Dvouštěrbinoví démoni

Otázka, co je vlastně kosmos zač, pronásleduje lidstvo už od jeho samotného počátku. Pokládali si ji vůbec první nám známí filozofové ve starém Řecku, ptali se na ni racionalisté sedmnáctého století, zabýváme se s ní dodnes…

Nebudu předstírat, že zrovna já jsem tím, kdo má konečnou odpověď na tuto odvěkou hádanku, avšak rád bych vám zde představil určitou linii myšlení, po níž se většina lidí nikdy nevydá. Spojuje dohromady dvě značně bizarní teorie a ten pravděpodobně nejpodivnější a zároveň nejzajímavější vědecký experiment, co kdy byl proveden.

První z výše zmíněných tezí zpopularizoval René Descartes (ačkoliv jistě nebyl prvním ani posledním, kdo na ni přišel). Každé malé dítě zná větu cogito ergo sum, neboli myslím, tedy jsem. Proč je právě tato citace tak důležitá? Protože jde o odpověď na (Descartovu vlastní) metodu radikálních pochyb ohledně zcela všeho.

Poměrně slavně, Descartes přišel s myšlenkou démona, nijak méně zlého než mocného, jenž zastírá všechny jeho smysly a zabraňuje mu tak v jakémkoliv objektivním poznání reality. Jediné, čím si může chudák filozof být jistě vědom, jsou jeho vlastní myšlenky, a tudíž jeho vlastní existence. Proto myslím, tedy jsem.

Odmyslíme-li si démona jako takového, jenž je očividně jen způsobem, jakým Descartes předává svou vizi vyvolenému publiku (uvažme, v jaké době se svému bádání věnoval), musíme mu logicky dát za pravdu. I zcela obyčejný člověk se pravděpodobně setkal s alespoň nějakou situací, kdy mu jeho smysly zcela nepokrytě lhaly – nejtypičtějším příkladem je snění, avšak spousta z nás má patrně zkušenosti i s různými psychedeliky, jež způsobují podobné zmatení.

Nemůžeme-li se tedy na smysly zcela a absolutně spolehnout, jak můžeme vědět, že nám vůbec kdy říkají pravdu? Nezdá se být příliš nereálným, že celý svět je jen sofistikovanou lží, divadlem pro naši mysl.

Zatímco Descartes sám se z této pasti dostal pomocí argumentu, že Bůh je nutně dobrý a jistě by ve své dobrotě nedopustil, aby byl nebožák takto maten (což mi zní jako stéblo, jehož se chytá tonoucí a rána pod pás od jednoho z největších skeptiků všech dob), nám nevěřícím se takové záchranné lano nenabízí.

I pokud odhlédneme od Descartova démona a na okamžik připustíme, že všechno, co vidíme, slyšíme a jinak vnímáme je skutečné, nemáme vůbec vyhráno.

Zamyslete se nad následující otázkou: Kolik toho o světě kolem sebe vlastně víte?

Odpověď zní, že daleko méně, než se patrně domníváte. Obrovské množství vědomostí získáváme jen zprostředkovaně, aniž bychom si je sami nějak přímo ověřovali (či vůbec měli možnost ověřit). Jak si mohu být jistý, že tvar kontinentů je skutečně takový, jako je na mapách, když jsme osobně neobešel všechna jejich pobřeží a nezakreslil si mapu? Jak mohu vědět, zda cokoliv, o čem jsem slyšel nebo četl, se opravdu stalo, pokud jsem toho nebyl sám svědkem? Vezmeme-li tuto logiku do extrému, je teoreticky možné, aby neexistovaly ani větší části Prahy (rozhodně ji nemám projitou jako celek) – dokonce ani většina bytů v mém domě by nemusela být vůbec vybavena (nebo by v nich naopak mohl být portál do paralelního vesmíru) a já bych to nikdy nezjistil. A to ani nemluvím o historii, ze které jsem sám prožil nedlouhých dvacet jedna let.

Právě tímto tématem se slavně zabývá film The Truman Show (kdo ho neviděl, nechť to co nejdříve napraví, je to jedne ze skutečných klenotů světové kinematografie). Ačkoliv jde pouze o umělecké dílo, poměrně jasně ukazuje, jak obrovská část lidského života může být velmi dobře fabrikovanou lží.

Přirozeně, existují i daleko elegantnější způsoby, jak vytvořit masivní iluzi, než je obrovská, desítky let trvající reality-show, přičemž nejlepším z nich je samozřejmě virtuální realita.

Než se k ní však dostaneme, musíme si něco povědět o jedné velice specifické iteraci dvojštěrbinového experimentu, jež proběhla v průběhu minulých pěti let a (pokud se její závěry podaří ověřit) poodhalila cosi velice fundamentálního o povaze našeho vesmíru. A jelikož jsem velice líný člověk a nechce se mi obšírně vysvětlovat něco relativně známého, co by si však zároveň zasloužilo svůj vlastní, seperátní příspěvek, odkážu všechny, kdo nejsou alespoň na základní úrovni obeznámeni s dvojštěrbinovým experimentem, na toto video. (Ne, nejsem placený za jeho propagaci.)

Studie, o které mluvím (a která mimochodem je tou nejpodivnější věcí, co jsem kdy v životě viděl), si položila v podstatě jednoduchou otázku: Co když nebude dvojštěrbinový experiment pozorovaný přímo, ale pozorující  na něj budou pouze myslet?

Za tímto účelem vystavěli upravenou variantu klasického dvouštěrbinového experimentu – celá soustava byla uzavřená tak, aby do ní nebylo nijak vidět a interferenční obrazec byl neustále snímán a vyhodnocován, díky čemuž mohl být produkován bručivý zvuk sloužící jako zpětná vazba pro dobrovolníky snažící se myslí systém ovlivnit – čím úspěšnější lidé byli, tím hlasitější zvuk jim byl pouštěn (svým způsobem jde o metodu podobnou rozličným biofeedbackům).

Výsledkem experimentu bylo, že lidská mysl (a především trénovaná lidská mysl) je patrně schopna do jisté míry ovlivnit, zda se experiment chová jako částice nebo jako vlna.

Dovolte mi zopakovat, co jsem právě řekl:

Výsledkem experimentu bylo, že lidská mysl je schopna ovlivnit hmotu.

Přirozeně, vyvstaly pochyby. Největší z nich bylo, že inteferometry používané v soustavě jsou extrémně citlivé – snad skutečnost, že pevně se soustředící člověk má tendenci se předklonit, vedla ke změně v teplotě v okolí soustavy, a tudíž k odlišnému čtení.

A tak byl celý experiment přesunutý na internet, kde se na něm podíleli dobrovolníci tisíce kilometrů daleko.

Se stejným výsledkem.

Navzdory nespočtu opakování experimentu, výsledek se v podstatě neměnil.

Jak je to možné?

To nikdo skutečně neví, avšak můžeme si dovolit hádat.

Jedno z možných vysvětlení (a pravděpodobně to první, které se každému objeví v hlavě, jakmile o experimentu uslyší) je, že pohádky a pověsti jsou pravdivé a magie existuje. To je přirozeně možné, avšak relativně nepravděpodné – kdyby taková síla skutečně existovala a projevovala se, nejspíš bychom ji byli schopni pozorovat i za jiných okolností.

Možná je mysl sama kvantovým jevem a zhroucení vlnové funkce je způsobeno nějakým propojením obou systémů (mysli a experimentu) či interakce mezi nimi.

Mojí oblíbenou teorií však je, že náš vesmír ve skutečnosti není skutečný, že jde jen o virtuální realitu, v níž se všichni z nějakého důvodu nacházíme.

Standartní hroucení vlnové funkce u klasické dvouštěrbiny by potom mohlo být důsledkem způsobu, jakým taková virtuální reality šetří výpočetní kapacitou – pokud se nikdo nedívá, nemá VR důvod vytvořit konkrétní výsledek experimentu, což vede k interferenčnímu obrazci na měřidle. A naopak, pokud existuje svědek, je simulace nucena dojít až do konce a vytvořit konkrétní závěr. Takto procedurálně generovaná virtuální realita dává smysl – je snazší využít nenápadných zkratek, než simulovat nesmírně komplexní vesmír jakožto celek.

Námi diskutovaný experiment je pak jen důsledkem nedokonalosti či nedbalosti vyvstavění vnitřního fungování takové umělé reality – zaměřování se na experiment je dostatečně podobné (zvlášť u lidí věnujících se meditaci, schopných skutečně pevného soustředění) přímému pozorování, což VR zmate a vede ji k dogenerování procesu jakožto celku.

Ačkoliv se představa života ve virtuální realitě může zdát nesmyslná, pomysleme na skutečnost, že my sami nejspíše budeme schopni vytvořit vysoce komplexní, skutečnosti věrnou virtuální realitu někdy v průběhu pár desítek následujících let. A pokud je něco takového fundamentálně možné (přičemž nenalézám důvod domnívat se, že není), neexistuje důvod myslet si, že se něco takového nestalo již dříve.

Advertisements

One thought on “Dvouštěrbinoví démoni”

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s