Dvě chyby aktivistů

Před několika dny poskytl Martin Uhlíř, jeden z předních občanských politických aktivistů naší země, rozhovor Parlamentním listům. Prakticky okamžitě se na něj snesla tvrdá vlna kritiky ze strany ostatních aktivistů i obyčejných lidí dlouhodobě sledujících jeho profily na sociálních sítích.

Byla tato kritika oprávněná? Jednoznačně ano.

Byla tato kritika smysluplná? Jednoznačně ne.

V první řadě je nutné si uvědomit, co jsou Parlamentní listy vlastně zač. Navzdory tomu, co si spousta lidí myslí, nejde o prostý bulvární plátek, jakých v našich krajích máme tucty. Skutečnost je zcela jiná – Parlamentní listy jsou jedním z primárních nástrojů hybridní války proti liberální demokracii u nás, vedené z části Ruskem, z části rozličnými nenávistnými skupinami (které jsou vesměs využívány jako užiteční idioti právě naším největším východním bratrancem).

Rovněž by byla chyba se domnívat, že Parlamentní listy jsou zpravodajským médiem – jde spíše o jakési názorové fórum smíšené s prostým PR – za peníze je možné si zde zakoupit vydání článku s v podstatě jakoukoliv ideologií a politici dostávají možnost publikovat libovolné bláboly bez jakýchkoliv redakčních úprav. Nenaplňuje množství ze základních zásad klasických médií (například nejdůležitější pravidla o objektivitě, tedy že se nepřiklání ani na jednu stranu, a vyváženosti, tedy že dává stejný prostor všem stranám) a ani se o to nesnaží.

PL jsou bezesporu dezinformačním agentem – publikují přímo lživé či zavádějící obsahy a o mnoha věcech naopak nepíší vůbec (což je snad ještě horší).

Přirozeně, pokud se veřejně výrazná a významná osoba, jako je Martin Uhlíř, rozhodne jim poskytnout rozhovor, zásadním způsobem je legitimizuje, což je velký problém. Lidé, kteří Parlamentní listy čtou, si pak mohou tváří v tvář oprávněné kritice této platformy říci “no co, vždyť tam píšou i aktivisti, tak to asi nebude tak špatné” (nebo něco podobného). Stejně tak krátkozraká je aktivita Ivana Bartoše a dalších na PL.

Boj proti dezinformacím je, jak mohu potvrdit jakožto někdo, kdo je v něm speciálně vyškolen, velmi obtížný a zdlouhavý, a každá taková legitimizace deziformačních webů snahy na rozkrytí škodlivosti fake news stránek pro společnost značně poškozuje.

Martin Uhlíř tvrdí, že se k rozhovoru nakonec rozhodl, protože usoudil, že je nutné dostat informace přímo ke čtenářům takových ‘médií’, kteří nesledují ČT a ČRo ani nečtou liberálně zaměřená periodika. V tom má jistě pravdu, komunikovat s těmito lidmi je nesmírně důležitě a mělo by být jednou z primárních snah fact-checkingové komunity (a také je, ne nadarmo spadá nejkvalitnější fact-checkingová redakce na světě pod polobulvární server Buzzfeed).

Je však zásadní rozdíl mezi pokusem dosáhnout na lidi mimo naši sociálněinfomační bublinu a legitimizací dezinformačních agentů. Jak poznamenal někdo v komentářích pod jeho vysvětlujícím příspěvkem,  mohl rozhovor namísto toho poskytnout Blesku (který je nejčtenějším médiem u nás) nebo třeba Novinkám – čtou je podobné skupiny lidí, jako čtou Parlamentní listy, ale jde o zavedená média s jasnou rolí v mediálním ekosystému, nikoli o klín vražený do srdce demokracie naší země.

Ačkoliv rozhovor samotný není tak hrozný, jak by patrně mohl být, ve finále nedosáhne ničeho. Hned pod ním, v sekci ‘dále jsme psali’ si může čtenář rozkliknout články jiné, označující Uhlíře za šílence, agresivního aktivistu, odkazující se na jiné aktivisty, kteří tvrdě konfrontují jeho rozhodnutí rozhovor poskytnout, a podobně. Jelikož rozhovor navíc patrně neprošel prakticky žádnou stylistickou editací, nepůsobí při čtení moc dobře (protože doslovný či skoro doslovný přepis mluveného slova prostě na kvalitní článek nevydá nikdy, pokud nejde o předpřipravený projev) a celkový obraz Martina i aktivistů jakožto celku se tak patrně o moc nezlepší. Uhlíř rovněž tvrdí, že dostal možnost autorizace. Pokud tomu tak bylo, nechápu, proč v článku umožnil přítomnost blatantně citově zabarvených manipulativních výrazů typů ‘Zemana nemáte rád’ a podobně. Ale co už.

Pokud byla Martinova akce nešťastná, právě tak nešťastná ovšem byla i odpověď aktivistů, kteří tento krok velmi hlasitě a velmi veřejně kritizovali.

Bohužel totiž celou situaci jenom dál vyhrotili a zhoršili. Po sporech kolem šílenců ze skupiny AUVA (jejíž řečníci například na svých demonstracích tvrdí, že Andrej Babiš zavádí vlastní verzi zákona šaría, protože uznává jenom právo silnějšího) jde o další ránu veřejnému obrazu našich aktivistů. Sice nepatřím do skupiny lidí, kterou máme jakožto aktivisté a novináři obtíže oslovit, ale vůbec nepochybuji, že na ně nyní musíme působit jako rozhádaná, nejednotná skupina bez názorové shody, jejíž členové útočí na sebe navzájem.

Samozřejmě, taková pověst velmi zjednodušuje následnou marginalizaci aktivistů jakýmkoliv politikem (ehm ehm Miloš Zeman, ehm ehm Andrej Babiš), který má dostatečné veřejné slovo.

Osobně s Martinovým rozhovorem pro Parlamentní listy také  zásadně nesouhlasím, ale pokud už bych cítil potřebu jej kritizovat, udělal bych to soukromě, ne na veřejnosti, jako to učinila velká část našich výrazných aktivistů. A pokud bych už měl potřebu se vyjadřovat na sociálních sítích, počkal bych, až mé emoce vychladnou, abych pak nevykřikoval něco o mazání si Uhlíře z přátel a podobně.

Obě strany tohoto sporu se dopustily zásadní chyby, která těžce zraňuje naše snahy. Zároveň však jde o vzácnou příležitost reflektovat některé naše zásady a způsoby, jakými přistupujeme k jejich naplňování. Doufejme, že k takovému zamyšlení se skutečně dojde, a že neskončíme jen u hádek na sociálních sítích.

Advertisements

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s