Nepředané poselství

Ve čtvrtek (patnáctého března) se mi dostalo cti promluvit na pódiu na piazettě Národního divadla. Bohužel, jelikož jsem vystoupil jako úplně první ze všech lokálních organizátorů akce #VyjdiVen (která pořádala i onu demonstraci na Náměstí Václava Havla) a jelikož jsem vůbec netušil, že se ode mne očekává, že něco řeknu, byl můj proslov jen velmi krátký a poněkud se opakující. Níže tedy naleznete, co bych řekl, kdybych měl možnost si přednes řádně předem připravit:

“Přátelé! Nejsem řečníkem, ač jsem po tom vždy toužil. Nebyl jsem nadán talentem proslovů, a tak mluvím příliš rychle a z třesu si šlapu na jazyk, avšak poselství, které bych vám zde chtěl dnes předat, je natolik důležité, že jeho význam nemůže smýt ani sebehorší přednes.

Naše země je rozdělena, a to způsobem, pro který se jen velmi obtížně hledají historické podobnosti. Česká společnost byla rozervána na dva díly nenávistí a strachem, ale také vzájemným pohrdáním a neochotou hledat cesty zpátky k sobě. Obě strany si jsou až příliš jisty pravdivostí svého vlastního postoje a nijak netouží pokusit se byť jen nahlížet na svět očima strany druhé.

Každý člověk potřebuje mít svoji vlastní, osobní pravdu, neboť to mu umožňuje ztotožňovat se s ostatními lidskými bytostmi a naplňovat tak základní lidskou potřebu sounáležitosti. Nikdo z nás však není dokonalý a všichni jsme už z podstaty omylní, a tak se stává, že tato osobní pravda není kvalitní či udržitelná v rámci liberální, svobodomyslné společnosti.

My však takovou osobní nepravdu nemůžeme pouze svévolně davově popírat, neboť tím z jejího zastánce činíme hlupáka, poníženého tváří v tvář ostatním lidským bytostem – a nikdo na světě netouží a nezaslouží si být ponížen. Namísto toho musíme spolknout pocit vlastní nadřazenosti, pocit naší vyšší morální dokonalosti, a sestoupit k těmto pomýleným, ne však nespasitelným lidem a alespoň se jim pokusit ukázat a učit je, že ač je jistě příjemné a snadné ztratit se v proudu, daleko hodnotnější je utvořit si svůj vlastní názor, co nejvíce neovlivněný matoucími pokusy sil toužícími nás ovládat a podléhat své odvěké zvířecí přirozenosti.

Nemluvím zde jen o osobách přímo chovajících úmysl přilepšit si na úkor druhých, mluvím zde i o nepříteli daleko nebezpečnějším a strašlivějším, než může být jakýkoliv člověk či jakákoliv myšlenka. Mluvím zde o strachu samém, o tom nejstarším pleniteli lidstva. Je snadné podlehnout jeho vábení, neboť ač je strašným, je v něm zároveň cosi krásného. Lze se v něm ztratit a omluvit jím nedostatek soucitu a dobroty duše, zbavit se s jeho pomocí zodpovědnosti a přesunout ji na něco či někoho jiného, kam onen škůdce potměšile ukazuje.

Musíme si však uvědomit, že strach je přirozený, a že proto není ponižující se bát. Nemůžeme lidem vyčítat, že z obav o bezpečí své či o bezpečí těch, které milují, se uzavírají před světem a stahují se do svých vlastních pomyslných ulit. I o tom s nimi musíme hovořit, neboť jen otevřeným dialogem o věcech vnějších i vnitřních lze navrátit zpět pomalu se vytrácející lidskou důstojnost.

Společnost je rozdělena tak, jako tomu již dlouho nebylo. Mnozí se domnívají, že je rozdělena na pomyslné osvícené a na tupé ovečky, neschopné vlastního uvažování, jimž bychom se měli smát a pohrdat jimi.

Nic nemůže být dále od pravdy. Společnost je skutečně rozdělena, avšak my bychom si měli klást – a musíme si klást – otázku, proč k tomu vlastně došlo. Pokud všelijací strašáci a populisté, lidé pochybného charakteru, usilující jen a pouze o osobní zisk, mohou svést davy a využít jejich strachu a bezmoci pro své vlastní pochybné účely, musí to mít nějaký důvod.

Odpovědí jest, že v opojení naším vlastním intelektuálním pokrokem, naším postupem vpřed do světlejších zítřků, jsme pozapomněli na tisíce a miliony lidí, kteří nejsou sami od sebe uzpůsobeni vypořádat se s celkovou, náhlou proměnou zavedených pořádků. Společnost se posunula, avšak zanechala za sebou zástupy zapomenutých a osamocených.

Po celém světě jsme svědky protestů proti tomuto procesu, ať už je tomu tak ve formě odchodu z mezinárodních institucí či volení mluvků slibujících změnu bez jakýchkoliv skutečných podkladů pro svá slova. Je to znak jediného – lidé jsou znaveni opovržením a opomíjením, touží opět vzít do rukou opratě svého života a pokusit se vydobýt si štěstí.

Neexistuje nic jako osvícení a ovečky, existují jen lidé a opět zase jen lidé. Bylo naší největší chybou, že jsme mezi sebou ztratili (nebo snad v některých případech nikdy ani nenašli) společnou řeč. Vystavěli jsme hráze posměchu a vyhloubili příkopy ponížení, namísto toho, abychom natahovali mosty pochopení.

Není možné, alespoň v tomto světě zatím ne, zajistit dokonalý blahobyt pro všechny, avšak můžeme alespoň ukázat snahu a přinést pochopení pro ty členy naší společnosti, které jsme až příliš dlouho nechávali v prachu za sebou.

Zacelit opět tuto ránu, hnijící a rozšiřující se po mnoho a mnoho let, nebude snadné, avšak je to něco, co musíme provést, pokud na ni netoužíme zajít a zahynout. Nikdo z nás nesvede něco takového sám, avšak dohromady, jako společnost, můžeme spojit své malé kroky dohromady a podniknout cosi většího, co již dokáže odčinit dávné zrady a sváry. Takové léčení však začíná v každém z nás.

Takže prosím, šiřte pravdu a lásku a nenechte nenávist a rozkol zvítězit, především ne ve vlastních srdcích.

Díky, díky vám všem, za to, že jste tady a za to, že vám budoucnost naší země není jedno.”

Advertisements

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s