Demokracie jakožto všeobecná shoda či ‘diktatura většiny’?

Winston Churchill kdysi pravil, že „demokracie je nejhorší forma vlády, s výjimkou těch, které jsme doposud vyzkoušeli.“ Jeho slova nebyla nikdy aktuálnější než právě dnes, kdy se zdá, že samotný koncept západní demokracie je nedostačující a vede k rozdělování společnosti na vzájemně neslučitelné znepřátelené tábory.

Jak můžeme pozorovat na výsledcích a povýsledkových reakcích britského referenda o vystoupení z Evropské unie, volby prezidenta spojených států amerických či (pro domácího čtenáře hmatatelnější) volby prezidenta naší vlastní země, představa demokracie jakožto všeobecné shody, kde existuje více návrhů postupu a společnost se nakonec shodne na tom z jejího úhlu pohledu nejlepším, se postupně stává neaktuální.

Namísto toho, aby demokracie přiváděla lidi dohromady a nutila je ke společné diskuzi nad závažnými problémy, se zdá, že je od sebe naopak stále více odtrhává a staví mezi nimi pomyslnou neviditelnou zeď. Nebudu laskavému čtenáři lhát, i já samotný jsem si v prvních chvílích připadal tváří v tvář Brexitu a zvolení Donalda Trumpa bezmocně a – mohu-li to takto hrubě vyjádřit – v zajetí moci hlupáků.

Můžeme namítat: společnost byla rozdělena vždy, v dnešní době je toto rozdělení jen více viditelné díky internetu a dalším vyspělým komunikačním technologiím. Ačkoliv jsem nucen uznat, že do určité míry je současný stav jistě nadhodnocen záplavou informací, se kterými se denně potýkáme, domnívám se, že zároveň je daleko nebezpečnějším, než se může na první pohled zdát.

Demokracie jakožto systém je postavena na občanské soudržnosti a schopnosti uznat politickou pluralitu. Nemusím s každým názorem souhlasit, avšak měl bych být ochoten tolerovat jeho existenci, neboť právě široké spektrum rozličných názorů je palivem pro správné fungování vlády lidu – každý má své potřeby a požadavky a stát se má snažit dosáhnout naplnění co největšího počtu z nich tak, aby bylo uškozeno co nejmenšímu počtu jednotlivců.

Problém nastává za situace (jako je ta, kterou můžeme právě teď v přímém přenosu sledovat), kdy se ‚znepřátelené‘ strany nejsou schopny navzájem snášet, ba dokonce se vzájemně považují za přímou existenční hrozbu. Za příklad nám dobře poslouží právě již výše zmíněné americké prezidentské volby – zastánci Hillary Clintonové (obecněji odpůrci demokratického kandidáta Donalda Trumpa) se obávali, že pokud Trump zvítězí, dojde ke zničení dlouho těžce budovaných liberálně-demokratických hodnot, na kterých je víceméně postavena západní civilizace, zatímco naopak lidé podporující Trumpa se děsili možnosti vítězství Clintonové a tak z jejich pohledu pokračujícího rozkladu amerického snu a dalšího vykořisťování menšinami.

Nebudu zde hodnotit, která ze stran zastávala správné stanovisko, ale musím poukázat  na kuriózní situaci, ve které se voliči ocitli – z jejich pohledu nešlo už pouze o prosazování vlastních zájmů na politickém kolbišti, ale o faktickou obranu pokračující existence svého názorového tábora. Podobný přístup se začíná projevovat i u nadcházejících prezidentských voleb u nás, kdy se stále více a více ozývají hlasy, vyzývající k jednohlasnému podpoření Michala Horáčka jakožto protikandidáta Miloše Zemana liberálním křídlem voličů, bez ohledu na ideologické a jiné problémy, jaké s ním bezpochyby velká část těchto voličů má, čistě z důvodů boje proti Zemanovi a jeho příznivcům, jež velká část tohoto liberálního křídla vnímá jako existenčně nebezpečné.

 

K polarizaci tedy očividně dochází, avšak samotné připuštění její existence nestačí – musíme se zamyslet, co k ní v první řadě vede, jak by se tyto zdrojové problémy daly řešit a proč je vlastně polarizace jako taková pro společnost nebezpečná.

V první řadě jde o závažnost problémů – po velmi dlouhou dobu se nestalo, aby se takto veřejně řešily problémy takové závažnosti, jako dnes. Považme – boj o setrvání Spojeného království v EU je součástí širšího boje o udržení reálnosti představy univerzální evropské spolupráce a tudíž i pozitivního náhledu na postupující globalizaci jako takovou. Obdobně postupně opět dochází k velmi viditelnému rozdělení (západního) světa a politiků a na ty liberální (jako byl například Václav Havel) a ty proti liberální demokracii se vymezující a často se více či méně opírající o Rusko (jako je například Miloš Zeman či Donald Trump), čímž se vlastně do určité míry vracíme ke klasickému rozložení ideologií z minulého století. Jedna věc je diskuze o míře zdanění, kde sice pravděpodobně dojde ke sporům, ale ne ke skutečné vážné rozmíšce, druhá je boj o stav světa podle svých představ.

Dalším důvodem, proč je společnost tak ostře polarizována, jsou neštěstí, k jakým v nedávné době došlo – světem se prohnaly ekonomické a politické krize z první a počátku druhé dekády tohoto tisíciletí, což vedlo k dalšímu prohloubení už existujících mezer mezi lidmi – například právě obavy z terorismu, v očích velkého množství lidí doprovázejícího imigrační vlnu, jsou jedním z hlavních důvodů odporu ke globalizaci, jaký v sobě tito lidé chovají.

Masivní dezinformační kampaň, ke které v současné době dochází (u nás jde především o činnost serverů AC24, Sputnik CZ, Parlamentní listy a dalších), podporované často bezhlavým sdílením příspěvků na sociálních bez ověřování jejich skutečné informační hodnoty, uzavíráním se uživatelů do sociálních bublin a aktivním využíváním plné moci současných velice efektivních metod zpracovávání obrovských objemů dat (viz role společnosti Cambridge Analytica ve výsledcích Brexitu a amerických voleb) dále vede k situaci, kdy dezinformovaní zastánci protiliberální strany vidí liberály jako zlo samo a příčinu všech jejich problémů (jasným dokladem u nás je pokročilá démonizace fráze ‚pravdoláskař‘ či existence pojmu ‚havloid‘ jakožto urážky), zatímco liberální strana vesměs nahlíží na své odpůrce jako na fašisty, xenofoby a obecně odporné existence.

Jak lze vidět, tábory jsou vskutku prakticky neslučitelně rozdělené.

 

Odtud právě také vychází onen úhel demokracie jakožto diktatury (často velmi těsné) většiny. Za situace, kdy jde jen z osobního hlediska o relativně drobné věci (jako je již zmiňovaná míra zdanění), jsou protichůdné tábory ochotné vlastní prohru v zájmu zachování ducha demokracie tolerovat.

Pokud však jde skutečně o hodně (jako například o integritu Evropské unie či o to, kdo povede nejmocnější stát na světě po následující čtyři roky), připadá si poražená strana ‚znásilněně‘ stranou druhou. Tento pocit je tím více bolestný a nesnesitelný, čím těsnější prohra byla – o Brexitu rozhodlo 52 % hlasů, Donald Trump dokonce získal méně voličských hlasů než Hillary Clintonová (prezidentem se stal v důsledku elektorálního systému).

 

Jelikož oblastí, ve kterých je společnost takto polarizována, je velké množství, očividně již nelze hovořit o demokracii jakožto shodě všech. Tento fakt se nám může protivit, ale bojovat proti jeho pokračování lze jen velmi těžko – bylo by nutné, aby oba znepřátelené tábory nalezly společnou řeč, což je v lepším případě běh na dlouhou trať a v horším případě nemožné. Měli bychom se proto zaměřit na přijetí opatření, která zabrání takzvané diktatuře většiny, která již bohužel do jisté míry probíhá.

Kromě nutného opětovného školení lidí o tom, co skutečně znamená demokracie (tedy že je nutné respektovat i názory, se kterými nesouhlasíme), by bylo vhodné zajistit, aby nemohlo docházet k absurdně těsným vítězstvím v tak zásadních otázkách, jako jsou ty výše popsané.

V případě stále populárnějších lidových referend (jejich popularita vychází především z faktu, že dávají běžnému voliči pocit přímé moci nad výsledkem, na rozdíl od klasických zastupitelských systémů) by mohlo jít o nutnost získání významnější než jen nadpoloviční většiny. Konec konců, například právě členství Velké Británie v Evropské unii je velmi dlouhodobé a představa, že momentální výkyv politické nálady směrem k antiestablishmentu by jej měl ukončit se minimálně mně zdá zvláštní. Pokud by byla namísto využité nadpoloviční varianty přijata například tzv. dvoutřetinová verze referenda, kdy by pro vystoupení bylo nutno minimálně 66 % hlasů, šlo by daleko méně o diktaturu většiny a daleko více o projev vůle lidu jakožto celku.

 

Abych tedy zodpověděl titulní otázku této práce – demokracie nikdy nebyla skutečnou shodou všech, neboť různí lidé budou mít vždy různé představy a požadavky, avšak tyto drobné neshody jsou za obvyklých okolností tolerovatelné právě v rámci klasické plurality demokratických názorů. V poslední době však dochází na nejvyšší úrovni k postupnému přerodu z víceméně společné vlády všech v diktaturu těsné většiny, což je způsobeno masivní polarizací společnosti v důsledku závažnosti řešených otázek a vlivu nespoutaných moderních technologií, na jejichž vliv není systém jako takový připraven. Možným řešením tohoto problému je zapracování více konsensuálních prvků do demokratického systému a tak jeho ochrany před prudkými výkyvy v současnosti značně nestabilního politického prostředí.


Tento esej byl původně sepsán jakožto závěrečná seminární práce na VOŠP pro modul Instituce – Moc, peníze a právo ke sklonku roku 2016.

Advertisements

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s