsekvencialismus, musíme si tyto ‘konečné důsledky’ sami přivést blíže, postavit je do nějakého reálného času. To lze učinit pouze tak, že budeme mít naprosto přesnou (ve smyslu znalosti pozic všech částic ve vesmíru) představu o námi požadovaném dokonalém stavu, k němuž následně budeme směřovat všechny naše akce (a jakmile jej dosáhneme, veškeré snahy budou zaměřeny na neustálé navracení se k němu). Že je něco takové nepředstavitelně obtížné, předpokládám nemusím vysvětlovat.

Je-li tedy deontologie nežádoucí a konsekvencialismus nemožný, co nám zbývá? Kromě výše zmiňovaných vedlejších směrů, z nichž většina je postižena nějakými velice zásadními nedostatky, existuje poměrně intuitivní přístup, jímž se řídí naprostá většina lidí ve svém běžném životě.

Jde v podstatě o jakýsi mix mezi deontologií a konsekvencialismem – žijeme podle určitých více či méně deontologických pravidel (legislativních či morálních), o nichž víme, že jsou v obecné rovině správná, avšak pokud vyvstane nějaká dostatečně extrémní situace, podíváme se na věc více konsekvencialisticky a zvolíme akci, jež podle našeho značně omezeného úsudku povede k těm nejlepším výsledkům, načež se opět vrátíme k životu podle zákonů.

Někdy v budoucnu se jednotlivě vrátím jak deontologii, tak ke konsekvencialismu. Obě tyto školy zahrnují množství zajímavých teorií a řešení výše představených (i jiných) problémů, o nichž by stálo za to popsat tisíce stran papíru. Jako první se však podíváme na etiku ctnosti, onu ztracenou sestřičku deontologie a konsekvencialismu. Tak se těšte.

Advertisements

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s