Hypersonické jaderné zbraně a nukleární parita

Vladimir Putin oznámil, že Rusko úspěšně otestovalo hypersonický nosič pro nukleární zbraně.. Ač je všechny ruské technologické výdobytky, jejichž existenci nelze přímo externě ověřit, nutno brát s velkou rezervou (a někdy i ty, jejichž existenci ověřit lze), připoměla tato událost několik let starou diskuzi o problematice vysokorychlostních doručovacích systémů strategických zbraní a o udržitelnosti nukleární parity jako takové.

Nukleární parita je termín, jenž označuje situaci, kdy všechny významné strany nějakého konfliktu (v našem světě jde o USA a Rusko a o v dnešní době v podstatě stále probíhající studenou válku) disponují nukleárním arzenálem na přibližně stejné úrovni efektivity.

Rovnost výzbroje je zásadní, protože umožňuje vznik doktríny zvané MAD (‘Mutually Assured Destruction’ či ‘vzájemně zaručené zničení’). Jde o stav, kdy se oponenti jsou navzájem schopni plně nebo téměř plně se zničit, což jim fakticky zabraňuje se dostat do většího vzájemného konfliktu – je určitá mez, za kterou když zatlačíte nukleární supervelmoc, nezbude jí nic jiného než tváří v tvář existenční hrozbě využít svého jaderného arzenálu.

Jelikož by takový zoufalý úder nutně musel vést k protiúderu, byly by s největší pravděpodobností vyhlazeny obě strany. Daleko výhodnější je proto se příliš do konfliktu nedostávat a raději jednat skrze prostředníky. Důsledky tohoto principu můžeme pozorovat v reálném životě každým dnem – sedmdesát let trvající mír v západním světě je přímým výsledkem rovnováhy, ve které se supervelmoci prostě nemohou vojensky srazit. Namísto toho vedou takzvané proxy války, tedy konflikty skrze zástupce. Za nedávný příklad mohou posloužit například boje v Sýrii.

MAD je ve své podstatě specifickým typem Nashovy rovnováhy, což je termín z teorie her, jenž označuje situaci, kdy žádná možná akce, kterou by mohla jakákoliv ze zúčastněných stran vykonat, nepřinese dané straně výhodu oproti stávajícímu stavu. Přirozeným důsledkem Nashovy rovnováhy je tak udržovávní nečinnosti – což je přesně to, co vzhledem k nukleárním zbraním ve světě pozorujeme.

Hypersonické systémy doručení však mohou zásadně vychýlit jazýček vah, obzvláště pokud by se k nim dostala jen jedna velmoc. Než se však podíváme na možné důsledky jejich uvedení do provozu, musíme si říci něco o tom, čím vlastně jsou.

V současnosti jsou zlatým standardem doručení nukleární nálože nikoli bombardéry, jako tomu bylo na konci druhé světové války a během úvodních fází války studené, ale mezikontinentální balistické rakety (ICBM).

V podstatě jde o nosič, který vynese hlavici do vesmíru (a který se příliš neliší od běžných kosmických raket). ICBM však nedosáhne stabilní orbity – a ani to nemá v plánu. V jistém bodu své dráhy vypustí návratový modul (Re-entry Vehicle, RV), který po balistické dráze sklesá zpátky na zem a zasáhne cíl. Moderní ICBM mají extrémní dostřel (nad deset tisíc kilometrů) a extrémní rychlost pohybu především během vzestupu (až 7 km/s), avšak sama o sobě jsou poměrně snadnou kořistí pro rozličné protiraketové systémy. Těm se brání množstvím mechanismů, od systému MIRV, kdy jedna raketa nese více po vypuštění na sobě se nezávisle pohybujících hlavic (což navíc umožňuje zasáhnout více cílů zároveň) přes vytváření slepých polí pro radary až po stealth technologie.

Sestřelitelnost raket je zásadní, protože výrazně omezuje efektivitu čehokoliv, co není velkoškálový útok – a velkoškálový útok nelze provést, protože by, logicky, vedl k termonukleární válce.

A tím se dostáváme k tomu, proč jsou hypersonické systémy doručení zásadní problém.

Jelikož se pohybují extrémně rychle i po zpětném vstupu do atmosféry (pokud ji vůbec opustí) – a navíc jsou velmi ovladatelné, což se o normálních RV říct nedá -, v podstatě je nejde sestřelit. Manévrovatelnost navíc také způsobuje, že velmi dlouho nemusí být jasné, na který cíl vlastně hlavice míří, což je opět velký problém pro obranné mechanismy (i z hlediska evakuace – pokud nevíte, kam střela dopadne, máte dvě možnosti: buď evekuujete všechna stanoviště v dosahu, což je více méně to samé, jako kdyby je střela vyřadila všechna, a tudíž vítězství pro nepřítele; nebo neevakuujete žádné, což je doslova oběť alespoň části vašich jednotek, a tak opět výhra pro oponenta).

Rozlišujeme dva typy hypersonických systémů – HGV (Hypersonic Glide Vehicle, tedy hypersonický kluzák) a HCM (Hypersonic Cruise Missile, tedy hypersonická řízená střela s plochou dráhou letu).

Kluzáky jsou vypuštěny zhruba padesát až sto kilometrů nad zemí a ke svému cíli dokouzají odrážením se od vrcholků atmosféry, podobně jako skáče kámen po vodě, díky čemuž nevyžadují tolik pohonných hmot. Hypersonické řízené střely s plochou dráhou letu jsou pak prostě velmi rychlé rakety, poháněné po celou dobu své cesty.

Oba tyto typy se navíc ke svému cíli dostanou podstatně rychleji, protože jim stačí urazit daleko kratší dráha – zatímco klasická ICBM vystoupají do několika set až několika tisíc kilometrů, než začnou klesat zpět k Zemi, HGV stačí dostat se nad okraj atmosféry a HCM ani nemusí opustit vzdušný obal naší planety. HCM navíc díky své ploché dráze letu nejsou zahrnuty do New STARTu, dohody mezi USA a Ruskem omezující množství legálních nukleárních zbraní obou zemí (tato dohoda je přímým potomkem již vypršelého původního STARu I a jeho nikdy nerealizovaných dodatečných dohod.).

To má své dopady.

Tím nejzásadnějším je, že se významně redukuje čas dostupný pro ověření, zda jde opravdu o útok, nikoli jen o falešné varování. Ve chvíli, kdy se na vás řítí potenciálně zničující první úder hraje každá minuta roli a v historii se už mnohokrát stalo, že k zahájení zpětného úderu nedošlo jen díky komunikaci s velením, externími pozorovateli a dalšími lidmi.

Klasická ICBM jsou schopna zasáhnout své cíle pod půl hodiny. Hypersonické nosiče tento čas ještě zkrátí.

Jak uvádí loni zveřejněná analýza společnosti RAND, hypersonické doručovací systémy mohou vést k extrémní eskalaci situace několik různými způsoby.

Prvními z nich je skutečnost, že pokud budou skutečně uvedeny do provozu v dostatečném rozsahu, nukleární supervelmoce budou patrně nuceny přenést plnou zodpovědnost za zpětný úder na armádní velení (v současné době vyžaduje  v případě USA i Ruska jaderná odveta posvěcení prezidentem). To pochopitelně není ideální, neboť to odebírá důležitý kontrolní krok a dochází tak ke zvětšení pravděpodobnosti zpětného útoku v důsledku nějaké chyby, s největší pravděpodobností falešného alarmu, či lidského selhání v emočně neuvěřitelně vypjaté situaci.

Extrémní odolnost hypersonických nosičů vůči protiraketové obraně je také strategický problém. Na jednu stranu je nežádoucí, aby se nějaká z velmocí byla schopná ubránit zpětnému úderu (protože by to narušovalo MAD), což je jádrem opakovaných stížností Ruska na rozrůstající se protiraketový deštník NATO (a ačkoliv opravdu nejsem příznivcem Ruska, musím uznat, že v tom je jistá logika). Podobně nežádoucí ovšem je, aby nějaká strana získala schopnost stoprocentní či téměř stroprocentní penetrace cíle. Pokud by se to stalo, hrozilo by totiž, že se jí podaří vyřadit přílišnou část (v dnešní době prozatím velmi dobře chráněných) sil zajišťujících druhý úder, což je opět zásadním narušením doktríny zaručeného vzájemného zničení.

Obcházení MADu vůbec vede k bizarním a potenciálně smrtícím situacím.

Pokud je nějaká supervelmoc důvodně přesvědčena, že nepřítel je blízko k uvedení do provozu nějakého systému, který by jí umožnil jednostranně odstranit MAD, je její jedinou logickou volbou provést první úder s alespoň minimální nadějí, že se jí podaří zničit dostatek nepřátelských sil dostatečně rychle, aby přestála následující druhý úder – alternativou buď jisté zničení nebo plné podvolení se druhé straně.

Povšimněte si, že pro něco takového vůbec není nutné, aby druhá strana skutečně měla k dispozici technologie narušující MAD či aby je vůbec vyvíjela – dostatečně silné podezření ke spuštění nukleární holokaustu stačí.

Situace se navíc ještě více komplikuje skutečností, že nukleární hlavice nejsou jediným, co velmoce chtějí umístit na špičky svých hypersonických nosičů.  USA se již dlouho snaží vyvinout CPGS (Conventional Prompt Global Strike), tedy systém, jenž by byl schopen do hodiny zasáhnout jakýkoliv cíl na Zemi. Pochopitelně, hypersonické nosiče (hlavně kluzáky, rakety s plochou drahou letu jsou technologicky daleko náročnější na výrobu i údržbu) jsou jedním z primárních posuzovaných kandidátů.

Jak píše James M. Acton ve své knize Silver Bullet: Asking the Right Questions About Conventional Prompt Global Strike, s CPGS se pojí velká řada problémů.

Tím hlavním je tzv. nejistota hlavice, tedy skutečnost, že státy jiné než vypouštěč střely v podstatě nemají možnost si ověřit, jakou nálož ve skutečnosti nese. Vzhledem k tomu, že CPGS by mělo podle plánů USA zahrnovat především systémy rovnež používané k doručování nukleárních zbraní (kromě zmíněných hypersonických střel také klasické mezikontinentální balistické rakety), jde o značné riziko.

Využívání totožných systémů doručení pro konvenční i nukleární zbraně ještě zvyšuje nebezpeční zmatení, jež může teoreticky vést až k plnoškálové nukleární válce. Stresovost situace, kdy se reálně rozhodujete, zda zabít desítky až stovky milionů lidí dost možná pro nic, tomu rozhodně nepomáhá.

Proponenti CPGS sice namítají, že tyto obavy jsou neopodstatněné, protože první úder by musel z logiky věci zahrnovat stovky či tisíce střel, takže splést si jej s lokálním CPGS útokem lze jen těžko.

Tento argument je však poměrně jalový, protože první úder ve skutečnosti může zahrnovat úvodní vyslání velmi malého počtu raket, detonovaných ve vesmíru, které zaslepí radary a další detekční systémy.

Opět, nejistota hlavice má podivné dopady. Pokud jedna velmoc provede CPGS útok, jenž zaregistruje druhá velmoc, je jedinou racionální akcí (pokud si není naprosto jistá, že jde opravdu jen o neškodnou akci) provedení druhého úderu (jenž bude ovšem ve skutečnosti prvním úderem). Velmoc, jež vyslala původní CPGS útok, pak bude muset odpovědět druhým úderem. Podobně jako ve výše uvedeném případě, i zde by došlo k nukleární válce bez toho, aby pro ni existoval reálný důvod.

Čekat na dopat onoho údajného CPGS útoku není možné, protože nebezpečí ztráty možnosti provést druhý úder je příliš velké.

Do hry navíc vstupuje nejistota cíle. V té hraje hlavní roli rozsáhlá manévrovatelnost hypersonických nosičů po jejich vypuštění. Teoreticky by se nějaký stát s menším nukleárním arzenálem v řádu stovek hlavic (Francie, Čína, Británie a dost možná Indie, Pákistán a Izrael), jenž není rozložen na dostatečném území (některé státy jsou prostě fyzicky malé a vzhledem k dosahu a ničivé síle střel s dlouhým doletem jejich plocha neumožňuje dostatečně relevantní rozptýlení atomových sil), mohl dostat do situace, kdy nedaleko jeho území letí CPGS útok, třeba do nějaké současné zóny konfliktu. Jelikož však hypersonické nosiče mohou velmi náhle měnit směr, takový stát by si nemohl být jistý, jestli náhodou není skutečným cílem střel jeho arzenál. Jistě, menší nukleární mocnosti nejsou schopny zajistit vzájemné zničení, ale, přiznejme si, ono i zaručená destrukce několik měst je dostatečným deterentem.

Takový stát by proto mohl být nucen provést zpětný úder i v takové situaci, ačkoliv by opět ve skutečnosti vůbec nebyl v nebezpečí.

Podtrženo sečteno, pokračující vývoj hypersonických nosičů není pro svět vůbec dobrou zprávou. Vzájemná jistá zkáza udržela po sedmdesát let v Evropě mír, avšak to jen proto, že obě strany si mohly být jisté, že doktrína opravdu drží. Postupující zbraňové technologie ji však hrozí narušit způsoby, jaké v nedávné době ještě vůbec nebyly považované za možné.

Alespoň částečným možným řešením jsou mezinárodní dohody – prozatím se nám podařilo zabránit umisťování zbraní na orbit, z větší části právě díky mezinárodním dohodám, jako je například SALT či OST. Mělo by být naší prioritou zabránit závodům ve zbrojení, které by samy o sobě už jen svým průběhem, bez ohledu na své výsledky, ohrozily MAD, a tudíž i svět jako celek.

Reálné riziko nukleárního konfliktu mezi mocnostmi tohoto světa je od konce studené války, pokud nepočítáme falešná varování, minimální. Měli bychom zajistit, aby to tak zůstalo.

Advertisements

One thought on “Hypersonické jaderné zbraně a nukleární parita”

  1. Ten soubor informací i výsledná úvaha mi připadají zasvěcené a dobré – ale nedal by se z toho odvodit i vznik podobné vzájemné rovnováhy, jakou přinášel dosavadní MAD ? Pokud ovšem nebude celá situace převážena do trojčlenky nastupující Čínou…

    Like

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s