Rizika psychedelik

Užívání látek tak mocně ovlivňujících mysl, jako jsou psychedelika, pochopitelně není bez rizik. Zatímco mnoho jiných drog přímo poškozuje tělo, v některých případech i opravdu kritickým způsobem (alkohol, kouřený nikotin, kokain, heroin, ale i mnoho dalších), rizika především klasických psychedelik spadají spíše do behaviorální roviny – látka samotná vám ve většině případů neublíží, avšak věci, které pod jejich vlivem vykonáte, mohou být velmi nebezpečné.

Poměrně dlouho jsem uvažoval, jak přesně téma nebezpečí, jemuž se uživatel psychedelik více či méně vědomě a dobrovolně vystavuje, uchopit. Problémem je, že jakoukoliv diskuzi o této problematice nesmírně komplikuje obrovské množství dezinformací a misinformací, jimiž je veřejné povědomí zahlceno v důsledku desetiletí aktivní státní protipsychedelické propagandy.

Nakonec jsem se rozhodl rozdělit tuto část naší série do dvou samostatných textů. První z nich se bude věnovat pouze vědecky ověřeným rizikům, jaká psychedelika skutečně mají. Druhý se zaměří na rozličné mýty kolem psychedelik a jejich vyvracení. Pokud tedy po přečtení tohoto článku získáte dojem, že jsem vynechal nějaké zásadní nebezpečí, nepište mi hned pohoršené dopisy ohledně mé zapomětlivosti. Možná zanedlouho zjistíte, že jste se ve skutečnosti stali obětí jedné z mnoha velkých lží, pevně psychedelickou problematiku obalující.

Toxicita u klasických psychedelik

Klasická psychedelika (LSD, psilocibyn, meskalin a DMT) nejsou ve svých chemicky čistých podobách toxická. Nebo, lépe řečeno (protože v dostatečné dávce je toxické v podstatě všechno včetně obyčejné vody a vzduchu), nejsou pro člověka toxická ani při mnohonásobcích aktivních dávek.

Existují toxikologické informace o LD50 (dávce, která je smrtelná v 50 % případů) LSD u zvířat (16,5 mg/kg pro krysu, 0,3 mg/kg pro králíka, kolem 50 mg/kg pro myš, 1 mg/kg pro makaka) avšak pro člověka jasně stanovená není (je však možné ji částečně odvodit na základě experimentů se zvířaty, odhaduje se velmi zhruba na 0.2 mg na kilogram či na zhruba 14 000 μg, přičemž běžná střední dávka LSD je zhruba 100 – 200 μg).

Za celou dobu existence LSD bylo zaznamenáno jen několik případů možného smrtelného předávkování, přičemž nejsem ani zdaleka přesvědčen o jejich průkaznosti, neboť ke všem došlo mimo kontrolované klinické podmínky a často za dost zvláštních okolností.

Devatenáctiletý britský student Henry Suggist se údajně v roce 2017 smrtelně otrávil LSD během cesty po Kanadě. Po smrti mělo být množství LSD v jeho krvi určeno na 1.3 μg/ml, což je zcela absurdní dávka. Mám ovšem velké pochybnosti o průkaznosti tohoto případu, protože o něm psala jen bulvární média, není známa dávka ani čistota požité látky a nepodařilo se mi navzdory poměrně intenzivním snahám dohledat klinickou studii ani protokol z pitvy.

Existuje rovněž případ muže, pro jehož smrt neexistovaly žádné zjevné fyziologické příčiny a v jehož játrech byly nalezeny gigantické koncentrace LSD. Ani tato případová studie však není úplně přesvědčivá.

Kromě těchto případů je zaznamenána situace, kdy skupina osmi lidí (čtyři muži a čtyři ženy) lidově řečeno sjela lajnu kokainu, který ve skutečnosti nebyl kokain, ale velmi velké množství práškového LSD. Všichni skončili s vážnými zdravotními komplikacemi, které u pěti z nich zahrnovaly kóma a u všech poruchy srážení krve (což není tak zvláštní, jak by se mohlo zdát, serotonin, jemuž je LSD zásadně molekulárně podobné, částečně kontroluje i srážlivost) a museli být hospitalizováni. Během dvanácti hodin se však jejich stav vrátil k normálu (což je konzistentní s dobou přítomnosti LSD v těle) a po dvou dnech byli propuštěni z nemocnice. Při prohlídce pěti z těchto pacientů o rok později žádný nejevil jakékoliv známky trvalého poškození, které by mohlo být možné přisoudit této zkušenosti.

Ani u jednoho z těchto případů mi není jasné, jak přesně se postižení k tak obrovskému množství drogy dostali, protože takové dávky řádově stojí stovky tisíc korun a i kdyby si je člověk z nějakého důvodu chtěl pořídit, měl by značný problém je sehnat, pokud opomineme možný nákup na darknetu – v tom případě by ovšem musel vědět, co bere.

Můj náhled tedy zůstává nezměněn – za celou historii užívání LSD, což je v dnešní době téměř osmdesát let, nebyl zaznamenán jediný jasně doložitelný případ smrtelné otravy, navzdory skutečnosti, že jej požily miliony lidí po celém světě. To pochopitelně neznamená, že otrava LSD není možná – testy na zvířatech jasně ukazují opak –, jen že k ní za realistických podmínek nelze dojít.

Psilocybin, aktivní látka lysohlávek (respektive prekurzor, který tělo následně metabolizuje na psilocin) má podle výzkumů podobnou toxicitu jako LSD, tedy v podstatě nulovou. Testy na zvířatech ukazují, že LD50 psilocybinu (a jeho metabolizantů) je u zdravého dospělého člověka asi tisíckrát vyšší, než je aktivní dávka. Konkrétně je LD50 u myší kolem 300 mg/kg, což je opravdu hodně, pokud zvážíme, že LD50 kofeinu je asi 180 mg/kg – psilocybin je tedy méně jedovatý než obyčejná káva.

Jedna studie přímo uvádí, že by člověk musel pozřít asi sedmnáct kilogramů plodnic (droga samotná zastává jen asi jedno procento jejich váhy), aby došlo ke smrtelné otravě. Kde by člověk takové množství sebral je jedna otázka, jak by ho pozřel je druhá, protože by během jeho pojídání musel nutně začít prudce zvracet (nevolnosti jsou běžným vedlejším příznakem psychedelik, obzvláště těch pojídaných v podobě rostlin či plodnic), čímž by se efektivní zkonzumovaná dávka měla dosti redukovat.

Ačkoliv existuje několik zdokumentovaných případů úmrtí v důsledku požití psilocybinu, je důležité si uvědomit, že v literatuře v tomto ohledu dochází k jistému zmatení, neboť oficiální statisticky často mezi úmrtí způsobená drogami zahrnují i ta, kdy měl člověk v organizmu přítomny i jiné, potenciálně škodlivější látky (což je obecně problém, se kterým se studie této problematiky potýkají již mnoho let). Jsou mi známy jen dva případy fatální otravy běžně užívanými lysohlávkami bez současného požití jiných látek, o nichž však stále panují velké dohady a zdá se, že lysohlávky ve skutečnosti nejspíš nebudou příčinou smrti.

Faktem zůstává, že lysohlávky v běžných dávkách požily během dějin miliony lidí po celém světě, aniž by u nich došlo k zásadním zdravotním problémům. Je také zajímavé, že v osmdesátých letech poprvé překročilo množství uživatelů psilocybinu v USA množství uživatelů LSD, přičemž počet hospitalizací uživatelů (ne kvůli toxicitě, ale rozličným traumatickým prožitkům a behaviorálním rizikům, o nichž budeme hovořit níže) byl daleko nižší u houbiček než u LSD. Z toho patrně vyplývá, že lysohlávky jsou ještě bezpečnější než LSD, o kterém díky jeho extrémně rozšířeném užívání během šedesátých let víme, že je až na občasná behaviorální rizika v podstatě bezproblémové.

Toxicita meskalinu (aktivní látka psychotropních kaktusů, například peyote či san pedro) není příliš dobře prozkoumána. Podařilo se mi ovšem najít starou studii z roku 1972, jež obsahuje velmi podrobné údaje o LD50 meskalinu a sedmi jeho analogů u pěti druhů zvířat (myši, krysy, morčete, psa a makaka) – vesměs jde o zhruba osmdesátinásobky běžné dávky. Ačkoliv se toxicita u lidí může lišit, nezdá se pravděpodobné, že by meskalin byl jedovatý – lidstvo jej užívá po tisíce let a nikdy nebyly pozorovány větší problémy.

Není mi znám jediný patřičně zdokumentovaný, průkazný případ smrtelné otravy meskalinem. Nalezl jsem pouze několik úmrtí, která jsou s ním nějak spjatá – jeden muž například zemřel poté, co pod jeho vlivem skočil z dvě stě metrů vysoké skály. Jak si ovšem budeme ukazovat níže, podobným behaviorálním rizikům lze snadno zabránit.

LD50 DMT rovněž není příliš dobře prozkoumána, avšak u myší se stanovuje na zhruba 30 až 40 mg/kg. Odpovídá-li tato hranice i u člověka, k úmrtí by bylo potřeba vzít si asi sedmdesátinásobek běžné dávky (kolem 30 mg), což je zcela nerealistické především u kouřeného DMT, kdy by efekty nastoupily tak rychle a v takové síle, že by požití další látky prostě nebylo fyzicky možné.

I kdyby se toxicita u myší výrazně lišila od té u lidí, DMT by s největší pravděpodobností zůstávalo bezpečné (což dokazuje skutečnost, že bylo po tisíciletí užíváno v ceremoniálních podmínkách), protože i kdyby byla jejich LD50 u člověka desetkrát nižší, stále by bylo velmi obtížné se předávkovat. Jedna studie odhaduje smrtící dávku pro člověka na zhruba dvacetinásobek běžné dávky (27 mg) průměrně obsažené v ayahuasce (orálně požívaném čaji s obsahem DMT).

Kromě čtyř klasických, nejpoužívanějších psychedelik se dnes poměrně široké oblibě těší 2C-B, látka daleko novější. Efekty stojí někde na pomezí LSD a extáze – vyvolává psychedelické rozumvírání, avšak s daleko nižší mírou zmatení, a zároveň navozuje stavy všelásky a fyzického tepla jako MDMA (a po zákazu extáze v osmdesátkách se často používalo jako jeho náhrada).

Sám Alexander Shulgin, král všech psychonautů, jenž ho společně s mnoha dalšími psychedeliky vynalezl, jej prohlašoval za svůj vůbec nejoblíbenější rozumvírač, což říká hodně.

Možná toxicita 2C-B je ještě hůře prozkoumána než u meskalinu a DMT. Shulgin ve své knize PiHKAL uvádí případ psychologa, jenž omylem pozřel 100 mg 2C-B, což je asi desetinásobek běžné dávky. Ačkoliv šlo o nepříjemný prožitek (dotyčný byl přesvědčený, že se smrtelně otrávil), ve skutečnosti neměl žádné negativní zdravotní dopady. Z toho jasně plyne, že používání 2C-B je minimálně z krátkodobého hlediska bezpečné v širokém rozptylu dávek.

Je mi znám případ údajných zásadních zdravotních obtíží po jediném požití 2C-B, avšak není známá dávka ani čistota drogy, takže je zcela nevypovídající. U některých látek chemicky podobných 2C-B byla nalezena nebezpečná tendence způsobovat vasokonstrikci (stahování cév), avšak na 2C-B samotné se to patrně nevztahuje. Máme také určité doklady,  že náchylnost jedinců k toxicitě navozené 2C-B se může individuálně hodně lišit, což by mohl být rizikový faktor, pokud by 2C-B navzdory všem náznakům nějak akutně toxické bylo.

Toxicita u přírodních forem psychedelik

Je velmi důležité si uvědomit, že výše diskutované odhadované toxikologické informace se vztahují na chemicky čistá psychedelika, tedy ta ve většině případů syntetizována v laboratoři. Pokud jsou tyto látky požívány v rostlinné či jiné přírodní podobě (listy, zvířecí sekrety, plodnice hub), mohou se zároveň s nimi dostat do těla jiné, nežádoucí látky, které již toxické mohou být.

Dobrým příkladem tohoto principu může být 5-MeO-DMT. Jde o látku podobnou DMT, rovněž užívanou prostřednictvím kouření, jejíž popularita v dnešní době rychle stoupá, obzvláště v podzemních terapeutických kruzích. Ačkoliv nabízí rozsáhlý potenciál pro možné lékařské využití, nese si sebou velký problém: její přírodní forma je získává z výměšků žáby Incilius alvarius. Ačkoliv 5-MeO-DMT má LD50 na úrovni mnohonásobku běžné dávky, a tedy je zcela bezpečné, je nutné si uvědomit, že výměšky, v nichž se obvykle nachází, obsahují i jiné látky.

Žába je produkuje jako součást svého obranného mechanismu před predátory, takže je důvod se obávat jejich možné toxicity, o to víc, že jejich toxikologické profily nejsou příliš prozkoumané, což je problém. Víme, že výměšek jako takový patrně není akutně jedovatý (protože je čím dál tím více terapeuticky využíván bez větších problémů), avšak pokud je mi známo, možné dlouhodobé negativní efekty prozkoumané nejsou.

Ještě komplikovanější je to u lysohlávek. Jejich běžně užívané, sbírané a pěstované odrůdy (především psilocybe cubensis a psilocybe semilanceata jsou neškodné, o čemž svědčí nespočet osobních zkušeností jejich pěstitelů a sběratelů.  Jelikož však jde o poměrně obyčejně vypadající, drobné houby, není těžké je v lese zaměnit s plodnicemi, které jsou jedovaté, v některých případech smrtelně. Pokud se tedy člověk rozhodne nějaké si nasbírat (k čemuž samozřejmě nikoho neponoukám ani nepřesvědčuji), měl by si co možná nejpodrobněji načíst dostupnou literaturu a pokud možno se na své první lovy vydat s někým zkušeným, kdo mu možnosti identifikace a vyhnutí se záměně objasní přímo v terénu.

Přírodní zdroje meskalinu (především kaktusy san pedro a peyote) jsou patrně bezpečné, v čemž hraje roli i skutečnost, že byly během let selektivním křížením dovedeny téměř k dokonalosti. Existuje však spekulace, že by některé jejich odrůdy mohly kromě meskalinu obsahovat i nějaké MAOI, což by je činilo potenciálně nebezpečnými v kombinaci s různými jinými drogami, což budeme podrobně rozebírat níže.

Muchomůrka červená je jedovatá. Duh. (I když ne tak moc, jak si lidé myslí, pro smrtelnou otravu by bylo třeba sníst přes deset celých plodnic.) Muchomůrka tygrovaná je jedovatá smrtelně. (Přesně tak moc, jak si lidé myslí.) Muchomůrka slámožlutá je také jedovatá, ovšem úmrtí v důsledku jejího požití jsou poměrně vzácná. Ostatní druhy muchomůrek jsou až na výjimky jedovaté (dost často smrtelně) a nejsou psychoaktivní, takže není důvod je pojídat, pokud někdo nechce spáchat obzvláště nepříjemnou a bolestivou sebevraždu.

LSA (také známé jako ergin či ergine) je látkou velmi podobnou LSD. Lze ji najít v semínkách některých druhů opletníku, svlačce a mnoha dalších jim příbuzných, běžně v přírodě se vyskytujících rostlin. Někdy se používá jako alternativa k LSD, obzvláště pokud ono samo není dostupné. Hojně jej používali například Aztékové, kteří pro něj měli název tlitlitzin.

Ačkoliv neexistují žádné průkazné případy smrtelnou otravou LSA, mějme na paměti, že jeho toxicita patrně nebyla nikdy řádně zkoumána v klinických podmínkách mimo pár pochybných prací z šedesátých let, což ovšem bylo před vývojem větší části dnešní vědecké metodologie a v době vrcholícího protipsychedelického šílenství, takže můžeme výsledky těchto studií bezpečně ignorovat.

Psychonauti užívající LSA často popisují, že na ní měli podobné pocity, jako navozuje slabá vasokontrikce (zúžení cév). To sice může mít psychosomatický původ a bez patřičného vědeckého výzkumu to nic neříká, ale je to jistý náznak, z jakého směru by mohla přicházet toxicita LSA, pokud existuje.

Šalvěj divotvorná (která technicky vzato není psychedelikem, ač se její efekty serotonergikům dosti podobají), respektivne salvinorin A, její aktivní látka, se nezdá být nebezpečně toxická na základě testů na zvířatech. Výpovědi jejích uživatelů však naznačují, že má tendenci způsobovat nepříjemně intenzivní a traumatické stavy.

Toxicita u neklasických psychedelik

Kromě obecně poměrně známých, populárních a bezpečných rozumvíradel existuje řada jiných, která známá, populární, ani bezpečná nejsou. Bohužel u většiny z nich nejsou stanoveny jejich toxikologické profily, takže je velmi obtížné určit, jak moc jsou či nejsou jedovatá. Neklasických psychedelik existuje celá řada, já zde uvedu pouze několik nejdůležitějších.

Ibogain je méně známé psychedelikum. Je obsažen v jisté tropické rostlině jménem iboga a během historie lidstva byl hojně používán jako enteogen (odkaz na článek o názvosloví). Jeho požívání může vést k srdečním problémům, které mohou v některých případech být i smrtelné.

Psychedelika z řady 25x-NBOMe jsou ve vyšších dávkách patrně smrtelně jedovatá, avšak o jejich toxicitě existuje jen velmi malé množství informací, protože prakticky nebyla používána před rokem 2010, kdy se poprvé objevila na darknetu. Na internetu se prodávají pod názvy Smiles, N-Bombs či pod zkratkami svých chemických jmen (25I, 25B, 25C).

Jelikož byly tyto látky původně vytvořeny za účelem studie extrémně mocných serotonergických agonistů, jsou aktivní již ve velmi, velmi malých dávkách, podobných těm, v nichž je aktivní LSD, což mimo jiné umožňuje jejich záměnu, protože obojí lze šířit prostřednictvím blotterů (takové záměny však zůstávají poměrně vzácné, protože LSD je extrémně levné na výrobu a není moc důvod ho něčím řezat, o čemž se budeme bavit příští týden).

Jedna metastudie zjistila tři úmrtí mezi dvaceti pacienty hospitalizovanými v důsledku požití rozličných látek skupiny NBOMe. Řada dalších musela podstoupit dlouhodobý pobyt v nemocnici s umělou podporou dýchání. Jinak řečeno, kdyby nebyli hospitalizováni, patrně by zemřeli.

NBOMe ve vysokých dávkách způsobují celou řadu životu nebezpečných symptomů, od přílišného stahování cév (což může vést k poškození končetin) přes nízkou hladinu kyslíku v krvi až po akutní selhání srdce, plic či jater .

Ačkoliv i poměrně zásadní otravu NBOMe lze řešit, je-li detekována dostatečně rychle a jsou-li podána patřičná léčiva a zajištěna nutná péče, situaci komplikuje skutečnost, že velká část lékařů není vůbec s existencí těchto látek obeznámena (a otravu NBOMe je snadné zaměnit za příznaky požití vysoké dávky netoxických halucinogenů), takže ani včasné dopravení člověka do nemocnice nemusí stačit.

Problematické je rovněž dávkování – jelikož NBOMe jsou smrtelně nebezpečné patrně už v nízkých násobcích běžných dávek (oproti klasickým psychedelikům, kde toxicita vzniká až v téměř nedosažitelných sto- či tísicinásobcích běžných dávek), je velmi snadné se s ním předávkovat, přičemž není možné rozlišit bezpečnou a smrtící dávkou pouhým okem, protože látka je aktivní již na úrovni stovek či desítek mikrogramů, tedy miliontin gramu.

Celkově již bylo zaznamenáno minimálně deset úmrtí v důsledku požití látek řady 25x-NBOMe. To může znít jako poměrně málo, ale je nutné si uvědomit, že tyto drogy jsou používány jen poměrně zřídka a pro běžného uživatele jsou k dispozici velmi krátce, takže to tak nízké číslo ve skutečnosti není.

Ještě nebezpečnější novou látkou je Bromo-DragonFLY. Svým toxikologickým profilem a aktivní dávkou se velmi podobá NBOMe, rovněž působí již v řádech stovek mikrogramů a může způsobovat smrtelně nebezpečné stahování cév, kritické selhání orgánů včetně jater, ledvin a plic a další symptomy.

Kromě toho má však svá vlastní, unikátní rizika. Tím největším je, že pokud jej člověk požije orálně na plný žaludek, může se počátek jeho působení odsunout i o šest hodin (většina ústně konzumovaných psychedelik vyvolává nějaké slabé efekty již během pár desítek minut). Kvůli tomu existuje riziko, že uživatel usoudí, že droga nefunguje a vezme si další. A protože Bromo-DragonFLY je rovněž smrtelné již v nízkých násobcích běžných dávek, může to být to poslední, co kdy udělá.

Bromo-DragonFLY také působí daleko déle než naprostá většina ostatních rozumvíradel – někdy až několik dní, což je naprosto extrémní (i LSD, nejdéle působící klasické psychedelikum, vyvolává bezprostřední subjektivní efekty po zhruba dvanáct hodin). Jelikož se zpravidla podává na blotteru, je možné jej zaměnit za LSD a následně se omylem předávkovat, ačkoliv pro jeho vzácnost to zůstává velmi nepravděpodobným.

O toxicitě extáze (která není psychedelikem, avšak efekty a farmakologií se jim do jisté míry podobá) jsme detailně psali v tomto článku.

Dlouhodobá toxicita

V odstavcích výše jsme se zabývali akutní toxicitou psychedelik, tedy zda je možné si ublížit jedinou dávkou. Zcela jiným aspektem problematiky bezpečnosti rozumvíračů však jsou jejich dlouhodobé efekty – i látka, jež je při jednom použití bezpečná, může mít z dlouhodobého hlediska velmi nebezpečné efekty. S tímto konceptem by měl být velmi dobře srozuměn každý, kdo kdy pil alkohol či kouřil cigarety.

Dobrou zprávou je, že minimálně podle prozatím provedených studií nezpůsobují klasická psychedelika při dlouhodobém užívání zdravotní komplikace. Právě naopak. Jejich užívání podle všeho podporuje neuroplasticitu, tedy schopnost mozku vytvářet si nová spojení, jež je naprosto zásadní pro jeho správné fungování.

Této problematice se budeme velmi podrobně věnovat v nadcházejícím článku o léčivém potenciálu psychedelik, a proto ji prozatím opustíme.

I přes tento prokázaný benefit existují prozatím neprověřené teorie, že by užívání psychedelik mohlo tělo poškozovat nikoliv v mozku, ale v srdci. Základem této teze je skutečnost, že negativní efekty extáze na srdce byly propojeny s jeho efekty na 5-HT2B receptor. Jelikož psychedelika působí i na tento receptor (ačkoliv se primárně zaměřují na jeho sesterský receptor 5-HT2A), je možné, že by mohla srdce poškozovat podobným způsobem. Nevím o žádném právě probíhajícím výzkumu, jenž by se snažil ověřit či vyvrátit tuto teorii.

Není mi známo, že by byla jakýmkoliv způsobem zkoumána možná dlouhodobá toxicita 2C-B. Obdobně nevím o žádných studií dlouhodobé toxicity u vzácnějších rozumvíračů – jedním z důvodů patrně je, že se na trhu vyskytují tak krátce, že se jejich případná dlouhodobá toxicita zatím nemohla plně projevit, existuje-li.

Nebezpečné interakce

Psychedelika až na některé extrémní výjimky nejsou přímo toxická ani v kombinaci s jinými látkami. To ovšem neznamená, že nemají žádné nebezpečné interakce.

Často se uvádí, že člověk konzumující serotonergika by se měl vyvarovat současného používání lithia a tramadolu (pokud se ptáte, proč by někdo něco takového bral, tak vězte, že jde o specifická léčiva), protože mohou způsobovat vážné záchvaty a další nepříjemnosti. Pokud je mi známo, tato interakce by však neměla být smrtelná.

Jelikož všechna psychedelika působí na serotonergickou soustavu lidského těla, je nutné se mít na pozoru před jejich kombinacemi s dalšími látkami, jež s ní nějakým způsobem pracují.

Mezi ně patří především veškerá SSRI antidepresiva, která jsou v dnešní době velmi, velmi široce používaná. Jejich užívání snižuje efekty psychedelik, někdy až do bodu, kdy nejsou pozorovány vůbec žádné subjektivní efekty. To je rizikem samo o sobě, neboť to může u lidí toužících po rozumvírání vyvolávat potřebu užívat vyšší dávky psychedelik v naději, že tím tlumivé působení antidepresiv přebijí. Jelikož některá neklasická psychedelika jsou ve vyšších dávkách jedovatá, jde o problém.

Velmi nebezpečné je pak užívání SSRI antidepresiv společně s extází. Jelikož obojí funguje velmi podobně (zvyšuje koncentraci serotoninu v synaptické štěrbině (odkaz na článek), takže se zvedá šance, že se naváže na odpovídající receptory), hrozí riziko příliš velkých koncentrací serotoninu, které opět vyvolávají serotoninový syndrom (a navíc patrně umocňují klasické následné depresivní efekty extáze, protože dochází k větší regulaci receptorů a většímu vyčerpání serotoninu).

Obdobně se zdá být nebezpečným užívat rozumvíradla společně s MAOI. Zkratka MAOI znamená ‚inhibitor monoaminooxidázy‘. Monoaminooxidáza (MAO) mimo jiné odbourává serotonin, takže MAOI, které zabraňují jejímu fungování, se používají jako antidepresiva, především pro léčbu jinak obtížně podchytitelných depresí. Ač jde o trochu odlišné působení, než jaké vyvolávají SSRI antidepresiva, výsledek je stejný – v synaptické štěrbině je více serotoninu, takže pokud člověk zároveň požije psychedelika, může se u něj vyvinout serotoninový syndrom (MAOI ale navíc zvyšují i hladiny dalších neurotransmiterů)

Asi se teď z pochopitelných důvodů ptáte, proč by někdo při smyslech používal obě látky zároveň, když jsou v této kombinaci nebezpečné. Odpovědí je, že MAOI jsou nutné pro přípravu rituálního čaje zvaného ayahuska.

Proč? Protože DMT a jemu podobné látky (především 5-MeO-DMT) nejsou aktivní, pokud jsou podané ústně – právě proto se obvykle kouří. Důvodem této neaktivity je přítomnost MAO v trávicím traktu, která drogu rozloží a zabrání tak jejímu působení.

Pokud ovšem člověk zároveň s psychedelikem pozře i MAOI, jež působení MAO zablokuje, bude droga aktivní i při orálním užití.

U některých drog, především klasického DMT, to není problém. Lidé požívají DMT společně s MAOI po tisíce let v podobě již zmiňované ayahusky, aniž by u nich vznikaly zásadní problémy. Naopak velmi nebezpečné je to u 5-MeO-DMT, ze kterého by neměla ayahuaska být připravována nikdy. Je to proto, že 5-MeO-DMT samotné spadá mezi takzvaná MRI (Monoamine Reuptake Inhibitor – zabraňovač zpětného vychytávání monoaminů, mezi které patří i serotonin). To se na jednu stranu podílí na jeho mocných okamžitých antidepresivních účincích, ale na druhou jej to činí smrtelně nebezpečným v kombinaci s MAOI. Příčinou je patrně opět vznik prudkého serotoninového syndromu, neboť užití jak MRI, tak MAOI zároveň způsobuje přehlcení mozku serotoninem (či jeho analogy).

Jelikož ayahuasca založená na DMT i samotné 5-MeO-DMT jsou bezpečné (a ostatně MAOI se používají jako antidepresiva), zdá se, že riziková je pouze kombinace MRI a MAOI, jedno z nich samo o sobě nevede ke zdravotním komplikacím.

Již několikrát jsme v tomto článku zmínili serotoninový syndrom. O co vlastně jde?

Serotoninový syndrom vzniká ve chvíli, kdy se v CNS (centrální nervové soustavě) vyskytne příliš velké množství serotoninu. Serotonin je sice pro tělo přirozenou látkou, ale jeho příliš velké koncentrace jsou nebezpečné a mohou vést k velmi vysokým teplotám, podráždění, třasu, pocení, průjmu a dalším symptomům, v některých případech až k deliriu a smrti. Serotoninový syndrom je však takzvaným spektrálním syndromem, takže se vyskytuje v různých intenzitách, od obtížně rozpoznatelných příznaků až k přímému ohrožení života. Z toho důvodu někteří odborníci prosazují termín serotoninová toxicita, který lépe vystihuje nestálou povahu této komplikace.

Spektrální povaha serotoninového syndromu pochopitelně stěžuje jeho klinický výzkum, protože je poměrně pravděpodobné, že většina lidí s lehčím průběhem vůbec nenavštíví lékaře, a pokud ano, skutečná příčina jejich trápení nemusí být správně diagnostikována, protože velká část doktorů vůbec neví, co serotoninový syndrom je a jak vzniká (nebo to minimálně nevěděla před dvaceti lety).

Mechanismy vzniku serotoninového syndromu nejsou dodnes plně pochopeny, avšak máme již poměrně velké množství vodítek, která ukazují jedním určitým směrem. Tím je přílišná aktivace serotoninových receptorů v těle, přičemž studie ukazují, že jde hlavně o receptor 5-HT2A, tedy ten samý receptor, na který primárně působí psychedelické drogy. To je pochopitelně zásadní, neboť existuje důvodné podezření, že serotoninový syndrom může vznikat i v důsledku používání serotonergik, především v kombinaci s různými jinými látkami nějak ovlivňujícími serotoninovou soustavu.

Pokud by psychedelika opravdu mohla vyvolávat serotoninový syndrom (což, pokud se nad tím člověk zamyslí, zní rozumně, neboť psychedelika jsou serotoninu velmi podobná strukturálně i působením na receptorech), mohlo by jít o vysvětlení jejich toxicity v extrémních dávkách – symptomaticky si jsou otrava LSD (soudě podle těch několika málo klinicky zaznamenaných případů, o nichž jsme psali výše) a vážný serotoninový syndrom poměrně podobné. Obdobně, velmi slabý serotoninový syndrom je příznaky dosti podobný běžným tělesným vedlejším efektům rozumvíračů.

Psychedelika by se rovněž neměla kombinovat s jinými potenciálně nebezpečnými látkami (obzvláště tvrdými drogami a alkoholem), protože člověk pod jejich vlivem nemusí být schopný správně rozpoznat, jaká dávka druhé drogy je bezpečná a jaká mu už ublíží. Upít se k smrti je poměrně jednoduché i jen v důsledku zmatení smyslů alkoholem, které je daleko, daleko slabší než to, jaké mohou vyvolávat psychedelika.

O podobných nebezpečích se budeme více bavit níže v sekci behaviorálních rizik.

Návykovost

Psychedelika nejsou nijak fyzicky návyková (nejspíše proto, že přímo nepůsobí na dopaminové systémy, ze kterých závislosti z větší části vycházejí) a ve většině případů se na nich nebuduje ani psychická závislost. To má své důvody – jimi vyvolané halucinogenní stavy jsou extrémně intenzivní (odkaz na článek o fenomenologii), obzvláště při vyšších dávkách, a často ani nemusí být příjemné. Pokusy naučit zvířata dobrovolně požívat psychedelika obvykle selhaly.

Psychedelika navíc nejde užívat příliš často, protože se vůči nim velmi rychle buduje velmi silná tolerance, pravděpodobně způsobená seberegulací 5-HT2A receptorů. Seberegulace je způsob, jakým si mozek udržuje vnitřní rovnováhu – pokud se v synaptické štěrbině po delší dobu vyskytuje velké množství toho samého neurotransmiteru (či látek neurotransmiterům podobných, třeba serotonergik), neurony upraví své receptory tak, aby na něj nereagovaly. Přeneseně si to lze představit jako situaci, kdy ve vzduchu cítíte nějaký pach, ale když trvá příliš dlouho, prostě jej přestanete vnímat.

Tato tolerance platí i pro ostatní serotonergická psychedelika, takže kdyby si člověk jeden den vzal LSD a druhý den meskalin, meskalin by nefungoval (nebo působil v omezené míře, v závislosti na dávce). A naopak. Výjimku tvoří DMT, na které se z neznámého důvodu tolerance nebuduje, ani sama se sebou, ani s jinými psychedeliky. Osobně bych odhadoval, že to má něco společného s extrémně zrychleným průběhem jeho efektů a velmi brzkým vyloučením z těla, ale nejde o nic víc než (nepříliš) edukovaný odhad.

Toleranci trvá zhruba týden snížit se na polovinu a dva týdny až měsíc úplně se odbourat, v závislosti na množství látky obsažené poslední požité dávce. Používat psychedelika častěji než jednou za týden je technicky vzato možné, ale efekty budou logicky umenšené (což lze kompenzovat vyšší dávkou, avšak to má svá rizika, o nichž jsme se bavili výše).

Behaviorální rizika

Největší nebezpečí klasických psychedelik ve skutečnosti tkví nikoli v látkách samotných, ale v tom, co na nich jejich uživatelé dělají.

Člověk si obvykle dává velký pozor, aby se nedostal do nebezpečných situací – rozhlíží se, když přechází ulici, neskáče z velké výšky, nedostává se do sporu s agresivními lidmi a podobně. Taková opatrnost nicméně vyžaduje pevnou vládu nad vlastní myslí a tělem – jak jsme si ukazovali dříve (odkaz na článek), velké části lidského vnitřního světa se vyvinuly právě proto, aby mozek svedl co nejlépe vyhodnocovat okolní prostředí a přizpůsobovat se mu.

Působení psychedelik tyto pokročilé struktury zásadně narušuje. I jinak velmi racionální člověk si může na LSD připadat jako prorok nebo čaroděj, domnívat se, že dokáže létat, a podobně. To může vést k velmi nebezpečným situacím, kdy duchovní poutník není schopen sám vyhodnotit nebezpečnost svých činů – jak by to také udělal, když jeho pozorovaná realita vůbec neodpovídá té skutečné?

Tato ztráta kontroly je ve skutečnosti největším rizikem klasických psychedelik vůbec. Statistiku nemám, ale vsadil bych se, že za naprostou většinu úmrtí či vážných zranění pod působením psychedelik může přejetí autem či pád z výšky. Sebevražedné tendence jsou na psychedelikách velmi vzácné, avšak extrémně traumatické prožitky, které někdy mohou rozumvírače požité za nesprávných podmínek vyvolat, mohou v nějakém nepatrném procentu případů vést ke snaze vzít si vlastní život.

Nebezpečí navíc není jen fyzické – člověk pod vlivem psychedelik může učinit nezvratná životní rozhodnutí, jakých bude později litovat (ukončení vztahu, rozhazování peněz a podobně). Společnost se navíc na používání rozumvíračů dosti mračí, takže i jen jejich požití jako takové může mít velmi negativní dopady na společenský statut, pokud z nějakého důvodu vyjde najevo – což se opět nejspíše stane ve chvíli, kdy je člověk pod jejich vlivem.

Ztráta kontroly ovšem může mít i pozitivní dopady, o nichž se budeme bavit za pár týdnů, až budeme probírat terapeutický a léčebný potenciál psychedelik.

Nelze také opomíjet fenomén redosingu, tedy vzatí si opětovné dávky, což by člověk nejspíš ve zdravém stavu mysli neudělal – pod vlivem drogy však může zapomenout, že si nějakou látku vůbec vzal, může mít pocit, že mu její větší množství umožní ještě větší množství zásadních existenčních vhledů a tak dále. U klasických psychedelik to není přímo nebezpečné (protože nejsou jedovatá), ale rozhodně to zvyšuje behaviorální rizika (pokud si nevezme nějakou naprosto extrémní dávku, na které se typicky nelze hýbat) a u nedostatečně zkušených poutníků i šanci na traumatický prožitek. U neklasických psychedelik, především NBOMe či Bromo-DragonFLY, hrozí zásadní riziko smrtelného předávkování.

Obzvláště zajímavá a zásadní jsou behaviorální rizika u extáze (která sice, jak již bylo řečeno, technicky vzato není psychedelikem, ale je jim natolik podobná, že o ní budeme mluvit tak či tak). Kromě těch obecně přítomných u psychedelik mát totiž jedno své vlastní specifické riziko, které je smrtelně nebezpečné a skoro nikdo o něm neví. Takže čtěte pozorně:

Extáze vyvolává dehydrataci. To je poměrně známý fakt, mimo jiné i díky tomu, že o tom mluví v podstatě každá příručka o bezpečnosti drog. To vede k situaci, kdy si lidé dávají obzvlášť velký pozor a pijí během jejího působení co nejvíce.

O čem už příručky nemluví je skutečnost, že daleko nebezpečnější než dehydratace je požití příliš velkého množství vody. Vede to k hyponatremii, tedy nedostatečné hladině sodíku v krvi. Hyponatremie může být smrtelná (ve skutečnosti pro vážné zdravotní komplikace stačí vypít pár litrů vody během několika hodin), přičemž člověk pod vlivem extáze obvykle není tak úplně ve stavu, kdy by si byl schopen uvědomit, kolik vody již vypil. Extáze navíc podle všeho zvyšuje fyzickou náchylnost těla k hyponatremii, což toto roziko ještě zhoršuje.

Mimochodem, hyponatremie v důsledku požívání extáze začala být ve velké míře pozorována až ve chvíli, kdy příručky a prevenční programy začaly běžně varovat před dehydratací. Smutná ukázka skutečnosti, že špatná prevence je často horší než žádná prevence.

Nejjednodušším způsobem, jak se vyhnout behaviorálním rizikům, je mít tripsittera, dohlížitele, který na duchovního poutníka dává pozor a stará se, aby byl v bezpečí. Je velmi snadné upadnout do stavu, kdy člověk není schopen rozpoznat, jestli je něco nebezpečné či nikoliv, z čehož vyvstává strach a ze strachu bolest. Dostupný, důvěryhodný přítel řeší tento i jiné problémy.

To ovšem budeme detailně řešit až za pár týdnů v článku o bezpečném užívání drog.

Bad trip

Bad trip je v popkultuře velmi oblíbený termín, jehož význam sice spousta lidí intuitivně chápe, ale bez praktické zkušenosti s psychedelickým prožitkem si je jen velmi obtížně uvědomit, co vlastně znamená ve své úplnosti.

Bad tripů je mnoho druhů, ale většinou nějakým způsobem zahrnují pocity extrémního strachu, úzkosti, bolesti, zmatení, uzamčení sama v sobě či přítomnost extrémně mocných prožitků, s nimiž se člověk není schopen jakkoliv vypořádat.

Jak bad trip vlastně vypadá? Představte si panický útok, avšak za situace, kdy nemůžete věřit sama sobě ani ničemu okolo sebe, který se navíc s každým okamžikem zhoršuje. Může se vám zdát, že fyzicky umíráte, že hoříte, že celá vaše existence je chyba, že vše na světě se vám snaží ublížit, že jste zbyteční a nemáte vůbec právo žít, můžete znovu prožívat každé zostuzení a každé utrpení svého života… Lidská mysl je nesmírně mocná a kreativní a výjimečně schopná mučit sebe sama.

Základovou příčinou špatných zkušeností na psychedelikách jsou znásobené emoce všech druhů. Pro naprostou většinu lidí (včetně mne), je velký problém zvládat emoce v jejich základní, běžné podobě, natož když se na člověka valí silou povodně. Velmi snadno se tak může stát, že duchovní poutník bude zcela zahlcen a nedokáže se s city správně vypořádat.

Vedlejších původcům nepříjemných prožitků na psychedelikách může být mnoho. Jsem poměrně přesvědčen, že za velkou částí, pokud ne přímo většinou z nich, stojí slabé bolesti břicha (či něčeho jiného), které se následně psychosomaticky zmocní ve fyzickou nevolnost a silnější bolest, což vede ke zkažení celého zážitku a dosti často i k pocitu, že člověk umírá.

Bad tripy jsou jednou z hlavních obav mnoha uživatelů psychedelik, což paradoxně může vést k situaci sebenaplňujícího proroctví, kdy strach z bad tripu psychosomaticky bad trip skutečně vyvolá. Lepší než obavy je stav smíření, kdy člověk počítá s možností, že duchovní cesta bude nepříjemná, avšak neobává se jí. Dosáhnout takového rozpoložení však vyžaduje jisté zkušenosti a vládu nad vlastní myslí.

Rovněž bych zde chtěl poznamenat, že i prožitek, jenž je ve chvíli svého trvání nepříjemný či bolestivý, může být z dlouhodobého hlediska pozitivní. Každá duchovní cesta člověka něco naučí o něm samém, což je především v dnešním uspěchaném světě, z velké části postrádajícím introspekci, nesmírně cenné. Bolest je součástí života a traumatická zkušenost na psychedelikách, jež je však jen iluzorní, může vést ke smíření s reálným stavem věcí – i z toho důvodu bylo dosaženo velkých úspěchů v psychedelické terapii u lidí blízko smrti, což ještě budeme detailně řešit v dalších článcích.

Pokud člověk stráví domnělé roky v přesvědčení, že mu zemřel někdo milovaný, až nakonec dojde k rozhřešení, či se mu podaří zbavit se nějaké staré viny nebo jiného trápení, nezáleží na tom, zda nějakou dobu trpěl, byť velmi intenzivně. Bad trip je bad tripem pouze ve chvíli, kdy si z něj člověk nic neodnese. Tento náhled na věc podporuje i vědecký výzkum.

Na druhou stranu nelze opomíjet skutečnost, že opravdu velmi špatný bad trip může vyvolat trvalé zjizvení duše. Některými zkušenostmi by si člověk prostě neměl nikdy projít a nemají v sobě zhola nic pozitivního.

Opět, nejjednodušším, nejefektivnějším a nejlepším způsobem, jak se traumatickým zkušenostem úplně vyhnout, je mít u sebe někoho, na koho se můžete spolehnout a komu můžete věřit, do té míry, do jaké to psychedelický prožitek umožňuje.

Také je obecně nedobré vydávat se na duchovní cestu ve chvíli, kdy člověk nějak mentálně trpí, typicky po bolestném rozchodu, smrti blízkého a podobně. Na druhou stranu, rozumvírání může přinést smíření.

Nevolnosti

Nevolnosti na psychedelikách jsou způsobené především skutečností, že kromě výše popsaného 5-HT2A receptoru působí serotonergika i na 5-HT3 receptor. Jak již bylo zmíněno, serotonin mimo jiné reguluje i dění v trávicí soustavě, a to patrně právě skrze 5-HT3 receptor. Naneštěstí, psychedelika, serotoninu molekulárně dosti podobná, se napojují i na tento receptor. Zatímco u 5-HT2A způsobují psychedelické stavy, u 5-HT3 způsobují nevolnosti, které mohou být i dosti silné.

Zvracení na psychedelikách je v naprosté většině případů neškodné (fyzicky, v některých případech může společně s dalšími faktory, jako je právě nevolnost, vést k bad tripu, o němž jsme psali výše), pokud není spojené s předávkováním, a ne zcela neobvyklé. V některých případech, například během mnoha ceremoniálů požívání ayahuasky, rituálního čaje připravovaného z rostlin obsahujících DMT, je dokonce zvracení považované za přirozenou součást celého ozdravného procesu – zvracení očistí tělo, duchovní cesta mysl.

Pokud se člověk vyzvrací, nevolnost obvykle poměrně záhy ustane. Pokud ne, k jejímu ústupu typicky dojde s nástupem vrcholu (peaku) tripu.

Jelikož nevolnosti pramení z agonizace 5-HT3 receptoru, můžeme se jich zbavit pomocí antiemetik s příslušným mechanismem fungování. Antiemetika tohoto typu (existují i jiná, která fungují odlišně) jsou látky, které působí jako antagonisté pro 5-HT3 receptor (v podstatě ho zalepí, ale nespustí), čímž zabraňují jeho agonizaci psychedeliky, a tím i nástupu nevolnosti. Antiemetika se klasicky používají například pro potlačení nevolností vznikajících v důsledku chemoterapie či jiných léčebných procesů (mezi taková patří třeba ondansetron, dolasetron či palonosetron). Existují ovšem i zcela přírodní antiemetika, například obyčejný zázvor.

Není zcela jisté, zda se mohou antiemetika nějakým způsobem podílet na výše popsaném serotoninovém syndromu. Intuitivní odpovědí by bylo, že ne, protože receptory namísto aktivace blokují. Na druhou stranu existuje minimálně jeden zaznamenaný případ, kdy se podání antiemetika téměř jistě podílelo na vzniku serotoninové toxicity. Odborná literatura si je v tomto bodě poměrně nejistá – FDA zařazuje antiemetika na seznam drog, jež mohou spouštět serotoninový syndrom, avšak někteří experti toto rozhodnutí kritizují. Radil bych proto maximální opatrnost.

Zvracení na psychedelikách samozřejmě nese všechna rizika normálního zvracení. V jednom extrémním popsaném případě jistý muž zemřel na laceraci (potrhání) jícnu v důsledku obzvláště prudkého zvracení vyvolaného meskalinem. Tomuto riziku se říká Malloryho-Weissův syndrom a obvykle zasahuje alkoholiky a staré lidi – vskutku, i v tomto případě měl zemřelý historii užívání alkoholu. Jeho výskyt je ovšem tak nízký, že není nutné se ho bát.

Je také důležité dbát, aby se postižený neudusil zvratky, nemůže-li se hýbat. Budu se opakovat, ale i tomuto riziku lze nejlépe předejít přítomností někoho, kdo bude na duchovního poutníka dávat pozor.

 

Zvýšený tep

Vyšší tepová frekvence je běžná u psychedelik i mnoha dalších drog. Ve většině případů není nebezpečná, avšak nedoporučuje se kvůli ní provádět příliš fyzicky náročnou činnost. U lidí, kteří mají problémy se srdcem, pak může způsobovat další komplikace.

Samostatnou kapitolou je tendence lidí nechat se vystrašit zvýšenou tepovou frekvencí – čím více se na ni fixují, tím se zrychluje, a tím horší je jejich panika, což může vést k plnohodnotnému bad tripu. I zde tedy v podstatě jde o sebenaplňující se proroctví. Tepová hladina kolem 100 až 120bpm není příliš zvláštní a není důvod se kvůli ní stresovat.

 

Neschopnost usnout

Na psychedelikách v podstatě nelze usnout. Nejde přímo o riziko, ale nepříjemné to být může a je dobré s tím počítat, protože jinak se může stát, že si člověk nechtěně rozhodí biorytmus. Tento efekt nepůsobí jen ve chvíli, kdy člověk podstupuje jednoznačně rozpoznatelné subjektivní efekty, ale i několik hodin poté, co ustoupí.

Na internetu lidé běžně doporučují braní antipsychotik či hypnotik jako způsob, jak se vyhnout neschopnosti spát po duchovní cestě či ji přímo ukončit ve chvíli, kdy ještě probíhá.   Velmi výrazně se ohrazuji proti podobným doporučením. Pokud si někdo myslí, že dávkovat si xanax ve stavu omezené sebekontroly je dobrý nápad, měl by se až do konce života vzdát veškerých drog. Ještě horší nápad je kombinovat hypnotika a antipsychotika, protože některá z nich jsou dohromady smrtelně jedovatá.

 

Závěr

Tedy si shrňme, co jsme se dnes dozvěděli.

Klasická psychedelika nejsou podle současných výzkumů žádným způsobem zdraví přímo škodlivá, jejich největší riziko tkví v ztrátě sebekontroly, v jejímž důsledku si člověk může nějakým zásadním způsobem ublížit. LSD, psilocybin, meskalin a DMT užívaly během dějin desítky milionů lidí po celém světě, aniž bychom zaznamenali byť jen jediný průkazný případ jejich smrtelnou otravou.

Velmi nebezpečné ovšem může být kombinovat psychedelika s dalšími látkami, které nějakým způsobem působí na serotoninovou soustavu a člověk by se tomu, rozhodne-li se vyzkoušet si nějaké psychedelikum, měl za všech okolností vyhnout. I jen samotná obava z možné serotoninové toxicity může stačit na vznik bad tripu, zásadně traumatické zkušenosti, postrachu všech duševních poutníků.

Cíleně jsem v tomto článku nemluvil o dlouhodobých dopadech psychedelik na duševní zdraví. Je to proto, že tato problematika je natolik protkána obrovským množství obecně rozšířených mylných představ a lží, že o ní není možné hovořit bez jejich vyvrácení. Tomu se budu věnovat v příštím článku, zabývajícím se mýty kolem psychedelik.

Největší rizika psychedelik tkví v jejich nezodpovědném užívání, protože člověk nemá během rozumvírání kontrolu sama nad sebou a může si ublížit. Této problematice budu věnovat celý jeden dlouhý článek, jenž přijde na řadu nejspíše za dva týdny.


Autorem náhledového obrázku je můj přítel Mat Coll. Jeho práci si můžete prohlédnout zde.

Na behaviorální rizika extáze v souvislosti s hyponatremií mne upozornil můj přítel Revan Rangotis. Rovněž je autorem srovnání toxicity psilocybinu s kofeinem.

Celou psychedelickou sérii najdete tady.

Advertisements

5 thoughts on “Rizika psychedelik”

  1. Pingback: utheraptor

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s