Umění bolesti

Trpím. Mou duši svazuje trýzeň, s níž si sama nesvede poradit. Trápení tak hluboké a nezměrné, až někdy hrozí, že mne celého pohltí. Tento očistec nese název, jaký dobře a důvěrně zná každý z nás: samota.

Vždy jsem byl sám. Strávil jsem – a stále trávím – většinu svého života hledáním někoho, kdo by zaplnil prázdná místa uvnitř mne, kdo by mi pomohl nést tíhu břemene bytí a komu bych naopak mohl s jeho břemenem pomoci já sám. Dvakrát jsem nalezl duši své duše, avšak vždy nás od sebe, nepochybně i vinou nedostatku mého vlastního pochopení a péče, nakonec oddělil čas i cit. Prolil jsem oceány slz, avšak přesto zůstávám nadějným. Trojka byla vždy nejvyšším z magických čísel, a já bych rád věřil, že třetí z mých lásek, má láska poslední a největší, bude tou, se kterou strávím zbytek svých dní. Doufám v to, avšak vím, že uplynou roky, snad desetiletí, než tuto lásku naleznu. Jsem připraven čekat.

Má potřeba nebýt sám mne činí slabým. Vím to a nestydím se za to. Být slabý je součástí života, jednou z jeho přirozeností. Nejsme bozi, neohýbáme svět podle své vůle. Není nám tak souzeno a není zločinem, že toho nejsme schopni. Naše společnost nás nutí předstírat, že jsme silní, učí nás nikdy neukazovat naši slabou tvář. Stavíme si kolem sebe hradby z oceli a skla na pískových základech, příliš si nejistí sami sebou, než abychom se obešli bez nich.

Za svůj nedlouhý život jsem poznal mnohé, ale jen jednou věcí jsem si tak jist jako právě touto.

Není ostudou být slabí.

Pokud by lidé byli městy, pak by byla bolest velká voda. Takové město se jí může bránit dvěma způsoby – postavit hráze tak vysoké, až ji zadrží, či změnit sebe sama tak, aby mu voda neublížila, jen protekla jeho ulicemi, snad vypláchla staré a zbytečné, a opět byla na své cestě dál.

Většina z nás staví hráze. Je to snazší, rychlejší a alespoň zpočátku méně bolestné. Dokud je povodeň slabá, fungují. Problém nastává až ve chvíli, kdy se přes ní příval převalí a zeď rozboří. Město za ní není na záplavy připravené a skončí rozmetáno, snad načas, snad navždy.

Lépe je si město rozvrhnout tak, aby vodu přečkalo. K tomu vede množství cest, avšak všechny mají něco společného: sebepoznání.

Je velmi obtížné pohlédnout sama sobě tváří v tvář. Vím to, neboť se o to již dlouhé roky snažím. Úspěšně? Snad. Zlepšuji se, pomalu ale přece. Vidět se bez příkras bolí. Velmi. Jsme jen lidé, nedokonalí a malí, chatrní a slabí. Mohl bych vyjmenovat množství svých největších vnitřních nedostatků: nesmyslný, zoufalý strach z lidí, jenž mne omezuje v mezilidském soužití i v růstu obecně. Neschopnost téměř nikomu plně věřit, nepochybně pramenící z až příliš mnoha zrad, jichž bylo na mne dopuštěno. Přílišná touha po něze a blízkosti, kterou musím neustále krotit a udržovat pod dohledem. Neukojitelná, plíživá potřeba být shledán cenným a hodným zájmu.

Mám své vady.

Jako každý.

Ale zároveň jsem velkým. Jsem básníkem, vysnil jsem si celé světy z ničeho. Sesbíral jsem na svůj věk alespoň dle mého soukromého názoru slušnou sbírku vědomostí a moudrosti. Pomohl jsem mnoha lidem.

Mé nedokonalosti mne nijak neumenšují, a proto bych se jimi neměl nechat ponížit. Právě naopak. Jsem tím, kým jsem, neboť mne utvářelo mé utrpení a mé strasti. Umění se rodí z bolesti a já v sobě vždy viděl umělce.

Nebudu lhát. V dětství mi bylo opakovaně strašlivě ublíženo. Je poměrně pravděpodobné, že se z toho nikdy nevzpamatuji, a pokud ano, zabere mi to mnoho let. Přesto si své bolesti cením. Zkalila mne jako čepel. Jsem obraz, jenž se namaloval vlastní krví, šat, jenž nosí sám sebe.

Kdybych tolik netrpěl, nikdy bych nebyl schopen tak důvěrně pochopit utrpení ostatních. Všechna má něha a všechna má jemnost vycházejí z krve a slz. Právě proto jsou mi tím nejdražším, co mám. Pomáhám lidem, neboť v nich vidím odrazy své vlastní a doufám, že tím snad nějak zacelím svou vlastní zející ránu.

Je to svým způsobem sebestředná potřeba.

Ani za to se nestydím.

Všichni děláme jen to, co musíme, a žijeme své životy právě tak dobře, jak jen svedeme. Nejsme to my sami, ve kterých je skryt onen fatální nedostatek, ten leží ve světě kolem nás. Trápí nás a drtí tisícem různých způsobů. Neviním ty, kteří zničili mé dětství a poznamenali mne na zbytek života. I oni beze sporu jednali jen tak, aby zmenšili bolest a prázdnotu v sobě. Anebo snad proto, aby naplnili svém kruté touhy. Nezáleží na tom. Konec konců jsme byli děti.

Právě tak ovšem neviním sám sebe pro své potřeby a svou sebelásku. Jsem v životě zoufale sám, a každá kapka něhy mi je cennější než zlato a drahé kamení. A pokud musí být má vlastní, tak ať.

Jsem hudbou, jež hraje sama sebe, jsem svou vlastní básní a svým jediným obrazem.

Jsem Uther a planu jako tisíc sluncí.

Nenechám se zlomit.

A vy se také nenechte.


Během doby, jež uplynula od napsání tohoto textu, se autor vyléčil z desetiletí trvající klinické monopolární deprese a částečně snad i ze zlomeného srdce.

Advertisements

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s