Co zažijete na psychedelikách

.

….

………

DISCLAIMER

Smysl tohoto textu je čistě edukativní a není jeho cílem kohokoliv jakkoliv navádět či podněcovat ke konzumaci nelegálních substancí, natož šířit toxikomanii jako takovou. Autor se zříká veškeré zodpovědnosti za všechny způsoby, jakými by mohly být informace v tomto vzdělávacím článku zneužity či dezinterpretovány škodlivými způsoby.

 

Problém sdílení

Jak již bylo naznačeno v minulém příspěvku této série, psychedelika a halucinogeny obecně produkují stavy mysli, které se výrazně kvalitativně liší od čehokoliv, co by člověk mohl v rámci svého normálního smyslového života zažít.

To v praxi znamená, že pokud opomineme různé extrémní metody (jako jsou právě rozumvírače, hluboká meditace, holotropní dýchání a jiné), je zhola nemožné těchto stavů dosáhnout. To může mít několik důvodů. Některé z psychedelických kválií jsou prostě natolik intenzivní, že nic, co by se člověku reálně mohlo přihodit, je nedokáže vyvolat, ačkoliv v podstatě jde jen o extrémně znásobené normální pocity. Jiné vědomžiky však vůbec nekorespondují s prožitky běžného života, jak si za chvilku ukážeme níže. Paradoxně tak může dojít k situaci, kdy člověk sám vlastně neví, co cítí.

Tento významný předěl mezi běžným stavem mysli a rozumvíráním je jedním ze zásadních problémů, které se komunitě psychonautů stále nedaří překonat. Pokud je naším cílem ukázat obecné veřejnosti, že stavy navozované psychedeliky mají svoji hodnotu, musíme nejprve najít způsob, jak efektivně předat informace o tom, jaké tyto stavy vlastně jsou.

Něco takového se ovšem jeví jako nesmírně obtížné, právě proto, že rozdíl mezi rozumvíráním a bdělým stavem je tak obrovský. Mezi psychonauty je běžnou pravdou, že někomu, kdo si chce zkusit psychedelika, prostě není možné přesně vysvětlit, co zažije. Můžete se o to pokoušet, ale nakonec vždy narazíte na hranice jazyka, jenž nebyl vystavěn k popisování psychedelických kválií. Aby člověk skutečně pochopil, co rozumvírání obnáší, musí si jej zažít.

Další komplikací je, že mnoho z rozumíravých stavů je prostě neuvěřitelných v nejdoslovnějším významu tohoto slova – pokud si člověk, který nemá žádnou zkušenost se změněnými stavy vědomí, přečte záznam nějakého tripu na internetu, dejme tomu na Erowidu, je poměrně pravděpodobné, že dospěje k názoru, že jej jeho autor buď přikrášloval, nebo že si přímo vymýšlel. Vlastně je poměrně pravděpodobné, že podobné pocity budete zažívat při čtení následujících odstavců.

Než začneme, zbývá uvést na pravou míru jednu poslední věc: psychedelika vyvolávají celou řadu poměrně dobře popsaných dlouhodobých efektů, a to často i po jedné dávce.  V tomto článku se jim ovšem věnovat nebudeme, popíšeme je v pozdějších částech této série, které se budou věnovat lékařskému potenciálu psychedelik a jejich rizikům. Tento text se bude zabývat pouze kváliemi navozenými přímo během tripu samotného.

 

Průběh duchovní cesty

Na úvod je důležité pochopit, jak vlastně takový trip probíhá, neboť nejde o lineární proces. Komunita psychonautů obvykle rozlišuje několik jeho fází, od sebe navzájem se odlišujících intenzitou pozorovaných změn ve vědomí. Tyto stupně jsou pro většinu psychedelik zhruba shodné (s jistým rozptylem v délce, LSD trip trvá obvykle kolem dvanácti hodin, 2C-B trip jen asi šest). Výjimku tvoří rozumvírače dýchané v podobě kouře (DMT, šalvěj a další), ty obvykle udeří extrémně rychle – na druhou stranu ale také působí po daleko kratší dobu (často nastoupí během pár sekund a zmizí v řádu jednotek desítek minut). Obdobně, psychedelika podávaná nitrožilně (což se často děje například v rámci vědeckých experimentů, neboť to výzkumníkům dává plnou kontrolu nad množstvím podané látky), působí mnohem rychleji (v řádu sekund).

U většiny psychedelik nastupují efekty poměrně pomalu a plíživě, a to do té míry, že si jich i v této oblasti dosti zkušený člověk nemusí nejprve všimnout. Této úvodní fázi se říká nástup (onset) a u rozumvíračů podávaných v pevné či tekuté podobě trvá něco mezi pěti až patnácti minutami.

Ve chvíli, kdy se objeví první subjektivní efekty, se dostáváme do stupně náběhu (come up). Ten nejčastěji trvá zhruba hodinu a vyznačuje se postupně se zesilujícími efekty psychedelika.

Jakmile dosáhnou nejvyšší intenzity, na které se na nějakou dobu usadí, hovoříme o vrcholu (peaku) tripu. Zde se manifestují plné efekty, jaké je vám vaše droga schopná poskytnout, což se může velmi lišit podle dávky a situace, ve které byla podána. Tento stav většinou trvá jednotky hodin.

Vrchol nakonec velmi pozvolna ustoupí a na scénu přijde sestup (offset). Během něj působení pomalu zeslabuje, až nakonec zmizí úplně. Trvání sestupu není stálé, ale většinou zhruba odpovídá délce vrcholu. Ze všech částí cesty bývá nejpříjemnější a nejméně nucený.

Nakonec se projeví poslední fáze, následné efekty (after effects). Množství drog do jisté míry působí i poté, co se subjektivní efekty samotné vytratí. Taková fáze může trvat velmi dlouho, ačkoliv je velmi obtížné určit, jak dlouho přesně. Látka samotná se z těla většinou poměrně rychle vytratí, ale její dopady mohou přetrvávat daleko déle, jak si povíme později, až budeme probírat možné lékařské aplikace a rizika psychedelik. Jasně patrná část těchto efektů (změněná nálada a podobně) obvykle ustoupí po pár dnech, ale dlouhodobé následky užívání psychedelik mohou mít vliv na lidský život po celé měsíce – a někdy navždy.

 

Síla a zvláštnost efektů

Jak již bylo naznačeno, rozumvírače se od alkoholu a dalších nepsychedelických drog zásadně liší. Primárně tím, že produkují efekty, které nemají zhola nic společného s běžným lidským fungování, za druhé ale také tím, že tyto efekty nejsou lineárně závislé na dávce.

Bylo by bláhové předpokládat, že pokud si vezmete 200 µg LSD, půjde o zážitek právě dvakrát silnější, než kdybyste si jich vzali jen sto. Ve skutečnosti jde o stav intenzitou se 100 µg zcela nesrovnatelný, během nějž se mohou objevit efekty, jaké na nižší dávce vůbec není možné zažít.

Právě proto je velmi důležité, pokud se člověk rozhodne s psychedeliky experimentovat, zvyšovat dávku velmi zvolna a nikdy nepřeskakovat o moc výše, než s čím už má zkušenosti. Malé množství drogy člověka připraví na její větší množství jen stěží, v zájmu vlastní bezpečnosti je k němu třeba dojít postupně a opatrně.

Žádné dvě duchovní cesty navíc nejsou stejné. I pokud byste si vzali nějaký rozumvírač dvakrát ve zdánlivě totožných podmínkách, je velmi vysoce pravděpodobné, že si projdete naprosto odlišnými zá zážitky. Směřování tripu je z velké části určené místy, kam se vaše mysl během něj zatoulá – a jak ví každý, kdo někdy pečlivě pozoroval vlastní uvažování, myšlenky se jen zřídka úplně opakují.

Skutečnost, že jste v nějakých podmínkách měli nejlepší duchovní cestu svého života, neznamená, že i příště půjde o zkušenost příjemnou. A naopak.

Mysl a hmota

Co tedy že vlastně můžeme na psychedelikách zažít? Extrémně širokou paletu vědomžiků, ze kterých se obvykle během jedné duchovní cesty objeví jen nějaká jejich část, přičemž která konkrétně hodně záleží na místě, kde si látku vezmete, a duchovním rozpoložení, s nímž se na trip vydáte.

Těmto základním předpokladům se říká ‚set‘ a ‚setting‘ (tyto názvy v šedesátých letech zavedl a zpopularizoval psycholog Timothy Leary, jeden z prvních velkých apoštolů psychedélie). Setting se vztahuje k veškerému vnějšímu prostředí, set k prostředí vnitřnímu. Pokud se člověk rozhodne experimentovat s psychedeliky, je naprosto zásadní, aby tento koncept chápal, neboť právě na správných podmínkách závisí, zda půjde o spirituálně cenný zážitek, o prostou zábavu, či o traumatickou událost plnou strachu a bolesti.

Klidná místa ve známém, domácím prostředí či v krásné přírodě jsou pro užívání psychedelik daleko vhodnější než zapařené kluby či přeplněné ulice měst. Obdobně, pokud se člověk rozhodne vydat se na duchovní cestu plný strachu či úzkosti, je velmi pravděpodobné, že se tyto pocity projeví i během tripu, často extrémně nepříjemně a útrpně.

 

Fenomenologie psychedelických prožitků

Psychedelické kválie jde velmi zhruba rozložit do čtyř vzájemně se prolínajících kategorií: na efekty tělesné, tedy ty, které nějakým způsobem ovlivňují způsoby, jimiž člověk vnímá své vlastní tělo; smyslové, kam spadají především rozličné halucinace; kognitivní, což jsou změny ve způsobech myšlení; a na transpersonální, hluboce duchovní, transcendentní zkušenosti, jež se jen nesmírně obtížně popisují slovy a které často mají dlouhotrvající či trvalý dopad na náhled na sebe sama či na svět jako takový.

Ač by se na první pohled mohlo zdát, že transpersonální vědomžiky jsou nejextrémnějším projevem psychedelik (a do jisté míry by to byla pravda), ve skutečnosti má každá z těchto neformálních kategorií své vlastní vrcholné projevy, jež jsou pro běžného člověka téměř nepředstavitelné a jakých nelze v běžném střízlivém životě nikdy dosáhnout.

Jelikož se tyto typy prožitků mezi sebou volně prolínají a dost často prostě není možné určit, do které z těchto umělých přihrádek nějaký zážitek patří, bude nejspíše lepší, pokud si je postupně vyložíme podle intenzity a doby, kdy během rozumvírání nastupují.

Jak již bylo řečeno, většina lidí si těch nejsubtilnějších efektů psychedelik obvykle ani nevšimne, pokud nemají k dispozici dostatečné množství zkušeností a nezaměřují se na pozorování změn ve svém vnímání. Jde o drobné posuny ve fungování smyslů. Zvuky mohou být o něco tišší či znít z o něco větší dálky. Barvy se zdají maličko jasnější. Myšlenky se ubírají neobvyklými cestami či častěji přeskakují od jednoho tématu k druhému.

Prvním snadno pozorovatelným náznakem, že je člověk pod efekty nějakého psychedelika, jsou slabé halucinace. Věci kolem něj vypadají jakoby více skutečně – jejich tvary jsou ostřejší a více vystupují z pozadí, odstíny spolu více kontrastují, stíny jsou hlubší, vše se zdá plastičtější. Člověk si více všímá, jak složité jsou ve skutečnosti povrchy většiny věcí kolem něj – rozpoznává každý jednotlivý chlup deky, z oprýskaného laku na dveřích se stává umělecké dílo, kůže vlastní ruky je kostelní mozaikou. Můžete si to představit, jako byste se za běžných okolností dívali na rozostřený obraz a rozumvírač sloužil jako čočka kamery, která jej náhle zaostří.

(Autorem GIFu je StingrayZ.)

Dalším stupněm je, že se věci začnou mírně hýbat. Vlnit se, jako by byly promítány na neklidnou hladinu vody. Povrchy se přelévají jeden do druhého, vše proudí a mění se. Krása za běžných okolností neviděná se objevuje všude kolem duchovního poutníka – lidská mysl má ráda pravidelnosti a jasné barvy, a právě to na ni čeká. I zvuky se chovají zvláštně – někdy slyšíte slova a hřmoty z veliké dálky, jaké byste normálně vůbec nevnímali, jindy zavládne prazvláštní, všeobjímající klid, hlubší ticho bytí, jaké se obvykle vyskytuje jen mezi starými zdmi a na opuštěných, ztracených místech. Pokud přejedete rukou po nějakém předmětu, zjistíte, že váš hmat je daleko citlivější a snadněji rozpozná sebemenší členitosti a hrubosti, na než narazí.

(Autor GIFu je anonymní, převzato z Psychonaut Wiki.)

Velmi nízké dávky psychedelik jsou svým způsobem srovnatelné s nízkými dávkami alkoholu, ač se od sebe efekty naprosto liší. V obou případech se vám dostane slabého nahlédnutí do světa, který droga nabízí, avšak neztratíte nad sebou kontrolu.

Právě proto jsou takové čtvrtinové či poloviční tripy oblíbené mezi umělci. Zvyšují kreativitu, dodávají novou inspiraci a vdechují věcem nesmírný, nadpozemský půvab. Jak si budeme ukazovat později, umění celého světa psychedelikům velmi vděčí a množství z dnešních slavných děl, především v poezii a hudbě, vzniklo právě pod vlivem rozumvíračů všech druhů.

(Autor GIFu je anonymní. Převzato z Psychonaut Wiki.)

Jak dávka stoupá, působení látky nabírá na intenzitě. Prvním znakem, že člověk je skutečně v objetí nějaké drogy, jsou rozšířené zorničky, v některých případech se duhovky zúží jen na tenounké okroužky kolem černých studen panenek. Je snazší ponořit se do hudby, a pokud zavřete oči, možná se úplně ztratíte sami v sobě. Když je později opět otevřete, můžete být překvapeni, že vůbec existuje nějaký vnější svět.

Vizuální halucinace přestávají být nenápadné a vystupují do popředí. Začíná se objevovat nejslavnější příznak psychedélie: geometrické obrazce. Vplíží se do vidění a už jej neopustí. Větve stromů najednou nejsou větvemi, ale donekonečna se rozbíhajícími se propletenci. Struktury povrchů nabírají na nemožné soběpodobnosti a postupně se pokrývají barevnými, složitými fraktály, nikdy stálými, neustále se přelévajícími.

Obzvláště na LSD a jemu podobných látkách začíná být složité se soustředit. Člověk se zaměří na nějaký vjem a zjistí, že je téměř nemožné jej opustit, nebo je naopak stále znovu rozptylován změnami ve světě kolem něj. Myšlenky běží v cyklech a mnohokrát se opakují, aniž by si to člověk plně uvědomoval.

Svět voní. Obvykle to nevnímáme, neboť mozek rychle vytěsňuje přebytečné informace a my se většinou vyskytujeme v jednom prostředí poměrně dlouho, ale rozumvírání opět přivede rozličné pachy do popředí. U chuti je to podobné – zakousnete-li se do jablka, zjistíte, že jeho šťáva v sobě skrývá zákoutí chuti dříve netušená. Poutníka jíme teplo těla, prostupující hrudí a rozšiřující se do končetin, často se volně mísící s pocitem hlubokého vnitřního uspokojení a vděčnosti. Může přijít i mravenčení, neklidný, přesouvající se pocit nutící člověka se hýbat a objevovat  nyní zvláštní svět okolo sebe.

(Autorem obrázku je mrmedicman.)

Zvýšíme-li opět dávku, dostaneme se již k hranici, kdy začíná skutečný trip, duchovní cesta v pravém významu slova. Svět kolem nabývá na obrovské symbolice. Člověk je nucen k hluboké, neustávající introspekci, obzvláště pokud se nachází v temné místnosti či má z nějakého jiného důvodu nedostatek vnějších vjemů.

Jevy obvykle skryté v podvědomí vystupují do bdící pozornosti a vynucují si konfrontaci. Traumata z dětství, nevyřešený žal ztracených lásek, hluboké strachy a další podobné strasti ducha se vynořují a vynucují si pozornost. Někdy se projevují v podobě prostého děsu, který člověk musí překonat, jindy se z nich stávají složité vnitřní příběhy, jaké si poutník prožije. Právě v nich tkví obrovský terapeutický potenciál psychedelik, jenž je nyní čím dál tím intenzivněji klinicky zkoumán a začíná se projevovat jako možná nová revoluce v psychiatrii. O něm se však budeme bavit až v některém z pozdějších článků.

Zdánlivé opravdovosti takových prožitků napomáhá vzrůstající neschopnost oddělit skutečné od neskutečného. Jak jsme si vysvětlovali dříve, sekundární, pečlivě analytické uvažování vlastní modernímu člověku se postupně vypíná a ustupuje pravěkému, důvěřivému, na nadpřirozených vysvětleních založenému myšlení.

K tomu přispívá postupné potlačování paměti. Je čím dál tím složitější vzpomenout si na často i velmi základní věci. Čtení začíná být obtížné, počty nemožné. Čas samotný přestává plynout obvyklým způsobem. Ponoříte se do hudby a zdá se vám, že hraje hodiny, celé věky, jen abyste po konci skladby zjistili, že trvala sotva pár minut.

Vlastní tělo zrazuje. Můžete být natolik přemoženi nějakým vjemem, že se nebudete vůbec schopni hýbat. Přijde vám, že jednotlivé končetiny či prsty jsou kratší nebo delší, než jsou ve skutečnosti, což činí uchopování předmětů velmi obtížným. Stává se, že se začnete jakoby rozplývat, ztrácíte ponětí o tom, kde přesně má vaše tělo své hranice a kde začíná okolní prostředí. Je to proto, že propriopcepce, sedmý smysl člověka zodpovědný za povědomí o okrajích vlastního těla a pozicích jeho jednotlivých částí vůči sobě navzájem, také podléhá působení psychedelik a začíná se chovat zvláštně a svévolně.

Emoce jsou rozumvírání nesmírně znásobeny. Slast je absolutní, všezahrnující, dokonalá všeláska k celému životu i vesmíru. Strach zachvátí celou vaši bytost a zcela vás paralyzuje. Panika je drtivá a nepopsatelně strašlivá. Klid je nepohnutelná, mramorová skála v bouři. Můžete cítit smutek i strach zároveň, nebo jakoukoliv jinou kombinaci pocitů, které za běžných okolností jsou zcela protichůdné. Můžete cítit pocity, o nichž vůbec nejste schopni určit, co vlastně znamenají – očividně jde o pocit, ale o žádný, jaký byste mohli za normálních okolností zažít.

Halucinace nabírají na síle. Vidíte věci, jež vypadají zcela uvěřitelně, avšak ve skutečnosti vůbec neexistují. Často se rozvíjejí složité příběhy, svou povahou podobné snům, avšak plně bdělé a daleko komplexnější, založené na pnutích ve vašem podvědomí. Podnikáte cesty mimo své tělo a zdánlivě mluvíte s lidmi, kteří nejsou přítomni. Vaše myšlenky se rozbíhají po několika liniích zároveň, nezávisle na sobě, téměř jako byste byli několika oddělenými osobnostmi.

Zvyšme opět dávku a geometrie zdivočí. Přestane se plížit po hladkých stěnách a přeskočí na vše ostatní. Svět kolem vás se postupně ztrácí ve víření fraktálů, až nakonec nevidíte nic než je, zcela se odpojíte od reality. Pareidolie je paní všeho vnímání. Oči a tváře hledí na člověka odevšud, nebo naopak vidíte lidský obličej a nejste schopni rozpoznat, na co se vlastně díváte. Vidíte tři soustředěné kruhy různých barev, dvakrát se opakující vedle sebe, ale nepoznáte v nich oči. Smějící se ústa jsou jen sbírkou bělavých čtverců…

(Autorem obrázku je Sam Perkins.)

Halucinace se stávají úplně neodlišitelnými od skutečnosti a nabírají absurdních podob. Například na inhalovaném DMT se lidé často setkávají s prapodivnými, éterickými bytostmi, které Terence McKenna, jeden z největších a nejslavnějších psychonautů vůbec, popisoval jako ‚strojové elfy‘, na ayahuasce se obvykle objevuje archetypální zemská bohyně stejného jména. I na jiných psychedelikách se mohou lidé setkat s anděly, démony, duchovními zvířaty, bohy a dalšími podivnými bytostmi. Jde jen o iluze, pochopitelně, jejichž podoba se odvíjí od kulturního prostředí, ve kterém ten či onen poutník vyrůstal, avšak za správných podmínek se s nimi lze setkat poměrně snadno. Je poměrně pravděpodobné, že taková setkání měla velký vliv na šamanskou kulturu, která byla velmi významná pro raný vývoj člověka moudrého, což budeme rozebírat v jednom z pozdějších článků.

Je důležité si uvědomit, že pro člověka, jenž je vidinami postižen, jde o skutečný prožitek, o vnímanou realitu. Specificky to uvádím, neboť je možné, že se některý z mých čtenářů se setká s panikařícím halucinujícím člověkem. Může jít o uživatele psychedelik, ale také o někoho duševně nemocného. Snažit se takového člověka přesvědčit, že jeho prožitek je ve skutečnosti iluzorní, je nesmyslné. Také byste nevěřili někomu, kdo vám říká, že to, co vidíte, ve skutečnosti neexistuje. Daleko lepší je snažit se jej ujistit, že mu nic nehrozí, že na něj dáváte pozor a že je v bezpečí. O tom se ale budeme rozsáhleji bavit v článcích o bezpečném užívání drog.

Běh času se stále více a více mění. Zrychluje se a zpomaluje se, může se jevit, že běží pozpátku. Můžete vidět mouchu mávat křídly, pomalu, nahoru a dolů, nahoru a dolů. V říši snů jde strávit i nesmírné věky, osobní věčnosti, jež mohou být naplněny nepopsatelnou slastí, ale také mysl lámajícím utrpením. Čas může stát nebo couvat, skákat nahodile tam a zpět. Opět, jde jen o složitou kognitivní iluzi, pravděpodobně alespoň částečně způsobenou dočasnými poruchami krátkodobé a dlouhodobé paměti, které jsou velmi důležité pro zachování si smysluplného pojetí plynutí času. To ovšem není z pohledu psychonauta příliš významné – efekty psychedelik jsou ve většině případů plně uvěřitelné a člověk si během jejich působení obvykle není schopen uvědomit, že jde jen o falešný vjem.

Vidiny a slyšiny však ani zdaleka nejsou nejzvláštnějšími ani nejcennějšími prožitky, jaké je možné během rozumvírání prožít.

Ty číhají u skutečně vysokých dávek, mnohokrát vyšších, než jsou ty běžně užívané.

Již dříve jsme se zmínili, že mezi taková působení patří především takzvaná smrt či rozpad ega (ego death či ego dissolution). Dochází zde k jistému terminologickému zmatení, neboť ego je zde chápáno ve smyslu, v němž psychoanalýza (z níž tyto termíny vycházejí) chápe slovo ‚self‘. Podle nedávných studií Robina Carharta-Harrise, Davida Nutta a dalších jde o evolučně velmi pokročilou mentální strukturu, jejímž smyslem je co nejlépe analyzovat okolní svět a umožňovat tak co nejpřesnější předpovědi budoucích stavů – což je samozřejmě pro přežití v divočině velmi užitečné.

Ego/self je v podstatě příběhem, jaký si vyprávíme sami sobě sami o sobě, jde o uvedení současného prožitku do kontextu zkušeností minulých a předpokladů zkušeností budoucích. Ač je přítomné poměrně často, zdaleka ne vždy – stačí se ponořit do nějaké specifické činnosti (hry na housle, sportu, přednášení…) a ono zmizí. Je to proto, že v mozku se vypne mozková síť zvaná Default Mode Network (o níž jsme psali zde), z velké části zodpovědná za prožitek ega/selfu.

Rozumvíravá smrt ega/selfu se od té normálně prožívané během bdělého života zásadně liší. Zatímco obvykle je člověk ponořen do nějaké činnosti, takže ji příliš nepozoruje, vysoké dávky psychedelik většině lidí zabrání se hýbat – buď je smyslové vjemy naprosto přehltí nebo prostě ztratí kontrolu nad vlastními končetinami. Samotný rozklad ega je pak důsledkem úplného potlačení dlouhodobé i krátkodobé paměti a kompletní ztráty vlastní identity.

To vede k situaci, kdy člověk většinou někde leží nebo sedí a postupně k němu volně plynou různé smyslové vstupy. Jelikož se jeho ego/self rozplynulo a on nemá sebemenší ponětí o existenci světa okolo sebe mimo to, co mu právě prozrazují smysly, jde o nejčistší možný prožitek přítomného okamžiku, nezatížený minulými traumaty ani jinými neduhy duše. Jde o další z důvodů, proč mají psychedelika tak rozsáhlý terapeutický potenciál.

Mimochodem, (ideálně trvalá) smrt ega/selfu je jedním z nejvyšších cílů různých druhů meditace, která ostatně zpopularizovala koncept žití přítomným okamžikem v západním světě.

Může se také stát, že dojde k výměně ega/selfu, tedy že člověk cítí, že je někým jiným než sám sebou. Taková falešná identita nemusí být jen lidská, ale třeba i zvířecí, či dokonce navázaná na nějakou neživou věc. Zdánlivé umístění vědomí mimo tělo (zdravý člověk ve střízlivém stavu obvykle cítí, že jeho vědomí přebývá kdesi v okolí hlavy či přímo v ní) je rovněž možné. Tyto stavy se často spojují s pociťovanou změnou v tělesné podobě, jež obvykle odpovídá změně v duchovní identitě. Další variantou tohoto efektu je takzvaná derealizace, kdy se člověku zdá, jako by vše pozorované (či jen část pozorovaného) bylo jaksi neopravdové, falešné. Lze to přirovnat k situaci, kdy člověk sní a uvědomuje si, že sní, a tudíž nepovažuje věci, jež vidí, za skutečné.

Smrt ega/selfu je zvláštní, ale nemůže se rovnat skutečně vrcholným působením psychedelik. Ty obvykle přesahují jednotlivce a nějak se vztahují k jeho roli ve vesmíru a životě jakožto celku.

Existenciální seberealizace je pocit náhlého, mocného uvědomění si ukotvení vlastní existence jakožto součásti kosmu. Jde o hluboký pocit probuzení, neočekávané jasnosti, o pocit smyslu života, pochopení jeho podstaty a ceny, o touhu naplnit svou roli, dokud žití trvá. Zenová tradice má pro takové osvícení jméno satori a jde o jeden z nejcennějších prožitků, jakých může člověk dosáhnout.

Vystavení vnitřním mechanikám působení vědomí je stav, ve kterém člověku přijde, že je mu umožněno pochopit za normálních okolností podvědomé a nedostupné principy fungování jeho vlastní mysli či skutečnosti jako takové. Je to pocit stroje, jenž chápe své vlastní naprogramování. Přirozeně, většina takového poznání je iluzorní či zkreslená, avšak to nijak neumenšuje intenzitu tohoto stavu.

Okamžiky věčnosti, vrchol změn v posunu vnímání času, kdy čas přestává plynout jedním směrem, kdy se člověku zdá, že všechny události v minulosti, přítomnosti i budoucnosti jsou stejně skutečné a podstatné. Jisté zdání pokračování směřování času může být zachováno, avšak je vnímáno spíše prostřednictvím měnící se současné chvíle. Častým výsledkem takového prožitku je uvědomění si, že ač každý člověk jednoho dne zemře, jeho odkaz bude pokračovat dál v podobě důsledků jeho činů a jeho bytí obecně. Obvykle přicházejí společně se smrtí ega/selfu, avšak mohou se vyskytnout i nezávislé na ní.

Vnímání souzávislého dualismu, kdy má každý koncept svůj přirozený protiklad a společně harmonicky hrají roli ve fungování kosmu. Obvykle jde o propojení základních konceptů, jako je bytí a nebyt, život a smrt, dobro a zlo, krása a ošklivost, potěšení a utrpení… Člověku v tomto nastavení mysli přijde, že takové síly pracují jako metafyzický pohon vesmíru, navzájem v souladu, bez konfliktu. Je zajímavé, že právě tento koncept hrál naprosto zásadní roli v nábožensko-filozofickém světohledu nahuaské kultury (kam patřili mimo jiné i Aztékové). Dává to smysl – Nahuové využívali psychedelika v obrovské míře, především kaktus peyote, obsahující meskalin.

Při pociťování predeterminismu člověku přijde, že vše, co se ve světě odehrává, odehrávalo a bude odehrávat, je jen důsledkem nesmírného řetězce příčin a následků, jenž objímá vše, od sebejemnějšího lidského rozhodování po osudy hvězd a galaxií. Prožitek nepřítomnosti svobodné vůle (a smíření s tímto stavem) je také velmi častou součástí tohoto stavu a není neobvyklé, že v jisté podobě trvá i po konci duchovní cesty samotné.

Poznání sebeutváření, kdy si člověku přijde, že jeho vlastní existence, či dokonce skutečnost jako taková, jsou výsledkem jeho vlastní vůle, vlastní výstavby a návrhu. Vnímání sebe sama jako božstva je běžné, právě tak jako smíření se stavem vlastního života, se všemi jeho příjemnými i nepříjemnými částmi.

Součástí těchto extrémních efektů bývá mocný pocit propojení s ostatními bytostmi, věcmi a vesmírem jako celkem. Jde o přesažení vlastní identity, o vrchol empatie, jakého se může člověku dostat. Děti slunce v šedesátých letech neříkaly LSD droga lásky jen tak.

 

Interpretace psychedelických prožitků

Duchovní cesta je nesmírně hluboký, spirituální zážitek, který je nesrovnatelným s čímkoliv, s čím by se člověk mohl setkat v běžném střízlivém životě. Pokud bychom jej měli k něčemu přirovnat, nejlépe by asi posloužila náboženská extáze (o které je navíc známo, že ji lze pomocí psychedelik uměle vyvolat). Zásadní odhalení o vlastní osobnosti jsou běžná, ať už v dobrém nebo špatném.

Jde o zkušenost natolik mocnou a intenzivní, že ji lidé velmi často řadí do pětice nejpodstatnějších událostí svého života, na stejnou úroveň jako narození prvního dítěte či smrt blízkého.

To z psychedelik na jednu stranu činí vynikající nástroj psychoterapie, ale na druhou to často vede k neempirickému nazírání na svět. Ezoterismus a New Age mysticismus jsou mezi uživateli psychedelik velmi rozšířeny právě z tohoto důvodu.

Ke všemu, co člověk zažije během rozumvírání, je ovšem nutno přistupovat maximálně kriticky. Ač se odhalení získaná během duchovní cesty mohou zdát jako nesmírně podstatná a převratná, člověk by měl počkat do bdělého stavu a případné změny ve svém životě, především ty nevratné, provést až po velmi pečlivé reflexi.

Obdobně skeptický bych byl i k tomu, do jaké míry lze psychedelika použít jako nástroj k výzkumu povahy reality. O tom se ovšem budeme bavit až příště ve článku tomu přímo věnovaném.


Autorem náhledového obrázku je Juan Carlos Taminchi.

Celou psychedelickou sérii najdete tady.

Advertisements

8 thoughts on “Co zažijete na psychedelikách”

  1. Pingback: utheraptor

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s