Dávná historie drog

Tma. Stíny. Šlehající plameny.

Bubny, hudba.

Lidé tančí kolem ohně.

Ve středu kruhu se svíjí postava v kožešinách, s ozdobami z kostí. Oči v sloup, jsou vidět jen bělma.

Hudba se prohlubuje. Škubavé pohyby nabírají na rychlosti.

Stíny se svíjejí.

Oheň stoupá.

U strnulých úst se objevuje pěna.

Začíná píseň beze slov.

Věštba.

***

V člověku plane touha po poznání. Rozhořela se dlouho předtím, než staří Řekové vymysleli vědu, dlouho před dechberoucími odhaleními moderních bádání. Právě z této touhy a s ní spojené potřeby ovládat svět kolem sebe se zrodili první bozi. Před těmi opravdovými, před panteony pískem zavátého Egyptu a dálné Indie, však vládli lidské víře duchové předků a přírody.

Tito duchové mohli být pečující i škodolibí, ve všech případech však byli nevypočitatelní a domluvit se s nimi bylo obtížné. Proto existovali šamani, tajuplní členové kmene, kteří stáli na pomezí mezi světem lidí a světem duchů, styčné kameny, obávaní i vyhledávaní. Pokud se v říši duchů vyskytla nějaká nerovnováha, bylo úkolem šamana ji napravit a zajistit tak, že nedopadne i na běžný svět.

V dnešních dnech je šamanismus velmi rozředěný. Mnoho lidí nazývá samo sebe šamany a daleko větší množství je vyhledává, avšak s původními snovými poutníky mají tito novodobí falešníci jen velmi málo společného. Ani to není možné – šaman je z podstaty role kmenová a v rozvinuté civilizaci nemůže plnit svou původní úlohu, neboť tu už nahradila celá řada jiných, méně mystických profesí. Pokud si člověk může zajít k doktorovi, jenž mu předepíše snadno poživatelný, ve většině případů rychle působící lék, který zažene jeho neduh, odpadá nebezpečí a přemlouvání neviditelných, nepochopitelných sil skrytě ovládajících svět.

Aby říše duchů dávala smysl, lidské poznání musí být velmi neúplné, jen náznakové, daleko bližší nepodložené víře než skutečnému pochopení. Smysl šamana vychází ze skutečnosti, že se zabývá věcmi, jakým rozumí jen on sám, ne těm, jaké si každý může podle vlastní vůle najít na internetu nebo v knihovně.

Co tedy byl pravý, syrový, skutečný šamanismus dávných věků?

Mircea Eliade, jeden z největších historiků náboženství minulého století, jednou napsal, že nejbezpečnější definicí šamanismu je ‚technika náboženské extáze‘. Ač by se s ním mnoho jiných odborníků nepochybně neshodlo, mně osobně je tento názor blízký.

Svět duchů, v jaký dávné kmeny věřily, byl běžnému člověku uzavřený. Nepřístupný a nehmatatelný, avšak přesto se složitými vlivy na svět lidí. Duchové mohli toužit po něčem, co jim mohl poskytnout jen šaman. Mohli se hněvat a on je musel udobřit. Mohli být prostě zlomyslní a poutník byl nucen jejich pozornost odvést jinam.

Důležité je, že běžný člověk ničemu z toho nerozuměl, ani tomu nemohl rozumět, neboť i kdyby chtěl sebevíc, nemohl se s duchy spojit. Od toho měl kmen šamana. Vyděděnce, jenž nebyl tak úplně jeho součástí, protože stál jednou nohou ve světě duchů. Ani do něj však nepatřil, protože stále zůstával člověkem. Šaman byl vyhnancem, ale zároveň byl nesmírně potřebným. Dávní lidé se ho velice obávali, ale když vyvstala nutnost, vyhledávali jej.

Pokud je ovšem svět duchů nedotknutelný, jak do něj mohl šaman vstoupit?

Je důležité si uvědomit, že představa pevného oddělení mysli od hmoty, kdy naše myšlenky nemají žádnou vládu nad světem kolem nás, je poměrně mladá. Po větší část historie panovala víra v blízké propojení mysli a hmoty, v moc ovlivnit bytí pomocí pouhých myšlenek.

Některé myšlenky jsou ovšem pro takový účel lepší než jiné.

A tím se dostáváme k Eliadeho představě šamanismu jako techniky náboženské extáze.

Do světa duchů se totiž vstupuje během změněných stavů vědomí. Pomocí snů či transu, skrze posedlost šílenstvím a v omámení jedy a látkami tvarujícími mysl.

Šaman musel být mistrem všech těchto technik.

Příroda okolo nás mu poskytovala nespočet nástrojů. Často, velmi často, si takový snový poutník zvolil nějakou drogu, neboť byly snadno dostupné a jejich výsledek se vždy dostavil, zatímco sebeusilovnější modlitba může selhat.

A právě tyto tajuplné látky a jejich využití lidskou kulturou nás dnes budou zajímat. Navštívíme různé národy a světadíly a uvidíme, že přístup k psychoaktivním látkám se místo od místa velmi lišil. Zatímco někde tvořily samotný základ víry a přístupu k životu, jinde stěží přerostly před prosté poskytovače rozkoše. I přes tyto rozdíly však spolu mají rozličné kultury něco společného – téměř ve všech mají drogy velmi, velmi hlubokou minulost.

Nejstarší dějiny

Není známo, kdy lidé započali vyhledávat změněné stavy vědomí. Písmo je poměrně mladým vynálezem a kusé archeologické nálezy z velmi raných dob neposkytují dostatečně jasné svědectví. Nezbývá proto, než pokusit se dojít k nějakému závěru na základě kusých poznatků a nepřímých dokladů.

Čas od času někteří odborníci spekulují o opravdu hlubokém propojení vývoje člověka s přirozeně se vyskytujícími psychedeliky a dalšími mámícími látkami. Patrně nejslavnější tezí tohoto druhu je dnes již v podstatě vyvrácená ‚teorie zhulené opice‘ (stoned ape theory) Terence McKenny, jednoho z nejvýznamnějších psychonautů minulého století. McKenna ve zkratce tvrdil, že významnou roli v přerodu Homo erectus, pračlověka z doby před asi milionem let, v Homo sapiens, tedy náš druh, hrály lysohlávky, které tito ranní lidé měli začít pojídat.

Podle McKenny se pralidé užívající psychoaktivní houby těšili během jejich působení lepšímu zraku a zvýšené sexuální aktivitě, přičemž obojí jim mělo přinést evoluční výhodu nad soukmenovci, kteří je nejedli. Rovněž se domníval, že vyšší dávky psychedelik přirozeně v důsledku svého působení vedly k harmonické, a tudíž memeticky úspěšnější společnosti.

Jde o ukázkový příklad principu ‚přání jest otcem myšlenky‘, protože pro tuto teorii neexistují žádné reálné podklady, a protože je založena na špatné interpretaci různých nesouvisejících vědeckých studií. Jak si navíc budeme ukazovat níže, ani společnosti z velké míry kulturně založené na psychedelikách nemusejí být mírumilovné. Aztékové běžně praktikovali lidské rituální oběti, vedli dobyvačné války a obecně měli k násilí a konfliktu asi stejně blízko, jako jakýkoliv jiný národ.

I přes neúspěch McKennova modelu však představa evolučního vztahu mezi člověkem a psychotropiky zůstává lákavá a čas od času se vynoří nová studie, jež se k nějak váže k tomuto tématu. Můžeme zmínit například článek R. J. Sullivana a E. H. Hagena z roku 2002, ve kterém autoři docházejí k závěru, že působení psychotropních rostlin a hub na zvířecí a lidský mozek je výsledkem desítek milionů let dlouhého vzájemného evolučního zápasu a že pojídači psychoaktivních rostlin si vyvinuly mechanismy, jak jejich působení využívat ku svému prospěchu.

Skutečnost, že se některé druhy života postupně vybavily látkami schopnými skrze svoji podobnost se skutečnými neurotransmitery mást mozky, pochopitelně není náhodná, podobně jako není náhoda, že některé druhy jsou jedovaté. Jde o totožný mechanismus – pokud mé pozření způsobí mému predátorovi nějaký nežádoucí stav, je poměrně pravděpodobné, že se mi tento požírač postupně naučí vyhýbat.

Ačkoliv většina psychotropních rostlin a hub není moc fyzicky jedovatá, neznamená to, že nejsou nebezpečné – pokud býložravec ztratí na několik hodin schopnost správně interpretovat svět okolo sebe, významně to zvyšuje pravděpodobnost, že jej něco sežere. Nelze zanedbat ani možnost vyvolání nepříjemného prožitku, jenž by opět měl vést k vyhýbání se konzumaci druhu, který něco takového dokáže způsobit.

Nehledě na výše uvedené však zůstávají velmi spekulativními dohady, zda se náhodou hominidé a další savci nějak postupně evolučně nezadaptovali a nezačali využívat psychotropní látky obsažené v rostlinách a houbách s cílem získat jejich prostřednictvím přímé výhody. Je to možné, avšak neexistují pro to dostatečně přesvědčivé důkazy, takže bude nutný další výzkum, než v této otázce dojdeme k definitivní odpovědi.

Paleolitické doklady

Před několika lety se objevila velmi kontroverzní teze, která tvrdí, že podobnosti v desetitisíce let starých geometrických obrazcích, jež jsou součástí nástěnných maleb, lze nejlépe vysvětlit pomocí předpokladu, že naši předci tato díla tvořili ve změněném stavu vědomí. Jelikož lidské mozky si jsou velmi podobné, logicky by ve změněném stavu vědomí měly tvořit podobné obrazce.

Tato teorie může znít šíleně, ale něco na ní je. Ačkoliv halucinogenní zkušenosti jsou extrémně individuální, komunita psychonautů už dávno vypozorovala značné podobnosti v geometriích, se kterými se lidé pod vlivem psychedelik setkávají.

Autoři této teorie navíc přinášejí poměrně přesvědčivé neurofenomenologické argumenty, které podporují jejich model.

Patrně nejstarším možným opravdovým nálezem je objev pozůstatků paleolitického jeskynního pohřebiště v iráckém Šánidaru, starého podle některých odhadů více než šedesát tisíc let. Vedle těla jednoho ze zde pohřbených neandrtálců (mezi archeology označovaného jako Shanidar IV) bylo nalezeno neobvykle velké množství pylu několika druhů rostlin včetně psychoaktivního chvojníku a řady dalších květin s léčivými účinky. To vedlo vědce k domněnce, že by mohlo jít o hrob šamana či léčitele. Pozdější výzkum  ovšem nedaleko nalezl stopy po aktivitě hlodavců, takže je možné, že rostliny do hrobu ve skutečnosti zanesli oni. Jak podotýká Elisa Guerra-Doce, dokladů o takto raném užívání psychoaktivních látek máme naprosté minimum.

Přesto však víme, že provázely člověka po tisíce let.

Střední a Jižní Amerika

Látky mámící mysl mají v oblasti dnešního Mexika a jeho okolí obrovskou historii. Patrně je alespoň v nějaké míře používaly všechny místní kultury, avšak nejlépe máme zvyky s nimi spojené popsané u těch, které existovaly v době španělského dobývání. Křesťanští misionáři sice na jednu stranu ničili archivy a způsobili tak nenahraditelné kulturní ztráty srovnatelné s vypálením Alexandrijské knihovny, na druhou ale také pořizovali poměrně pečlivé záznamy o domorodých zvycích, zvlášť o těch, které považovali za obzvláště šokující a kacířské. Některým původním spisům se navíc podařilo uniknout zničení, takže informace o roli drog v tehdejší kultuře můžeme najít v primárních i sekundárních zdrojích.

Mayové často požívali balché. Míchali výtažek z kůry stromu Lonchocarpus longistylus s medem včel živících se na svlačcových rostlinách (morning glory) s vysokým obsahem LSA. Výsledkem byl slabě psychoaktivní nápoj, jenž měl umožňovat nazírat budoucnost a chápat jinak pro člověka nepochopitelné události, například nemoci či jiná životní neštěstí – tento přístup, kdy dosud nerozvinutou vědu nahrazuje mystika, je typický a jak již bylo řečeno, patrně měl něco společného se vzestupem prvních bohů. Balché podle všeho obsahovalo kromě erginu i alkohol, další oblíbenou drogu v této oblasti.

Z agáve Mayové vyráběli chi, hustý alhokol připomínající mléko. Tento zvyk přežil do dnešních dob a pulque, jak se nyní chi říká, je považováno za jeden z nejtradičnějších mexických alkoholických nápojů. Mimochodem, užívání různých druhů agáve k produkci pitiva vyústilo v existenci tequily, kterou nejspíše dobře znáte.

Kromě nápojů Mayové během svých rituálů často kouřili či žvýkali tabák, který ostatně pochází právě ze Střední a Jižní Ameriky – máme doklady, že zde byl používánjiž před čtyřmi tisíci lety. Mayové někdy tabák míchali s lístky durmanu, jenž je rovněž psychoaktivní a mezi některými extrémnějšími psychonauty oblíbený i v dnešní době, ačkoliv je zásadně zdraví nebezpečný. Tato zvyklost se odráží i v mayském umění, jak můžete vidět níže.

Bůh kouřící tabák. Zdroj: https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S2173580814001527#fig0005

Francisco Antonio de Fuentes y Guzmán, básník a historik ze sedmnáctého století, ve svém jediném přeživším spise, Recordación Florida, jenž věnuje historii Guatemaly, popsal Mayské zvyky užívání tabáku takto: „Obdivovali bylinu zvanou piziet – tabák – a přisuzovali jí božskou moc. Jejich zvykem bylo nasávat kouř z ní a pod jeho vlivem vyvolávat Ďábla. Doufali, že se od něj dozví budoucnost, a předávali mu přání a prosby ostatních. Tyto věštby směli provozovat jen kněží jejich démonických, prokletých božstev.“

Mnoho z mayských rituálů se odehrávalo pod zemí, neboť podle jejich víry šlo o předpraží podsvětí, o místo stojící symbolicky na pomezí země živých a mrtvých, a tudíž velmi vhodné pro počátek duchovní cesty z jednoho světa do druhého. Součástí rituálů byla nijak překvapivě rytmická hudba, obvykle zahrnující bubnování, a tanec, s jejichž pomocí byl navozován věštecký trans.

Užívání tabáku nebylo cizí ani Aztékům. Šlo pravděpodobně o selský tabák, jemuž říkali picietl. Selský tabák, v dnešní době již téměř nahrazený běžnějším tabákem virginským, obsahuje násobně více nikotinu než většina ostatních odrůd, takže je také daleko psychoaktivnější. Většina autorů zdůrazňuje jeho roli narkotika – byl schopen navozovat hluboký, úlevný spánek. Španělský lékař N. Monardes z šestnáctého století jej proto srovnával s opiem, a to jak z hlediska působení, tak z hlediska zdravotních dopadů. Část jeho významu byla i čistě sociální, podobně v naší společnosti – jeho kouření se vázalo k obchodním jednáním a podobným zvláštním příležitostem.

Někteří autoři také rozsáhle zmiňují halucinogenní vlastnosti tabáku. Byl-li kouřen v dostatečném množství, měl vyvolávat vize a halucinace, které následně kněží interpretovali jako zprávy od božstev či náhledy do budoucna.

Psychedelika ve Střední Americe

Obzvláště význačnou roli v duchovním životě původních středoamerických národů hrály houby obsahující psilocybin. Aztékové jim říkali teonanácatl, což v doslova znamená ‚maso boží‘ či ‚božská houba‘. Ten to název dosti přesně vystihuje, jak Aztékové o lysohlávkách smýšleli. Houby byly často zobrazovány společně s rozličnými božstvy, například Tlalocem, vládcem deště a plodnosti.

Aztékové je požívali společně s čokoládou a medem (nejspíše aby zahnali jejich odpornou chuť) při rozličných rituálních příležitostech. Kromě nich měly i světská využití – léčitelé věřili, že lze s jejich pomocí ulevit od dny či horečky a podávali je nemocným nejspíše ve formě jemného prášku.

O obrovském kulturním významu lysohlávek máme velmi dobré archeologické podklady. Kromě výše zmíněné časté přítomnosti v obrazech a reliéfech byla nalezena řada takzvaných ‚houbových kamenů‘, sošek obvykle zobrazujících postavu stylizovanou do tvaru houbové plodnice či z ní přímo vystupující. Stáří některých těchto kamenů bylo stanoveno na až tři tisíce let, což svědčí o hlubokých kořenech vztahu středoamerických kultur k psychoaktivním houbám. Lysohlávky druhu Psilocybe aztecorum nedostaly své jméno náhodou.

Houbové kameny.

Psilocybin ovšem nebyl jediným psychedelikem, které původní obyvatelé Střední a Jižní Ameriky běžně využívali. Významnou roli hrál také meskalin, obsažený například v kaktusech San Pedro či peyotl. Existují archeologické doklady datující užívání San Pedra do doby před více než osmi tisíci lety a peyotlu do doby před více než pěti tisíci lety.

Podobně jako u lysohlávek, i meskalin se těšil značnému společenskému významu. Slovo peyotl v nahuatlu, jazyku Aztéků a jim spřízněných národů, doslova znamená ‚lesklý‘, ale v tomto kontextu se také překládá jako ‚božský posel‘. Samotný dnes používaný název ‚meskalin‘ přitom vznikl nepochopením ze strany Španělů – vychází ze slova mexcalli, které označovalo agáve, z něhož se vyráběly alkoholické nápoje, jak jsme si ukazovali výše. Španělé se mylně domnívali, že stav vyvolávaný kaktusy je shodný s opilostí.

Františkánský misionář Fray Bernardino de Sahagún popsal meskalin takto: „Je tu další bylina, podobná opuncii, jménem peitol. Je bílá a lze ji nalézt na severu. Ti, kteří ji snědí či vypijí odvar z ní, vidí děsivé či nesmyslné vize. Toto zmámení trvá dva až tři dny a poté ustupuje. Je to lahůdka často užívaná Čičiméky, neboť jim dodává sílu a chuť bojovat, bez pomyšlení na strach, žízeň či hlad. Říkají, že je chrání proti všemu nebezpečí.“

Ani látky příbuzné LSD nebyly těmto kulturám neznámé, ač LSD samo bylo objeveno až o staletí později. Nacházely je ve svlačcovitých rostlinách druhů Turbina corymbosa a Ipomoea violacea, kterým říkali ololiuhqui a tlilitzin. Obsahují LSA a na lidský organismus působí podobně jako jejich modernější příbuzný.

De Sahagún popisuje ve svých spisech i praktiky spojené s ololiuhqui: „Roste zde rostlina jménem coatl xoxouhquij (zelený had) a produkuje semena jménem ololiuquj. Tato semena způsobují opilost a šílenství. Lidé je míchají s lektvary a dávají těm, kterým touží ublížit; pokud je pozře, uvidí člověk vize a děsivé věci. Kouzelníci je přidávají do jídla a pití, právě tak jako ti, kteří nenávidí jiné a chtějí jim způsobit utrpení. Tato bylina má lékařské účinky, používá se k léčbě dny; nadrcená semena se přiloží na postiženou oblast.“

Opět, jak můžeme vidět, psychedelika neměla jen mystický význam, jejich zdrojové rostliny byly využívány v běžném životě jako léčiva (a jako nástroje msty). Je zajímavé, že podobná využití začínáme nacházet i dnes. O hojnosti rozumvíračů v životě Aztéků svědčí i skutečnost, že podle slov de Shagúna bylo zlobivým dětem s nadsázkou hubováno, že „snědli teonanácatl“.

Ololiuhqui se rovněž společně s výtažky z výše zmiňovaného selského tabáku a popelem z jedovatých zvířat využívalo jako součást teotlaqualli, husté hnědavé pasty. Ta se používala během rozličných náboženských rituálů, jak už napovídá její název, doslova znamenající ‚jídlo boží‘. Často sloužila jako obětina, byla pokládána na oltáře a ponechána zde, snad právě aby sloužila jako poživatina pro božstva.

Kněží si také natírali teotlagualli na tělo, přičemž pokud můžeme věřit dobovým popisům, pasta působila skrze kůži jako psychedelikum či stimulant. Kněží díky ní nejspíše dostávali vize, skrze něž komunikovali se svými bohy. Teotlaqualli ale také způsobovalo velikou nebojácnost a zatvrzelost, což se hodilo při krvavých lidských obětech a při cestách hlubokou nocí na odlehlá místa, kde kněží vykonávali své rituály.

Teotlaqualli byli potíráni i aztéčtí císaři během korunovačních ceremonií. Posvátný nátěr jim měl přinést zbožštění a svým způsobem sloužil jako potvrzení smlouvy mezi vládcem a bohy – oni mu dodávali moc, on se je na oplátku zavazoval bránit. Obdobně, když císař zemřel, bylo jeho tělo před rituálním pohřbem potřeno teotlaqualli. Existují také doklady, že teotlaqualli bylo někdy používáno i jako léčivo – měly jím být potírány neduhem zasažené části těla.

I sami aztéčtí bohové byli někdy zobrazováni s daleko tmavším pletí, než by odpovídalo tomu typickému u Aztéků. Řada autorů se domnívá, že tento odstín měl zobrazovat nátěr teotlaqualli. V takovém případě by rituální natírání se touto mastí nabralo další symbolický rozměr.

Osobně se také domnívám, že velká část aztéckého filozofickonáboženského systému byla silně ovlivněna rozsáhlými zkušenosti aztéckých myslitelů a kněží s psychedelickými stavy. Podrobně se tomu budu věnovat příští týden v samostatném článku.

Ayahuaska

Ayahuaska hrála po staletí kulturně nesmírně významnou roli v životě původních obyvatel Amazonie. Její jméno, pocházející z kečuánštiny, v závislosti na překladu může znamenat ‚liána duše‘, ‚liána mrtvých‘ či ‚duchovní liána‘. Navzdory poměrně rozšířenému omylu není tento nápoj samostatným druhem psychedelika – ve skutečnosti jde o směs DMT a MAOI.

DMT je extrémně mocné psychedelikum, které lze přirozeně nalézt v některých druzích rostlin (například Psychotria viridis), ale také v lidském mozku. DMT samo o sobě nelze užívat ústně, protože by jej během trávení rozložily takzvané monoaminooxidázy (MAO), látky specificky tělem produkované za účelem odbourávání monoaminů, skupiny látek, mezi které spadá i DMT. Obvykle se proto kouří, čímž se MAO obejde.

Ayahuaska je další způsob, jak se vyhnout tomuto problému. Kromě DMT totiž obsahuje inhibitor monoaminooxidáz (výše zmiňovaný MAOI), který monoaminooxidázy v trávicím traktu v podstatě vypne, takže DMT může vstoupit do krevního řečiště. Mimochodem, MAOI se v dnešní době používají i jako antidepresiva. Zatímco kouřené DMT obvykle působí jen několik desítek minut, ayahuaska svůj vliv vyvolává po několik hodin, čímž se blíží většině ostatních běžně užívaných psychedelik.

Existující archeologické doklady poukazují na minimálně tisíciletou tradici užívání tohoto nápoje.

Ayahuaska byla tradičně používána téměř výhradně v šamanských, rituálních podmínkách. S ayahuaskovými rituály se obvykle pojila řada přípravných zvyklostí, například půsty. Během ceremonie samotné je velmi běžné prudké zvracení, jež je často považováno za žádoucí a očistné.

Koka

Koka je pravděpodobně jednou z nejstarších drog na světě. Její žvýkání jde vysledovat až osm tisíc let do minulosti, soudě podle archeologických nálezů v Peru. Stopy koky byly nalezeny i v tři tisíce let starých chilských mumiích.

Obzvláště oblíbená byla mezi Inky, přičemž snahy španělských dobyvatelů tento zvyk vyplemenit vedly jen k jeho dalšímu nárůstu.

Afrika a Blízký východ

Většina lidí neví, že některé druhy leknínů jsou psychoaktivní. Staří Egypťané si to ovšem dobře uvědomovali a využívali je během rozličných léčivých rituálů. Toto užití leknínů je nepřímo doloženo skrze nástěnné fresky a zlomky zachovaných papyrů.

Někteří autoři se rovněž na základě (velmi) nepřímých důkazů domnívají, že Egypťané cíleně pěstovali lysohlávky.

Skalní malby rozeseté po Africe by navíc naznačovaly, že lysohlávky a člověk mohou na tomto kontinentu mít společnou historii dlouhou až deset tisíc let.

Není přesně známo, kdy se v Africe rozšířilo užívání alkoholu, který se zde i dnes vyskytuje v mnoha tradičních podobách, avšak produkce piva ve starém Egyptě je velmi dobře doložena až do zhruba čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem.

Dálný východ

Soma a haoma

Patrně nejslavnější psychoaktivní látkou ze starověké Indie je záhadná soma, také nazývaná amrita. První z těchto jmen znamená ‚destilovat‘ či ‚extrahovat‘, druhé ‚nesmrtelnost‘, často ve smyslu ‚nektar nesmrtelnosti‘. O jejím významu může svědčit mimo jiné skutečnost, že je opakovaně oslavně zmiňována v Rgvédě, nejstarším klasickém textu staroindického vědění pocházejícím z doby před asi třemi a půl tisíci lety, přičemž devátá mandala (kapitola) Rgvédy je věnována specificky jí. Pro ilustraci připojuji několik úryvků z různých částí tohoto spisu:

„Vypili jsme somu a stali se nesmrtelnými, dosáhli světla, objevily bohy. Čím by nám nyní mohla ublížit zášť nepřítele? Čím, ó nesmrtelný, klamy smrtelného muže?“ (mandala VIII, hymnus XLVIII, verš III)

Somo, jsi naším přinašečem života: cíli všech očí, nalézači světla, vstup do nás.“ (mandala VIII, hymnus XLVIII, verš XV)

„Ó somo, jež si plyneš, zvítěz a dobuď velkou slávu; a učiň nás lepšími, než jsme.

Dosáhni světla, dosáhni nebeského světla a, somo, všech štěstí; a učiň nás lepšími, než jsme.

Dosáhni zkušené síly a zdatnosti ducha. Ó somo, zažeň naše nepřátele; a učiň nás lepšími, než jsme.“ (mandala IX, hymnus IV, verše I-III)

Soma byla patrně známa i staroíranským zoroastrijcům, pod jménem haoma. Velmi často se vyskytuje v Avestě, nejposvátnějším textu této víry starém několik tisíc let. Podrobně s jí věnuje především Jasna, ve které se mimo jiné objevuje i pasáž, kdy haoma přichází vtělena do božské podoby instruovat Zarathuštru, jak ji má správně připravit.

Opakovaně se objevuje motiv haomy přinášející silné potomky – Vivanghavant, první člověk, jenž měl kdy haomu připravit, dostal za odměnu mocného syna, přičemž podobnou milost měla haoma projevit i dalším, kteří ji připravovali později. (Jasna 9.4) V jiné části textu haoma „přináší sílu a rychlost válečníkům, skvělé a spravedlivé syny rodičkám a duchovní sílu a znalosti studujícím. (Jasna 9.22)

I přes takto rozsáhlé množství popisů však není jasné, co vlastně byla soma či haoma zač. Prastaré texty zmiňují, že by mělo jít o nápoj získávaný ze šťávy nějaké rostliny, avšak pravá identita původce somy nebyla doposud nevyvratitelně odhalena.

Existuje ovšem mnoho teorií.

S první z nich přišel Gordon Wasson, bankéř a etnomykolog, jenž dospěl k přesvědčení, že soma ve skutečnosti vůbec nebyla rostlina, ale houba. Konkrétně mělo jít o muchomůrku červenou, která, jak si ještě budeme ukazovat, byla po staletí široce užívána jako psychedelikum v mnoha jiných částech světa.

Většina moderních učenců ovšem s Wassonem nesouhlasí, protože fyzické popisy somy zahrnují listy, květy, stonky a další části, které houby nemají. V Jasně Zarathuštra oslavující haomu říká: „Dobrá je haoma, dobře obdařená, z podstaty spravedlivá a dobrá, léčivá, nádherná, dobrá ve skutcích a přeúspěšná ve svém snažení, nazlátlá, se zakroucenými výhonky.“ (Jasna 9.16) Tradice bráhmanů (staroindické kněžské kasty) navíc zapovídala požívání hub všeho druhu. I přes svou velmi pravděpodobnou nesprávnost je však tato teze stále cenná, neboť obnovila zájem o výzkum v této oblasti a otevřela dveře novějším, realističtějším vysvětlením.

Další možnou variantou je marihuana, avšak ani ta není příliš pravděpodobná, protože staří Indové kanabis znali pod názvem bhang, přičemž tento název se objevuje ve stejných textech, ve kterých je popisována soma, což jejich totožnost téměř vylučuje.

Lepším kandidátem by mohl být chvojník, neboť ten působí silně stimulačně, což by se shodovalo s částí popisů působení somy. Nesedí ovšem některé další efekty, stimulanty obvykle nevyvolávají pocity nesmrtelnosti či bezvěkosti ani vize božského světla.

Do jisté míry slibnou se také zdá být možnost, že soma byla kombinací několika bylin. To by mohlo vysvětlit, proč tento nápoj patrně působil zároveň stimulačně a psychedelicky. Teoreticky by bylo možné, že soma byla ve skutečnosti ayahuaskou. Metody přípravy jsou soudě podle prastarých popisů poměrně podobné, přičemž ayahuaska je známá svým vyvoláváním zvracení – a o somě se někdy psalo, že působí jako pročišťovadlo.

Avesta navíc popisuje mnoho různých druhů haomy: haomu z luk, haomu z hor… Zdálo by se tedy poměrně logické, že ve skutečnosti šlo o více různých druhů rostlin. Tomu by napovídala i skutečnost, že slova soma i haoma vycházejí ze společného kořene, jenž znamená ‚stlačit‘ či ‚mačkat‘ – tato jména by se tedy ve skutečnosti nemusela vázat k žádné konkrétní rostlině, ale spíše k procesu výroby nápoje.

Kanabis

V Číně a okolních regionech se marihuana s určitostí pěstovala již před zhruba šesti tisíci lety (některé doklady by ovšem svědčily o kořenech sahajících až do jedenáctého tisíciletí před Kristem), je dokonce pravděpodobné, že poprvé byla kultivována právě na Dálném Východě a až později se odtud rozšířila do zbytku světa. Podobně jako v Evropě, ani zde nešlo primárně o konzumaci kanabisu jakožto psychotropní látky – konopí má rozsáhlá využití a lze předpokládat, že jeho konzumace jakožto drogy byla vůči nim ve výrazné menšině. Tento náhled by podporovalo například Xia Xiao Zheng, nejstarší čínské pojednání o zemědělství pocházející z doby před více než třemi a půl tisíci lety.

Jak již bylo zmiňováno výše, staří Indové rovněž znali konopí, říkali mu bhang.

Betel

Žvýkání betelu a směsí betel obsahující je oblíbené dnes a bylo oblíbené i před dlouhými věky. Některé nejasné archeologické podklady poukazují na možnost, že jej lidé požívali již před patnácti tisíci lety, přímější doklady pak na dobu před minimálně čtyřmi a půl tisíci.

Opium

Vztah Číny a opia byl historicky velmi komplikovaný. Poprvé se do ní dostalo díky muslimským obchodníkům až někdy šestém či sedmém století (na Blízkém východě se v té době už vyrábělo několik tisíc let).

Rychle si získalo velkou oblibu, neboť bylo využíváno jako značně univerzální lék a řada lidí věřila, že jde o afrodiziakum zvyšující potenci a mužnost. Jeho cena se údajně vyvažovala zlatem.

Skutečný problem nastal až ve chvíli, kdy se do hry vložili evropští a američtí velkoobchodníci. Objem dovážené drogy vzrostl do nepředstavitelných objemů (a už nikdy se jim nevyrovnal, v polovině devatenáctého století dosahoval roční import opia objemu celosvětové produkce pro dekádu kolem roku 2000).

Vzhledem k velmi negativním dopadům jedovaté drogy na domácí populaci se čínský císař pokusil opium zakázat, avšak tento zákaz byl obcházen skrze masivní pašování. Čína se pokusila dopravu opia do země násilně zastavit, což roku 1839 vyústilo v první opiovou válku, patrně jeden z nejjednostrannějších konfliktů v historii lidstva, po kterém si vítězná Velká Británie mohla diktovat podmínky v podstatě podle své vůle. Situace se po krátkém období míru opět vyostřila a roku 1856 vypukla druhá opiová válka, kterou Čína opět prohrála. Masové závislosti na opiu pokračovaly navzdory pokusům tuto epidemii omezit až do poloviny dvacátého století, kdy proti této droze tvrdě zasáhl Mao Ce-tung.

Dopady opia na Čínu jsou obzvláště zajímavé, protože jde patrně o nejrozšířenější a nejmasivnější zneužívání nějaké drogy v dějinách a také první velkou epidemii drogové závislosti. Čínská společnost byla rozervána – zatímco jedna část vnímala opium jako módní způsob, jak trávit volný čas, druhé se tento zvyk zcela hnusil.

Evropa

Existují poznatky, že marihuana byla kultivována v Evropě již před pěti tisíci lety. Je pravděpodobné, že byla pěstována především jako užitková plodina či potravina, avšak patrně docházelo i k jejímu užívání v lékařském a rituálním kontextu.

Dokazuje to například svědectví Hérodota z pátého století před Kristem, ve kterém popisuje jak Skytové, ukrytí v plstěných stanech, házeli semena konopí na rozpálené kameny, což plnilo přístřešky mámivým kouřem. Skyty tato aktivita podle Hérodota tolik těšila, že „vyli slastí.“ Tyto popisy byly později podloženy archeologickými nálezy.

Velmi prastaré je také využívání máku setého, ze kterého se vyrábí opium a jemu podobné drogy. Existují doklady, že byl v Itálii pěstován před téměř osmi tisíci lety, snad i pro rituální účely.

Pozůstatky užívání máku byly nalezeny i v troskách Pompejí, datované zhruba na dobu jejich zkázy, přičemž existují důvody domnívat se, že z nich jejich obyvatelé měli v plánu vyrobit drogy. Podobné nálezy byly učiněny v mnoha středomořských nalezištích, včetně slavného paláce Knóssos na Krétě. V pevninském Řecku byla navíc nalezena řada soch a dalších artefaktů nejspíše zobrazujících makovice máku setého, přičemž některé z nich dosahovaly stáří i tři a půl tisíce let. O asi dva tisíce let mladší jsou pak nálezy primitivních kuřicích nástrojů.

Kolem dvanáctého století před naším letopočtem již patrně existovala rozvinutá obchodní síť s opiovým mlékem, soustředící se kolem Kypru.

Pro staré Řeky představovaly makovice a jejich mléko symboly plodnosti a hojnosti, takže je často můžeme nalézt na vyobrazeních Démétér, bohyně úrody. Obdobně, Hypnos a Thanatos, sourozenečtí bohové spánku a smrti, bývávali zobrazováni s makovicemi, neboť opium mohlo přinášet zapomnění i smrt. Makovice se také objevují na rozličných řeckých a římských mincích.

K Démétér se obecně váže mnoho zvláštních zvyků, které by podle některých odborníků mohly mít něco společného s psychedeliky. Jednou z nejdůležitějších kulturních událostí starého Řecka byly Eleusiánská mystéria, každoroční iniciační rituály spjaté právě s Démétér. Během obřadu byl předveden příběh bohyně, symbolizující běh ročních dob a na jeho konci snad kněží věštili budoucnost

Jak už to tak u mystérií bývá, mnoho otázek zůstává nezodpovězeno, neboť některé informace byly přístupné jen zasvěceným a nebyly nikdy sepsány. Neví se také, co byl zač kykeon, tajuplný nápoj, jenž byl podáván na vrcholu obřadu jako ukončení posvátného půstu.

Někteří výzkumníci, například výše zmiňovaný Gordon Wasson, se domnívali, že kykeon byl psychedelikem, nepanuje však shoda, jaké by to mělo být. Mezi kandidáty by mohl patřit ergot, ayahuaska, opium, lysohlávky, či muchomůrka červená, přičemž ve všech případech jde spíše o dohady než cokoliv jiného, podobně jako v případě složení somy.

Neměli bychom zapomínat ani na Bakchanálie, divoké oslavy na počest římského boha vína Bakcha. Historicky se o nich ví jen poměrně málo, ale patrně postupně zdegenerovaly v jakýsi kult provozující extatické orgie. Římský historik Titus Livius o nich o asi dvě století později podal velice detailní a nejspíše velice zveličené svědectví, ve kterém popisoval zvrácené sexuální hrátky a násilné spiknutí proti státu.

Je těžké říci, jak vážná situace kolem Bakchova kultu ve skutečnosti byla, avšak patrně dost na to, aby se jí velmi vážně zabýval římský Senát, jenž si nakonec vynutil jeho potlačení.

Sibiř

Není tajemstvím, že muchomůrka červená, obsahující psychoaktivní muscimol, je již po staletí požívána mezi původními obyvateli Sibiře. Účastníci Velké severní expedice z let 1733-1743, jedné z největších objevných cest v historii lidstva, přinesli řadu svědectví o zvycích spojených s užíváním této houby. Zatímco některé z původních národů měli šamany, kteří muchomůrky používali k nazírání budoucnosti, komunikaci s duchy, vstupům do cizích světů a dalším rituálům, jiné ji primárně využívali jako alternativu k alkoholu, jenž byl v sibiřských oblastech také velmi rozšířen.

Muchomůrka byla velmi ceněna a prodávána jako hodnotný artikly do oblastí, kde se nevyskytovala. Chudí lidé navíc pili moč těch, kteří si mohli dovolit samotnou houbu, neboť i ta si zachovávala silné mámivé účinky. V jiných oblastech pili moč šamanů, což jim umožňovalo částečně nahlédnout do duchovního světa.

Někteří autoři však o významu muchomůrek v sibiřské šamanské tradici z rozličných důvodů pochybují.

Ještě daleko více sporná je však poměrně zvláštní myšlenka, že dnešní verze Santa Klause, nosiče dárků, původně vychází ze sibiřského psychedelického šamanismu. Podle této veskrze spekulativní teze by měl být Santa odrazem šamanů dávných dob, kteří sbírali houby a na zimní slunovrat je rozdávali jako dary. Santa je oděný v červené a bílé, připomínající kloboučky muchomůrek. Ty se nacházejí u kořenů stromů, z čehož by mohla pocházet tradice umísťování dárků pod stromky. Nutnost je sušit, čímž by se měla snížit jejich jedovatost, by zase mohla sloužit jako základ pro zdobení těchto stromků. Létající sobi jsou výsledkem houbou-navozených halucinací, které mimo jiné zahrnují pocit, že se člověk vznáší. A podobně.

Tato teorie má přirozeně velké množství odpůrců, včetně mne, avšak v jistých kruzích zůstává velmi populární.

Ve skutečnosti je patrně Santa Klaus výsledkem memetické mutace a spojování řady původně nesouvisejících pověr, postav svatého Mikuláše, severského boha Ódina a dalších součástí mýtů a folklóru.

Austrálie

O používání psychoaktivních látek v Austrálii před její kolonizací máme jen velmi, velmi málo informací. Existují jisté doklady, že využívali pituri, (Dubiosa hopwodii), rostlinu obsahující nějaké množství nikotinu – jistě byla rozšířená v době kolonizace, protože o tom máme k dispozici množství svědeckých výpovědí. Kromě toho však nevíme téměř nic – tradice užívání této či jiných látek však mohla být v jejich kulturách velmi dlouhá, neboť původní obyvatelé v Austrálii podle všeho žili přes čtyřicet tisíc let před příjezdem kolonizátorů.

Zajímavé je, že australští domorodci měli velmi sofistikovaný systém víry, jemuž se říká ‚čas snů‘ či ‚snový čas‘ (‚dreamtime‘). Ve zkratce jde o představu, že před příchodem současného, plynoucího času existoval ‚čas mimo čas‘ či ‚vždyčasí‘, během nějž procházeli beztvarou, nezformovanou krajinou prapředci a vytvářeli posvátná místa, od nichž se odvíjel svět původních obyvatel Austrálie v jejich ‚běžném‘ čase.

Průchod těchto prapředků vytvářel ‚stezky písní‘ (‚songlines‘), které mohli zkušení učenci následovat pomocí opakování slov dané písně, popisující významná místa po cestě, například prohloubeniny v zemi, o nichž si domorodci mysleli, že jde o stopy prapředků.

Vždyčasí je oddělené od běžné času a stojí zároveň před ním i po něm – duch člověka v něm sídlí před narozením a po smrti se do něj opět vrátí.

Specificky zde uvádím tento systém víry, neboť ač je velmi unikátní, zároveň je blízce podobným rozličným světohledům kultur věnujících se psychedelickému šamanismu. Nemáme žádné doklady, že by australští původní obyvatelé měli přístup ke skutečným psychedelikům, avšak jak jsme si ukazovali na začátku tohoto článku, drogy jsou jenom jedním z klíčů otevírajících změněné stavy vědomí.

Původní australské obřady jsou velmi, velmi sugestivní a živočišné, podobně jako u jiných kultur spojené s bzučivou, rychle se opakující hudbou, vhodnou pro upadnutí do transu. Snad právě u rozumvíravých prožitků bychom měli hledat původ snového času.

Závěr

Tento přehled není ani zdaleka vyčerpávající, neboť něco takového by si vyžádalo samostatnou tlustou knihu, ne jen jediný poměrně krátký článek. Ačkoliv jsem byl nucen řadu věcí vynechat, snažil jsem se podat kontextuální přehled o tom, jak používali naši předci rozličné psychoaktivní látky a jaké kulturní důvody je k tomu vedly.

Z výše uvedeného by mělo být patrné, že touha po změněných stavech vědomí je pro lidstvo zcela univerzální a doprovází jej po dlouhé tisíce a tisíce let. Zatímco u některých kultur sloužily drogy pouze jako způsob, jak trávit volný čas, u jiných byly fundamentální součástí jejich duchovního života. Řada národů měla kolem změněných stavů vědomí, ať už navozovaných chemicky či pomocí rituální hudby nebo meditace, vystavěný celý svůj systém víry a filozofie, jak si budeme ukazovat příští týden na příkladu Aztéků.

Ve skutečnosti z našich poznatků vyplývá, že téměř každá kultura nějak využívala změněné stavy vědomí. Antropoložka Erika Bourguignon prozkoumala více než polovinu z existujících tradičních etnografických společností na světě a zjistila, že devět desetin ze společností, v nichž bádala, nějak zahrnulo změněné stavy vědomí do základu svého systému víry a chápání světa.

Ostatně, nastavení mysli zásadně odlišné od toho každodenního vyhledává v obrovské míře i naše západní civilizace – většina společnosti pravidelně konzumuje alkohol, tabák či kávu, přičemž všechny tyto látky jsou psychoaktivní – a právě jejich psychoaktivita je důvodem, proč si v nich lidé libují.

Pokud se nějak nezmění nejhlubší povaha lidstva, bude změněné stavy vědomí vyhledávat i nadále. Možná by proto bylo na čase konečně otevřít racionální diskuzi, jakých stavů stojí za to dosahovat a za jakou cenu přicházejí.


Autorem náhledového obrázku je můj přítel Mat Coll. Jeho umění si můžete prohlédnout zde.

Příští týden odbočíme od hlavní série a budeme se věnovat vlivu psychedelik na aztécký systém víry a pohledu na svět jako celek.

Zbytek psychedelické série naleznete zde.

2 thoughts on “Dávná historie drog”

  1. Pingback: utheraptor

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s