Jak snadné je udávat

Poměrně často kolem sebe slýchávám názor, že [doplňte jméno hovořícího] by se rozhodně nenechal rozložit totalitním tlakem a nikdy by nikoho neudal, bez ohledu na to, jak by na něj bylo působeno. Představa je to sice krásná, ale bohužel naprosto mylná. Proč?

Tři důvody:

  1. Většina lidí je typicky charakterově daleko slabší, než si o sobě myslí (pravděpodobně včetně mne samotného, což, když o tom tak přemýšlím, je celkem nepříjemná představa);
  2. Situace v totalitních režimech bývá daleko horší, než si obvykle myslíme. Jedna věc je vycházet z obecně sdílených představ (často vykreslovaných filmy a literaturou) a výpovědí pamětníků, druhá je skutečně žít v každodenním útlaku;
  3. Každá lidská bytost je vybavena systémem porovnávání důležitosti událostí. A přirozeně a nijak překvapivě, touha po bezpečí sebe či lidí nám nejbližších stojí daleko výše, než potřeba chránit osoby, s nimiž se známe jen letmo či vůbec.

Říci si v našem poměrně blahobytném státě “nikdy bych nikomu neublížil” je velice snadné. Tak. Právě jsem to vyslovil na hlas a stálo mne to asi tolik námahy, jako párkrát za sebou vydechnout (čímž to také v podstatě bylo). Něco zcela jiného je ale takové předsevzetí dodržet za skutečně krajních situací (a ostatně nemusí být ani příliš krajní – vzpomeňte si, kdy jste naposledy někomu způsobili nějaké příkoří, jakkoliv malé – nejspíše to bude poměrně nedávno, snad dokonce dnes).

Existují dvě základní situace, v nichž nejčastěji dochází k těžkým lidským selháním – při hrozbě obrovského osobního utrpení a při vidině obrovského osobního zisku. Ani v jednom z těchto případů nejde o nic složitého.

Pokud budete tvrdit, že Země je placatá a já vás ve snaze přinutit tento blud odvolat vezmu karabáčem přes záda, patrně se ze vzdoru ještě zatvrdíte a možná si přisadíte něco dalšího.

Pokud vás ovšem zavřu o hladu do studené cely se stále rozsvícenými světly, oholím vám vlasy, nechám vás onemocnět, každý den na vás budu šest hodin řvát a tlouci vás do prstů, pokud vám ukážu fotografie vašich uvězněných rodičů a přinesu prst vaší dcery, nejspíše se zlomíte. Jednorázová, náhlá bolest dosáhne spíše šoku a apatie než čehokoliv jiného. Malé, nikdy neustávající, stále se kupící nepohodlí a utrpení postupně zničí téměř jakkoliv silný charakter (přirozeně existují výjimky).

Navíc, jak jsem již naznačil, nemusí jít jen o utrpení osobní – i velcí lidé se mohou zlomit, pokud namísto nich ohrozíte jejich blízké. Jsem přesvědčen, že vetšina spolupracovníků a udavačů, kteří nenásledovali vidinu vlastního zisku, podlehli hrozbám směřovaným na jejich rodiny. Už jen možnost, že se vaše dítě nedostane na dobrou školu a bude tak poškozené po zbytek života je dosti hrozivá – a to je přitom jen tou nejmírnější formou rodinného nátlaku, jakou může režim vyvíjet.

Každá lidská bytost vnitřně hluboce touží po štěstí a potěšení (ačkoliv podoby manifestace těchto dvou konceptů se mohou jednotlivec od jednotlivce značně lišit). Pokud někomu nabídnete dostatek moci či prostředků k naplnění jeho snů, podlehne. Téměř každý má svoji cenu. Jak kdysi pravil lord Acton (dobře, technicky vzato to původně napsal Alphonse de Lamartine): “Moc znetvořuje. Absolutní moc znetvořuje absolutně.”

Nesmíme zapomínat ani na celkovou dobovou situaci. Pokud by společnost byla zcela čistá (což je nemožné i normálně, natož pod tyranskou vládu – jak by se asi vůbec v takové společnosti dostala podobná vláda k moci?), udávání by bylo něčím zcela absurdním a nepřijatelým. Pokud ovšem zavládne hluboký celospolečenský marasmus, kdy se zdá, že je již vše ztraceno, vládnoucí moc nelze porazit a spolupracuje tak či tak kdekdo, relativní míra způsobeného zla se zdá být daleko nižší, což nepochybně usnadňuje případné rozhodnutí se donášení zúčastňovat.

Uvědomme si, že naprostá většina spolupracovníků nebyla nějakými pokřivenými existencemi, ale zcela normálními lidmi, které k těmto činům dohnaly okolnosti popsané výše. Pokud si tedy myslíte, že byste setrvali bezchybně ctnostní a nikdy se něčeho podobného nedopustili, říkáte vlastně, že jste oproti většině lidí zcela výjimeční – netvrdím, že nejste, avšak byl bych rád, kdybyste se opravdu upřímně zamysleli nad vším, co je vám drahé a co byste mohli ztratit, a zeptali se sami sebe, zda jste skutečně tak imunní vůči nátlaku, jak se vám může zdát.

Sám za sebe bych rád věřil, že tomu tak je, avšak bohužel jsem rozumem nucen o tom mít značné pochybnosti.

Advertisements

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s