Mýty kolem psychedelik

Pravděpodobně neexistuje žádná problematika natolik provadlá nesmírnou snůškou nepodložených představ, lží a dezinformací, jako je právě problematika psychedelik. Je to logické – drogy představují jedno z největších společenských tabu, takže se kolem nich logicky utváří štědrý nános fantazií a pověr. Ten byl navíc uměle dotvářen státní – především americkou – propagandou a chybnými ranými vědeckými výzkumy, o čemž se ještě budeme bavit v nadcházejícím článku o historii psychedelik. Jak pravil jeden můj přítel, Spojené státy potřebovaly vyhrát válku ve Vietnamu a miliony tripujících hipíků jim v tom rozhodně nepomáhaly.

Skutečným problémem je, že tyto lži následně vstoupily do společenského podvědomí a pevně se tam uchytily. Přetrvávají dokonce i mezi odbornou veřejností – což je pochopitelné, protože skutečných psychedelických výzkumníků je jen minimum. James Fadiman ve své knize The Psychedelic Explorer’s Guide, ve které se problematice rozumvíradel věnuje do hloubky, usuzuje, že velkou škodu napáchali i akademici, kteří sami neměli žádnou osobní zkušenost s psychedeliky, a tak snadno podlehli bludům k nim přicházejícím. Ty pak dále šířili často i v jinak široce uznávaných odborných médiích a učili jim celé generace svých žáků.

Tyto mýty se dnes z velké míry podílejí na obrovských komplikacích, jimž musí čelit dekriminalizační a legalizační snahy, včetně těch, které se jen snaží umožnit snadnější odborných výzkum psychedelik a jejich případné lékařské využití. Společnost stále považuje psychedelika za tvrdé drogy srovnatelné s heroinem či pervitinem, takže se k podobným tendencím logicky staví odmítavě.

 A tím se právě dostáváme k prvním z bludů, jež se dnes budeme snažit vyvrátit.

Psychedelika jsou nebezpečná

Jak jsme si ukazovali v minulém článku, klasická psychedelika nejsou jedovatá, nevzniká na nich závislost a z dlouhodobého hlediska mají spíše pozitivní dopady na celkové zdraví lidského organismu (čemuž ještě budeme v budoucnu věnovat jeden obsáhlý text). Psilocybin, aktivní látka lysohlávek, je méně jedovatá než kofein, přičemž ostatní klasická psychedelika jsou na tom podobně. Oproti například alkoholu jsou jejich zdravotní rizika zcela zanedbatelná. Největšími riziky psychedelik jsou ta behaviorální, tedy ta, která vznikají v důsledku celkového zmatení mysli v rozumvíravém stavu, avšak těm lze vesměs snadno předejít pomocí dodržování zásad bezpečného užívání, jimž budeme rovněž věnovat jeden celý samostatný článek.

Existují sice vyloženě nebezpečné psychedelické látky, ale jak jsme si ukazovali, jsou vzácné, nejsou široce používané a šance na jejich záměnu za jiné drogy je poměrně minimální.

V současné době jsou psychedelika v USA umístěna do takzvané Schedule I, tedy té nejpřísněji zakázané třídy psychotropních látek, do které by správně měly spadat jen drogy vysoce škodlivé, s obrovskou šancí na vznik závislosti, které nemají sebemenší lékařské využití. V ostatních státech je tomu vesměs podobně.

Toto jejich zařazení je zcela absurdní a jak ostatně přiznaly i časti samotné americké vládní garnitury, politicky motivované. Jen pro srovnání, kokain, jenž je vědeckou komunitou považovaný za jednu z nejškodlivějších a nejvíce zdraví ohrožujících drog, je umístěn do Schedule II, tedy je americkými orgány považován za méně nebezpečný než psychedelika. Pokud jste pečlivě četli předcházející části této série, měli byste se teď zmateně chytat za hlavu.

Psychedelika ohrožují duševní zdraví

Toto je asi nejrozporuplnější z mýtů, jaké zde budeme probírat, především proto, že je vymezen nesmírně široce a může do něj spadat v podstatě cokoliv.

Ze statistického hlediska neexistuje korelace mezi užíváním psychedelik a zvýšenou šancí na propuknutí obtíží s mentálním zdravím. Právě naopak.

Sidney Cohen provedl obrovskou studii 25 000 pacientů, jimž bylo podáno LSD, jednu z prvních svého druhu. Zjistil zanedbatelnou míru vývoje psychózy (0,18 %), zhruba srovnatelnou s jejím normálním výskytem u obecné populace. Tento závěr byl později podpořen dalšími nezávislými studiemi.

Alec Roy se v roce 1981 pokusil ukázat, že nástup schizofrenie je rychlejší u lidí, kteří berou psychedelika, než u běžných schizofreniků, avšak jeho poměrně malá studie naopak naznačila, že tomu tak není.

Jistá míra zmatení nejspíše vychází ze skutečnosti, že stavy navozené psychedeliky se někdy označují ‚drug-induced psychosis‘ (drogou navozená psychóza). Tento název ovšem popisuje pouze fenomenologické stavy během působení drogy, s dlouhodobou psychózou vyvolávanou například schizofrenií nemá nic společného. Moderní chápání rozumvíravých stavů se navíc odklání od představy, že by tyto stavy byly nějak podobné skutečné psychóze.

Mimochodem, představa, že psychedelika běžně vyvolávají psychózy a jiná dlouhodobá psychiatrická onemocnění, je velmi rozšířená, slyšel jsem ji i od osob s akademickým lékařským vzděláním.

Obdobně, Krebsová a Johansen v obrovské studii provedené v USA na vzorku zhruba 120 000 lidí neodhalili žádnou souvislost mezi užíváním psychedelik a vznikem psychických obtíží. Dřívější studie stejných autorů na stejně velkém vzorku dospěla k totožným výsledkům. V diskuzi s kritiky autoři rovněž mimoděk poukázali na skutečnost, že užívání psychedelik nezrychluje nástup deprese, ač jen na malém vzorku.

Autoři vysloveně zdůrazňují, že jejich studie neodhalily absolutně žádnou souvislost mezi užíváním psychedelik a sebevražednými sklony – naopak, mezi lidmi, kteří v dětství trpěli na deprese a užívali psychedelika, byla menší míra sebevražedných sklonů než mezi lidmi se stejnou depresí, kteří ale psychedelika neužili.

Grinspoon a Bakalar docházejí ve své knize Psychedelic Reflections k závěru, že počet sebevražd u psychiatrických pacientů užívajících LSD je nižší než u psychiatrických pacientů obecně. Nicolas Malleson zkontroloval téměř všechny pacienty v Británii, jimž bylo v letech před vydáním jeho studie podáno LSD, a našel jen dvě sebevraždy, které navíc nebylo možné spojit s užitím onoho psychedelika.

Hendricksova studie s ještě větším počtem účastníků než u Krebsové a Johansena (přes 190 000) zjistila, že dlouhodobé užívání LSD, meskalinu a psilocybinu statisticky vede k lepšímu duševnímu zdraví.

Tato opakovaná selhání ve snaze dokázat běžně rozšířenou představu, že psychedelika poškozují duševní zdraví, vedla některé autory k přesvědčení, že původní odborná literatura z šedesátých a sedmdesátých let, jež poukazovala na různá podobná rizika, je jako celek znehodnocena metodologickými omyly a ideologickými motivacemi, a tudíž bychom ji vůbec neměli brát v potaz.

Krebsová a Johansen konstatují, že původní mýtus psychedelik poškozujících zdraví má nejspíše něco společného s archaickou představou, že příliš velké množství introspekce vede k depresím a sebevraždám, protože dobře znát sama sebe je děsivé. Dnešní popularita meditace a podobných technik, společně s jejich vědecky ověřenými benefity a velkými úspěchy dosaženými na poli psychoterapie, tuto představu plně diskreditují.

Je také důležité si uvědomit, že úplně nejstarší studie, které nerealisticky barvily psychedelika jako všeléky, trpěly obrovskými metodologickými problémy – neměly žádné kontrolní skupiny, nebyly eliminovány možné vnější faktory a podobně. E. Dyck podotýká, že to vedlo skeptiky naopak k přehnaným snahám eliminovat všechny možné vedlejší vlivy, takže byla psychedelika podávána v terapeuticky naprosto nevhodných podmínkách. Není proto divu, že se objevily takzvané bad tripy, tedy velmi nepříjemné zkušenosti, které byly následně interpretovány jako psychózy.

Znamená to tedy, že psychedelika vůbec nemohou způsobit duševní obtíže? Patrně ne. Ze stávajících výzkumů se zdá být jisté, že riziko na jejich výskyt je po krátkodobém i dlouhodobém užívání naprosto minimální, avšak patrně stále do určité míry existuje.

V první řadě si je důležité uvědomit, že bad trip je daleko intenzivnější než v podstatě cokoliv jiného, co by člověk mohl ve svém životě zažít – a jelikož i normální prožitky mohou způsobovat hluboká traumata, dává smysl, že by je mohla způsobit i dostatečně negativní psychedelická zkušenost. Osobně znám lidi, kteří si během rozumvírání prošli peklem a následně se potýkali s integrací takové zkušenosti po velmi dlouhou dobu. Jde však o extrémně ojedinělé případy, které je nutné vnímat v kontextu tvrdé statistické analýzy, o níž jsme mluvili výše. Útrpným duchovním cestám se dá navíc z větší části předejít dodržováním správných zásad bezpečnosti, o nichž se budeme bavit příští týden. Důležitost správného prostředí dokazuje i extrémně nízký výskyt bad tripů v průběhu klinických experimentů s psychedeliky, kdy je na pohodlí a pocit bezpečí testovaných subjektů kladen obzvlášť velký důraz.

Druhou věcí, kterou musíme zvážit, jsou takzvané flashbacky. Podle obecné představy by mělo jít o situace, kdy se člověku, jenž už není pod vlivem drogy, znovu nějakým způsobem v mysli částečně vynoří rozumvírání, obvykle v podobě změn ve vizuálním poli. Často se uvádějí jako důvod, proč by člověk, co někdy zkusil psychedelika, neměl nikdy řídit.

V moderním literatuře se pak často používá název HPPD či ‚Hallucinogen Persisting Perception Disorder‘ (ve volném překladu ‚Trvající porucha vnímání způsobená halucinogeny‘). Rozdíl mezi HPPD a flashbackem je spíše sémantický než cokoliv jiného a v každém případě dosti nejasný, nicméně HPPD by podle popisů mělo zahrnovat i dlouhodobé stavy údajně psychedelikami navozených smyslových obtíží, tedy něco jako flashbacky, které se objevují trvale. To je poměrně zarážející.

Že jde o představu v laické i odborné veřejnosti poměrně zakořeněnou svědčí i fakt, že jej popisuje DMS-5 i ICD-10, zlaté standardy pro klasifikaci a diagnózu rozličných duševních onemocnění.

Člověk by si tedy myslel, že existence HPPD je vědecky dobře ověřeným faktem. Jak jinak by si našel cestu do nejprestižnějších psychiatrických příruček?

Opak je pravdou. Existence HPPD zůstává extrémně spornou a není vůbec jasné, jestli vlastně jde o funkční diagnózu.

Prvním problémem je, že popisování vlastního duševního stavu je vždy dost nejistá disciplína. Je velmi obtížné určit, zda pacient, který tvrdí, že má psychedelické flashbacky, na ně opravdu trpí, či zda za tím nestojí něco zcela jiného. Lidskou tendenci hledat kauzalitu tam, kde žádná ve skutečnosti není, nelze podceňovat. Pozorování sama sebe je navíc daleko obtížnější, než si většina lidí myslí, a dělá problémy i zkušeným meditátorům. Výpovědi člověka, který se předtím nikdy introspekci nevěnoval, mají jen velmi pochybnou výpovědní hodnotu.

David Abrahart se tomuto tématu poměrně podrobně věnoval ve své doktorandské práci a došel k závěru, že flashbacky mohou být svým způsobem sebenaplňujícím se proroctvím – pokud si člověk všimne něčeho výrazného během psychedelického prožitku, může se stát, že když zpozoruje něco podobného později za střízliva, bude to považovat za navracející se psychedelický stav. Pokud by šlo o něco nepříjemného, mohlo by dojít ke vzniku strachu a paniky, což celou situaci dále zhorší. Tuto hypotézu později podpořil další výzkum, který vyloženě tvrdí, že efekt drogy samotné je oproti vlivu očekávání, že přijdou flashbacky, nepatrný.

Abrahart navíc v té samé práci provádí shrnutí dostupné literatury a dochází k závěru, že jen zhruba 23 % uživatelů LSD zažívá flashbacky, přičemž jen u poloviny z nich jde o flashbacky nepříjemné. Toto číslo se může zdát jako poměrně vysoké, ale musíme vzít v potaz, že obvykle jde o symptomy dosti nepatrné, například slabá narušení periferního vidění a podobně. Navzdory mýtům nejde o masivní, nebezpečné odpojení od reality. Zmíněné procento je navíc zneprůkazněné množstvím problémů se shrnovanou literaturou.

Vzhledem k výše uvedenému vyvstává velký metodologický problém se shromažďováním dat – zpětně se ptát člověka, zda zažil něco, co se obvykle projevuje velmi mírně, je vzhledem k naprosto nedůvěryhodné povaze lidské paměti dosti marný počin, zatímco možnost nejprve ho patřičně upozornit na věci, jichž by si měl všímat, a až následně ho vyzpovídat ohledně flashbacků, naráží na skutečnost, že v nich patrně hraje velkou roli, zda je člověk očekává.

Pokud odvrátíme pozornost od krátkodobých flashbacků a podíváme se na HPPD, zjistíme, že i zde panuje podobné zmatení.

Scott Alexander o této problematice sepsal poměrně zajímavý článek, ve kterém poznamenává, že v podstatě jedinou diagnostikovatelnou komplikací podobnou HPPD je takzvaná tardivní diskinézie, což je porucha, při které dochází k nekontrolovanému pohybu svalů. Někdy se objevuje u lidí, kteří používají antipsychotika, obvykle u dlouhodobých uživatelů, ale může se také stát, že se objeví již po jedné dávce, což je podobné nejistě odpozorovaným mechanismům propukání HPPD.

Alexander zmiňuje dvě možná vysvětlení tardivní diskinézie (obě jsou však z odborného hlediska spekulativní): první z nich je hypersenzitivita receptorů, druhé je trvalá ztráta nevysledovatelně malého množství důležitých neuronů (snad v důsledku excitotoxicity). Dále zvažuje, že podobná vysvětlení by možná šlo aplikovat i na HPPD s tím, že osobně je spíše pro teorii úmrtí neuronů.

Jisté je, že flashbacky, existují-li, nejsou způsobeny psychedeliky zůstávajícími v těle. Studie z roku 2017, která využila speciální radioaktivní, v těle snadno sledovatelné LSD, zjistila, že se sice může stát, že LSD zůstane uvězněné v receptorech v jistém extrémně malém množství až po několik dní, ale také prokázala, že po oněch několika dnech opravdu všechno zmizí.

Zatímco Scott Alexander si je na základě svých odborných zkušeností s konkrétními pacienty jistý, že HPPD v nějaké podobě existuje, jiní odborníci tak přesvědčení nejsou. Krebsová a Johansen, autoři dvou z výše citovaných obřích komparativních studií, docházejí k závěru, že HPPD prostě statisticky neexistuje – nebo, lépe řečeno, pokud existuje, je tak vzácné, že jej nezachytily studie s desítkami tisíc uživatelů psychedelik, což je statisticky stejné, jako kdyby neexistovalo.

To se může zdát jako velmi silné tvrzení, ale Krebsová a Johansen pro něj mají argumenty odpovídající síly.

Ty zahrnují skutečnost, že všechny údajné symptomy HPPD se objevují i u lidí, kteří nikdy nepožili psychedelika, absenci vzniku HPPD u účastníků moderních pečlivě kontrolovaných studií s psychedeliky, skutečnost, že vyšší výskyt symptomů HPPD u uživatelů psychedelik než u obecné populace zaznamenaly jen dvě poměrně staré studie, obě se zásadními metodologickými problémy, a další věci.

Rozhovory s americkými indiány, mezi kterými je celoživotní rituální užívání peyote (kaktusu obsahujícího meskalin) velmi časté, nenašly nikoho, kdo by trpěl vizuálními flashbacky v jakékoliv podobě.

C. J. Schankin provedl výzkum mezi lidmi trpícími příznaky podobnými HPPD a zjistil, že jejich výskyt je nižší u lidí užívajících psychedelika než u běžné populace.

Krebsová a Johansen také poukazují na fakt, že nástup prvních příznaků mentálních chorob a první experimenty s psychedeliky obvykle nastupují zhruba ve stejnou dobu, takže je možné, že dochází k jejich vzájemné záměně, případně k falešnému závěru, že duševní onemocnění bylo spuštěno psychedeliky. Odlišit HPPD od nějaké mentální choroby by každopádně bylo velmi obtížné, protože HPPD by mělo v podstatě být jen nekončící vizuální aspekt tripu, přičemž člověk může na psychedelikách vidět obrovské množství věcí různých druhů.

Trvalé poškození mozku

Tento mýtus jsme v podstatě už vyvrátili v článku o fungování psychedelik a článku o jejich rizicích, kde jsme si jasně vysvětlili, jak se to vlastně s toxicitou psychedelik má. Jenom pro připomenutí: klasická psychedelika nejsou žádným způsobem toxická a naopak podporují neuroplasticitu, tedy schopnost mozku utvářet si nová spojení mezi neurony, což je pro jeho dobré zdraví naprosto zásadní.

Na druhou stranu jsme si rovněž ukázali, že extáze, která není přímo psychedelikem, ale velmi se jim podobá a těší se velké společenské oblíbenosti, vykazuje jistou neurotoxicitu. Právě proto by ji člověk neměl brát příliš často – a pokud ji bere, měl by se omezit na nízké dávky.

Poškození chromozomů či plodu a psychedelika způsobující rakovinu

Oba tyto mýty vznikly v důsledku řady dnes zdiskreditovaných studií, které byly vydány během šedesátých let, v době, kdy bylo doslova módní psát články o škodlivosti psychedelik.

Mýtus o LSD poškozujícím chromozomy můžeme vysledovat ke studii v časopise Nature z roku 1967. Ta měla údajně nalézt výrazné rozdíly v testovaných subjektech oproti normálu. Nicméně již roku 1971 vyšla velmi podrobná metastudie, analyzující téměř stovku různých dřívějších výzkumů, která tuto původní studii společně s řadou dalších dementovala. Poukázala na celou řadu metodologických nedostatků (špatný výběr vzorku, subjektům nebyla podána chemicky čistá droga, skutečnost, že studie in vitro nereplikují dost dobře reálné podmínky v těle) a po srovnání existujících studií dospěla k závěru, že nelze prokázat jakékoliv dlouhodobé mutagenické efekty LSD mimo extrémní dávky, ve kterých ovšem podobně působí i všechny možné běžné látky. Na metodologické nedostatky upozorňovali i další autoři. Výzkumníci rovněž konstatují, že i u studují, která nějaká poškození vykazovala, šlo o změny krátkodobé a samonapravitelné, což se například u mutací z ozáření neděje.

Stanislav Grof, slavný český psychedelický výzkumník, zvěstoval podobné pochybné výsledky i u kofeinu, morfia a některých antibiotik, umělých sladidel, vitamínů a hormonů, což staví celou problematiku do úplně jiného světla. V tomto článku již zmiňovaný David Abrahart také poukázal na skutečnost, že původní in vivo studie ve skutečnosti často probíhaly na lidech, kteří kromě psychedelik brali i jiné, daleko škodlivější drogy.

Pozdější studie na lidech i na zvířatech nebyly schopny in vivo, tedy v živém těle, ne v laboratorních kulturách, replikovat údajné poškozování chromozomů, ačkoliv se jich o to snažilo množství. Vzhledem ke zmíněným problémům s původními studiemi tedy můžeme považovat tento mýtus za vyvrácený. A jelikož další rozšířený mýtus o psychedelikách způsobujících rakovinu tvrdí, že k tomu dochází skrze poškozování chromozomů, můžeme považovat za vyvrácený i ten.

Obdobně to bylo i s představou, že psychedelika poškozují plod či způsobují vrozené deformace. Původní studie z šedesátých a sedmdesátých let vykazovaly poměrně děsivé výsledky, vypadalo to, že psychedelika plodům zásadně ubližují, především u hlodavců.

Pozdější studie ovšem nebyly schopny tyto výsledky replikovat. Někteří autoři rovněž zdůrazňovali, že náchylnost plodů hlodavců na efekty LSD je patrně úplně jiná než u člověka, což činí celý výzkum na nich v podstatě bezcenný. Jiní konstatovali, že dalším zneprůkazňujícím faktorem je skutečnost, že dávky podané zvířatům dosahovaly stonásobků běžných dávek u člověka.

Výzkum vlivu psychedelik na lidský plod je problematický, protože jej z očividných důvodů nelze provádět experimentálně. Jistá studie zjistila značnou míru potratů a menší míru deformací u žen, které údajně požily LSD, avšak k většině potratů došlo z psychiatrických důvodů. Autoři sami konstatují, že není možné ověřit, zda šlo o chemicky čisté LSD. U dotyčných se navíc vyskytovalo používání různých jiných látek (15 % případů), špatná výživa a různé infekce, což by se všechno mohlo podílet na poškození plodu.

Ačkoliv některé studie zjistily zvýšený výskyt chromozomového zlomu v dětech v děloze vystavených LSD, studované děti se narodily zdravé a bez vad. A naopak, ve velké části případů deformací, připisovaných LSD, byly chromozomy v pořádku. To staví na hlavu celou původní teorii, že psychedelika ničí plody skrze poškozování chromozomů.

Studie H. McGlothlina a jeho kolegů nezjistila žádný vliv LSD na těhotenství, pokud jej požil otec, a jen velmi nejasnou statistickou spojitost mezi množstvím potratů a požíváním LSD u žen – sami autoři zdůrazňují, že z výsledků nelze vyvodit příčinný řetězec. Rovněž dodávají, že jelikož u části žen bylo LSD podáno z terapeutických důvodů a jelikož je známo, že stres u neurotických pacientů způsobuje zvýšenou šanci na potraty, je možné, že ono spojení je prostě náhodné. Několik jiných studií údajně pozorovalo malé množství těhotných žen, které během těhotenství či před ním užily psychedelika, aniž by zjistily nějaké komplikace. Bohužel se mi však tyto studie nepodařilo dohledat na internetu, takže se za jejich obsah nemohu zcela zaručit.

Výše několikrát citovaný Stanislav Grof rovněž zmiňuje ústní prezentaci G. W. Arendsena-Heina na jisté konferenci v Německu, během níž měl dotyčný vědec přednést závěry svého výzkumu, v němž se věnoval dětem téměř pěti tisíc evropských pacientů, jimž byla terapeuticky podána psychedelika. Ze 170 jen dvě vykazovaly jakékoliv patologie, přičemž Arendsen-Hein údajně tvrdil, že jde o patologie běžného druhu, které není možné spojit s psychedeliky. Bohužel, z této přednášky patrně neexistuje žádný záznam dostupný na internetu, takže jsem nebyl schopen ověřit pravost těchto údajů – nicméně moje míra důvěry vůči Grofovi je značná.

Jak můžeme vidět, reálné vědecké důkazy pro psychedelika poškozující plody neexistují. Většina studií zaměřující se na toto téma je stará a trpí metodologickými problémy. Výsledky jednotlivých studií na zvířatech si odporují a patrně je nelze extrapolovat na člověka. Studie na lidských plodech se daleko spíše kloní k neškodnosti psychedelik, obzvláště pokud vezmeme v potaz skutečnost, že ty naznačující jejich nebezpečnost jsou zároveň ty nejvíce metodologicky nedokonalé. Teorie o poškozování plodu navíc ve velké míře stojí na teorii o závažném poškozování chromozomů, která je, jak jsme si ukazovali výše, průkazně mýtem.

Znečištěné drogy

Tohle není tak úplně mýtus, protože ke znečišťování drog pochopitelně dochází. Není to však tak hrozné, jak si většina lidí myslí.

Je důležité si uvědomit, že dnes existují legálně prodávané chemické testovací balíčky, které člověku umožní poměrně snadno si ověřit, co za látku že to vlastně má v rukou, i v domácích podmínkách, což odstraňuje velkou část možného rizika. Shledávám dosti smutným, že je lidé navzdory jejich zanedbatelné ceně nepoužívají.

Na rozdíl od tvrdých drog, jako je heroin nebo kokain, mají navíc i psychedelika prodávaná na ulici poměrně velkou čistotu. Jedna nizozemská studie ukázala, že 86 % sesbíraných vzorků LSD skutečně obsahovalo LSD, přičemž zbytek buď neobsahoval nic, či šlo i jiná neškodná psychedelika, vydávaná za LSD. Velká studie vzorků z virtuálních tržišť na darknetu podporuje obecnou představu, že tam lze dostat velmi čisté drogy všech druhů. Jiná studie na vzorcích z Nizozemska nenašla znatelný rozdíl mezi kvalitou drog zakoupených na internetu a na ulici.

Analýz čistoty psychedelik není tolik jako analýz čistoty tvrdých drog, protože je technologicky vesměs velmi náročná a protože psychedelika nepředstavují podobně velký společenský problém – na heroin umírají tisíce lidí ročně, na psychedelika jen naprosté minimum.

Vzhledem k tomu, že zprávy o úmrtí v důsledku požívání nelegálních drog téměř nezahrnují halucinogeny, můžeme usuzovat, že k maskování nebezpečných látek za neškodná psychedelika témě nedochází.

To má své důvody – především LSD je jedna z nejmocnějších drog vůbec, co se týče efektivní dávky (pohybuje se v desetitisícinách gramu) i subjektivních efektů, a jeho výroba je v laboratorních podmínkách velmi levná (a také složitá, proto si ho lidé nevyrábějí doma), takže není důvod jej něčím řezat.

LSD se navíc obvykle prodává napuštěné do malých papírků, což odstraňuje primární motivaci za řezáním drog – snahu vizuálně a váhově zvětšit jejich množství, aby si za ně prodávající mohl říci více peněz. Blotter vypadá stejně, bez ohledu na to, co drží, takže přidávat do roztoku něco jiného moc nedává smysl. Určitým rizikem je, že by se v něm mohly objevit nesprávně zpracované látky z výroby, ale vzhledem k tomu, že většinu LSD produkuje několik velkých laboratoří, které dobře vědí, co dělají, moc pravděpodobné to není.

Blotter také fyzicky znemožňuje míchání LSD (nebo čehokoliv jiného, co v něm je) s rozličnými jinými látkami, protože prostě není fyzicky schopen udržet jich takové množství, aby jakkoliv působily. I z tohoto důvodu je absolutní blábol obecně rozšířený mýtus, že LSD blottery často obsahují strychnin, který se někdy používá jed na krysy. Jak ve své knize The Psychedelic Explorer’s Guide podotýká slavný psychedelický výzkumník James Fadiman, strychnin nebyl ve vzorcích údajně obsahujících LSD nikdy nalezen – a i kdyby tam nalezen byl, neměl by efekt.

Znečišťování strychninem je ve skutečnosti jeden z nejvíc rozšířených mýtů o psychedelikách, ačkoliv je zcela odtržený od reality a vyvratitelný prostou elementární logikou.

Na druhou stranu se velmi vzácně může stát, že by došlo k záměně klasických psychedelik s nějakými neklasickými, která mohou být nebezpečná. Vzhledem k tomu, že ročně požijí psychedelika v podstatě bezproblémově miliony lidí, se to však patrně téměř neděje.

Ač extáze není psychedelikem, bylo by vhodné zde zmínit, že se řeže daleko častěji (na druhou stranu v poslední době patrně dochází k výraznému nárůstu čistoty a pilulky jsou několikrát silnější, než před deseti lety). Pokud si zakoupíte na ulici tabletku extáze, je jen velmi malá šance, že bude obsahovat čisté MDMA – daleko spíše v ní bude nějaká kombinace extáze, MDA, kofeinu, metamfetaminu a amfetaminu, přičemž těžko říct, v jakém přesně poměru. Existují navíc doklady, že kofein zvyšuje nebezpečnost extáze.

Této problematice se budeme hlouběji věnovat v příštím článku, jenž se bude zaměřovat na bezpečné užívání psychedelik.

Navození šílenství

Existuje mýtus, že člověk, který sedmkrát požije LSD, je automaticky úředně prohlášen za šíleného. Jde o do nebe volající nesmysl, což si může každý sám ověřit v lokálních zákonech vztahujících se k psychotropním látkám.

LSD tetování

Mýtus, který tvrdí, že LSD může být uloženo v dětském tetování a následně vstoupit do těla skrze kůži. Svého času (v sedmdesátých letech) byl ve Spojených státech poměrně rozšířený. Jde o takový nesmysl, až jej mělo potřebu dementovat samotné DEA (Drugs Enforcement Administration), které jinak dezinformace spíš vypouští, což v podstatě mluví za všechno.

Zírání do slunce, dokud člověk neoslepne

Hooooooooax. A také ukázka výjimečně špatné novinářské práce a senzacechtivosti původních autorů, kteří tento blábol vypustili na světlo světa.

Duchovní vývoj

Tomuto mýtu jsem v jisté míře věnoval samostatný text, nicméně neuškodí to zde ve zkratce říct znovu.

Existuje poměrně zažitá představa, že psychedelika, obrazně řečeno, ‚otevírají oči‘. Ač je vědecky ověřeným faktem, že zvyšují otevřenost novým zkušenostem, člověk by neměl čekat, že díky nim dosáhne nějakého zásadního duchovního osvícení. Stát se to může, ať už to znamená cokoliv, avšak většina vhledů získaných během rozumvírání se později projeví jako nějakým způsobem falešná – nezapomínejme, že psychedelika potlačují kritický rozum a podporují magické myšlení, což rozhodně nepomáhá objektivnímu poznání.

Nemohu samozřejmě nikomu vymlouvat mystické zážitky či pocity náboženského probuzení, ke kterým na psychedelikách průkazně může dojít, avšak jako u všeho jiného v životě, i zde je nesmírně důležité zachovat si kritický rozum.

Skutečné poznání nám přináší empirická, replikovatelná, racionální analýza statisticky pozorovaných faktů založená na vědeckých metodách, nikoliv halucinace ve tmě. Ač jsou psychedelika nesporně užitečná pro výzkum lidského nitra, z hlediska poznání objektivní reality našeho kosmu nám nepřinášejí zhola nic.

Závěr

Většina nejzávažnějších rizik psychedelik jsou ve skutečnosti mýty a nemají s jejich reálným působením nic či téměř nic společného. Tyto hoaxy vznikly v důsledku desítek let kultivované atmosféry tabuizace drog, kdy bylo společensky přijatelnější se tvářit, že veškeré drogy jsou škodlivé a nemohou lidstvu nic přinést.

Již jsme si ukázali, jak je to s jejich údajnou škodlivostí. Za dva týdny si předvedeme že vlastně něco lidstvu přinést mohou.

Předtím nás ovšem čeká text o bezpečném užívání psychedelik.


Autorem náhledového obrázku je můj přítel Mat Coll. Jeho umění si můžete prohlédnout zde.

Za srovnání toxicity psychedelika a kofeinu děkuji svému příteli Revanu Rangotisovi.

Celou psychedelickou sérii najdete tady.

One thought on “Mýty kolem psychedelik”

  1. Pingback: utheraptor

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s