Moderní historie psychedelik

Lidská fascinace změněnými stavy vědomí má velmi hlubokou minulost. Právě proto jsou mezi lidmi tolik oblíbené drogy ve všech jejich podobách, od alkoholu po heroin. Zatímco minule jsme poodkrývali jejich dávné dějiny, dnes se podíváme na nedávnou historii psychedelik a na jejich přetrvávající vliv na světovou společnost a kulturu.

Ačkoliv nejznámější je samozřejmě výbuch psychedelie během divokých šedesátých let, popularita rozumvíračů v moderním západním světě započínala už na přelomu devatenáctého a dvacátého století.

Šlo primárně o meskalin, jenž byl po dlouhá tisíciletí využíván původními americkými obyvateli. Po rozvrácení velkých říší Střední Ameriky se tyto prastaré kulty postupně přerodily do nových podob. Jednou z nich je Native American Church, rozvíjející se ke konci devatenáctého století. Ten navázal na klasické peyotlové rituály a do dnešní doby se těší státní ochraně zahrnující zákonné výjimky umožňující legální užívání meskalinu pro jeho členy. Další z těchto moderních manifestací bychom mohli nalézt u Mazatéků, domorodých obyvatelů mexického údolí Sierra MazatecaOaxace. Jejich víra v sobě spojuje křesťanství s psychedelickým mysticismem a rituály využívajícími lysohlávky a šalvěj divotvornou. O cestách za nimi si můžeme přečíst například v pamětech Alberta Hofmanna.

Povědomí o těchto kulturách pochopitelně pronikalo i mezi tehdejší intelektualitu, což vedlo k experimentům s meskalinem mezi umělci a mysliteli – a také k jeho izolaci z kaktusu peyotl Arthurem Heffterem těsně před koncem 19. století. V roce 1918 jej pak poprvé syntetizoval Ernst Späth, rakouský chemik moravského původu.

Pupeny kaktusu peyotl, rovněž známého pod odborným názvem Lophophora williamsii.

Mezi významné osobnosti přelomu století, které užívaly meskalin, patřil například mystik a básník Aleister Crowley, podle nějž měl peyotl (ale také hašiš) napomáhat s rituály a s kontakty s vyšší mocí. Frederick Smith, významný a kontroverzní mormonský náboženský vůdce, se měl zúčastnit peyotlových ceremonií mezi indiány a snažit přinést meskalin i do své víry.

Jak již bylo naznačeno, experimenty s meskalinem se však neomezovaly jen na duchovno. Významní spisovatelé a básníci, například Havelock Ellis či W. B. Yeats, zkoumali jeho vliv na estetický prožitek. O něco později, během třicátých let, dostal meskalin například Jean-Paul Sartre, jeden z nejvýznamnějších světových filozofů. Podle všeho však byla jeho zkušenost nepříjemná a on následně věřil, že jej pronásledují neviditelní krabi.

Kromě výše zmíněných experimentů vznikaly i první odborné publikace, například dnes již proslavený spis Phantastica od německého farmakologa Louise Lewina z roku 1924, ve které podrobně popisoval historii peyotlu. Lewin byl obecně pro rané studium drog významný, přispěl například ranými pokusy je klasifikovat podle způsobu jejich působení – jeho původní systém položil základ pro moderní fenomenologické dělení, které se sice liší v názvech, ale do velké míry se s Lewinovým dávným náčrtem shoduje.

Meskalin byl populární, protože byl jediným existujícím psychedelikem, které bylo možné snadno získat v chemicky čisté podobě – LSD mělo být vynalezeno až za mnoho let, aktivní složka lysohlávek nebyla známa a o DMT v té době téměř nikdo mimo domorodé jihoamerické obyvatele nevěděl.

I přes dostupnost meskalinu však tento předvoj psychedelie ani zdaleka nedosáhl jejího vrcholu z poloviny 20. století – šlo daleko spíše o ojedinělé pokusy zaujatých lidí než o významné společenské hnutí.

To se ovšem mělo změnit.

LSD přichází na scénu

Existuje obecná představa, že k objevu LSD došlo náhodou. To ovšem není tak úplně pravda.

Albert Hofmann, v té době stále ještě mladý chemik, pracoval pro farmaceuticko-chemickou společnost Sandoz a zabýval se výzkumem ergotu. Ergot je houba napadající žito a další obiloviny. Vytváří jedovaté výrůstky na klasech, které ve středověku způsobovaly ‚epidemie‘ ergotismu, neboť nikdo nevěděl o jejich toxicitě a ony se někdy dostaly do chleba.

 Postupem času se ale zjistilo, že ergot může napomáhat s průběhem porodu – porodní báby jej patrně pro tento účel užívaly po dlouhá staletí, avšak akademická medicína si toho povšimla až na počátku 19. století, ačkoliv existují i některé starší popisy.

Jelikož však ergot představuje velké riziko pro dítě, postupně se přestal používat a sloužil jen k zástavě krvácení po porodu. Jelikož nejzávažnějšími problémy ergotu byla nemožnost jej pořádně dávkovat (tento problém se vyskytuje u téměř všech látek nacházejících se v rostlinách či houbách) a skutečnost, že v sobě obsahoval léčivé i toxické substance, logicky existovala velká motivace odizolovat jeho jednotlivé aktivní složky a následně je bezpečně připravovat v laboratoři.

Během první třiceti let dvacátého století byly na tomto poli zaznamenány velmi významné úspěchy, především se podařilo izolovat ergometrin, léčivou látku z ergotu, jež se i v dnešní době využívá pro omezování poporodového krvácení a je na seznamu nejvýznamnějších léčiv WHO.

Cílem Alberta Hofmanna bylo nalézt způsob, jak ergometrin připravovat synteticky, tedy v laboratoři, bez nutnosti jeho izolace z ergotu, který je nutné poměrně složitě pěstovat. Během těchto pokusů pracoval s lysergovou kyselinou, jednou ze složek ergometrinu.

V roce 1938 vytvořil diethylamid kyseliny lysergové, dvacátou pátou novou látku vzniklou v důsledku těchto experimentů, známější pod názvem LSD-25 či prostě LSD.

V dnešní době legendární psychedelikum si ovšem muselo na svou první chvilku slávy ještě nějakou dobu počkat. V rutinním testování na zvířatech neprojevilo žádoucí vlastnosti, a proto byly další experimenty s ním ukončeny. Výzkumu LSD se pak nikdo nevěnoval dalších pět let.

Albert Hofmann v roce 1993. Autorem fotografie je Philip H. Bailey. Publikováno pod licencí  Creative Commons Attribution-Share Alike 2.5 Generic .

Bicycle Day

Ačkoliv se Hofmann mezitím dávno přesunul na jiné projekty, podle jeho vlastních slov mu LSD stále vrtalo hlavou. Měl neurčitý pocit, že by na této látce mohlo být o něco víc, než co naznačovalo původní neúspěšné testování, a rozhodl se jej proto znovu připravit. To bylo něco naprosto neobvyklého, neboť v Sandozu bylo tehdy zvykem, že neúspěšné látky se znovu nepřezkoumávávaly.

16. dubna 1943 se rozhodl vyrobit několik centigramů (setin gramu) této látky. Během závěrečných fází přípravy jej však vyrušily zvláštní pocity, vyznačující se jistým neklidem a čemusi podobnému závrati. Rozhodl se proto odejít domů dříve a ulehnout do postele. Jakmile tak učinil, upadl do zvláštního, poloopilého, polosnivého stavu velmi umocněné představivosti ukazující mu kaleidoskopické, mnohobarevné tvary. Zhruba po dvou hodinách vidiny odezněly.

Hofmann logicky usoudil, že tento nenadálý stav musel mít něco společného s připravovaným LSD. Jak by to ale bylo možné? Jelikož rozličné ergotové látky jsou jedovaté, dával při přípravě dobrý pozor a pečlivě dodržoval zásady bezpečnosti. Napadlo jej, že se mu snad nepatrné množství látky během krystalizace mohlo zachytit pod nehtem, odkud by se následně vstřebalo kůží. Pokud by tomu ovšem tak bylo, LSD by muselo být nesmírně mocnou látkou.

Molekulární struktura LSD. Autorem původního oříznutého obrázku je Ben Mills.

Jediným způsobem, jak dosáhnout jistoty, byl experiment.

O tři dny později, 19. dubna, proto Hofmann připravil a pozřel 0.25 miligramu LSD, což odhadoval, vzhledem k míře aktivity ostatních ergotových látek, za mezní množství – cokoliv nižšího by, myslel si Hofmann, nemělo vyprodukovat vůbec žádné efekty.

Jak dnes dobře víme, pletl se. LSD je daleko účinnější než většina ostatních látek a jeho působení nastupuje již při zhruba patnáctině této dávky.

Nejenže Albert Hofmann prožil první trip na LSD v dějinách lidstva, zároveň prožil historicky první špatnou zkušenost s LSD.

V 16:30 Hofmann požil svou experimentální dávku. O asi čtyřicet minut později začal vnímat jisté vizuální halucinace, cítil úzkost a potřebu se smát. Jen s obtížemi se mu podařilo požádat asistenta, aby mu pomohl dopravit se domů. Jeli na kole, od čehož celá událost odvozuje svůj název, ‚Bicycle Day‘. Jak jeli, vše v Hofmannově vizuálním poli se kroutilo a křivilo, jako by se na svět díval před zprohýbané zrcadlo. Ačkoliv jeli poměrně rychle, zdálo se mu, že domů cestují věčnost. Vlivem ztráty rovnováhy a vlády sama nad sebou si musel lehnout na pohovku. Vše začalo působit groteskně, děsivě. Hofmannovi se zdálo, že jej posedl jakýsi zlý démon a bál se, že se trvale zbláznil, že umírá. Po několik hodinách čirého děsu, během kterého jej vyšetřil rodinný lékař, avšak neshledal nic zvláštního kromě jeho chování a zvýšeného tepu, halucinace ustoupily a Hofmanna naplnil pocit úlevy, jenž mu umožnil užít si pestré barvy a zvláštní city během zbytku duchovní cesty. Další den se probudil osvěžen, s obzvláště jasnou hlavou a pocitem obnoveného život, ač stále poměrně unaven.

Že Hofmannův zážitek nebyl příliš příjemný, není nijak zvláštní. Nedodržel tehdy ještě logicky neznámé zásady setu a settingu, měl reálný důvod se domnívat, že se právě otrávil, a navíc neměl žádné předcházející zkušenosti s drogami. Navzdory tomu však dal záhy poté psychedelikům druhou šanci a v jejich užívání pokračoval po celý zbytek svého života.

O něco později Hofmann také izoloval psilocybin, aktivní složku lysohlávek.

První vědecký výzkum

LSD z pochopitelných důvodů zaujalo vědeckou obec. Jednak to byl první zcela uměle vyrobený halucinogen, nevyskytující se nikde v přírodě, druhak bylo daleko silnější než všechny ostatní známé drogy – pro navození efektů vyžaduje asi tisíckrát menší dávku než meskalin.

První testy proběhly na zvířatech, avšak neodhalily mnoho zajímavého, nejspíše proto, že pro manifestaci plných psychedelických efektů LSD je potřeba vysoce komplexní mozek, takový, jaký má jedině člověk.

Experimenty na lidech na sebe nenechaly dlouho čekat. W. A. Stoll, shodou okolností syn jednoho z Hofmannových nadřízených, provedl v roce 1947 vůbec první velký pokus. Jeho výsledkem byl podrobný popis fenomenologie LSD. Na základě těchto zkušeností byl jemu podobným látkám přiřazen název fantastikum – slovo psychedelikum vymyslel až v roce 1956 později Humphry Osmond, kanadský psychiatr, jenž za okamžik bude pro náš příběh významný. Krátce poté se americká armáda začala zajímat o meskalin jakožto o sérum pravdy, předznak pozdějších experimentů s LSD v rámci projektu MKUltra.

Ani věda nezaostala. Forma Sandoz, jež viděla v LSD, pro nějž Hofmann vymyslel libozvučnější, dnes zapomenutý název Delysid, velký farmaceutický potenciál, se jej rozhodla volně poskytovat výzkumníkům v naději, že někdo vymyslí, jak jej správně používat.

Výzkum možného lékařského využití psychedelik se rozjel velmi rychle a pokračoval až do jejich úplného zákazu Spojenými národy v sedmdesátých letech. Již v roce 1951 byla sepsána více než stovka článků nějak se vztahujících k tomuto tématu. To v praxi znamená, že psychedelika byla odborně zkoumána dlouho předtím, než vstoupila do obecného povědomí a začala být užívána rekreačně.

Jako první vznikla domněnka, že by LSD mohlo mít využití v psychiatrii. Ta se uchytila a záhy i oficiální materiály Sandozu pro Delysid popisovaly, že je vhodný pro psychoanalýzu, neboť by „mohl pomoci uvolnit pohřbený materiál v pacientovi.“ V té samé brožurce bylo rovněž doporučováno terapeutům, aby si sami LSD vyzkoušeli, neboť by jim to mohlo poskytnout „náhled do světa duševně nemocných pacientů“ a umožnit „přímou experimentaci s povahou psychózy.“ Řada odborníků, například výše zmiňovaní W. A. Stoll a H. Osmond, opravdu LSD a meskalin takto používali.

Představa psychedelik vyvolávajících modelovou psychózu byla v padesátých a šedesátých letech celkem silná, ačkoliv dnes už víme, že rozumvírání se skutečné psychóze, vyskytující se například u schizofrenních pacientů, podobá jen velmi matně a jen v určitých ohledech.

Výsledky prvních lékařských výzkumů s psychedeliky byly velmi slibné. Colin Smith, spolupracovník Osmonda, provedl experimenty s jejich využitím v léčbě alkoholismu a zjistil vysokou účinnost. Další výzkumníci později došli k podobným závěrům. Ronald Sandison nalezl vysokou efektivitu LSD v léčbě neurózy. Delysid se dokonce využíval i na utišování bolestí. Dnes slavný Good Friday Experiment, ve kterém Walter Pahnke zjistil, že psychedelika mohou v kontrolovaných podmínkách s vysokou mírou spolehlivosti vyvolávat zcela autentické mystické prožitky, svého času naprosto šokoval svět.

Tyto a mnohé další výzkumy přispěly k velmi pozitivnímu úvodnímu vnímání psychedelik. Mezi lékaři šlo o nadějné kandidáty na léky pro jinak jen velmi obtížné léčitelné duševní nemoci a postupně se vytvořila představa LSD jakožto zázračného všeléku, který spasí lidstvo. Během zhruba patnácti let od počátku experimentů bylo sepsáno přes tisíc odborných článků o psychedelikách, která v té době již byla byla podána asi čtyřiceti tisícům lidí.

Jelikož si odborníci často sami psychedelika zkoušeli (což není nic divného, i v dnešní době je profesionálním psychedelickým výzkumníkům velmi silně doporučováno, aby si sami prošli rozumvíráním) a zažívali na nich velice zajímavé věci, často se rozhodli je předvést svým přátelům.

Díky tomu se psychedelika postupně rozšířila mezi obecnější intelektualitu v daleko větší míře, než tomu bylo na přelomu století u prvních experimentů s meskalinem. Světoznámý spisovatel Aldous Huxley, autor románu Konec civilizace (A Brave New World), si poprvé vyzkoušel meskalin v roce 1953 a o své zkušenosti napsal velmi populární krátkou knihu Brány vnímání (The Doors of Perception), která se mezi pozdějšími psychonauty stala zcela kultovní.

Gordon Wasson, původně viceprezident banky J. P. Morgan & Co., jenž se začal věnovat etnomykologii, poli, které sám pomohl založit, podnikl v roce 1957 expedici za Mazatéky, u kterých hodlal studovat kulturní význam lysohlávek. Jeho článek o této výpravě v magazínu Life velmi zaujal bítníky a budoucí členy hnutí hippies a probudil v nich zájem o psychedelika.

Půda pro výbuch psychedelie v šedesátých letech tak byla připravena.

María Sabina, mazatécká šamanka, kterou navštívil Gordon Wasson. Autorem fotografie je Juan Carlos Rangel.

Z léku rekreační drogou

Když Albert Hofmann vytvořil LSD, nedomníval se, že by někdy mohlo jít o zvlášť populární drogu. Viděl její cenu pro umělce a vědce, ale předpokládal, že její čas od času extrémně nepříjemné působení odradí většinu běžného obyvatelstva, které raději zůstane věrné běžnějším látkám, jako je hašiš či různá narkotika.

Pochopitelně se pletl, ačkoliv na počátku to vypadalo, že jeho odhad je přesný – během prvních patnácti let od objevu LSD si jej širší veřejnost téměř nepovšimnula.

To se začalo velmi rychle měnit ke konci padesátých let. Senzační výsledky experimentů, společně s jejich fascinující povahou, přilákaly pozornost novinářů, kteří se následně dobrovolně stávali účastníky pokusů, o kterých poté psali v mainstreamovém tisku, ne v odborných časopisech. Tím se povědomí o LSD dostalo i k běžnému člověku.

Za zmínku stojí například reportáž Sidneyho Katze, ve které popisuje svůj první trip na Delysidu. Cary Grant, slavný herec, rovněž podstoupil LSD experiment, ve kterém podle svých vlastních slov nalezl vnitřní mír, jaký mu nedokázala dát jóga, hypnóza, ani nic jiného, co v životě zkusil.

Podobných výpovědí existovala svého času celá řada a jejich z větší části pozitivní tón se nepochybně silně podílel na popularizaci LSD. Kromě těchto reportáží se objevilo i několik knih podobného ladění, například Exploring Inner Space od Adelle Davisové (publikováno pod pseudonymem Jane Dunlap) či Myself and I od Constance Newlandové.

Ještě daleko větší roli však sehrál Timothy Leary, proslavený arciapoštol psychedelik, a jeho kolega Richard Alpert (dnes známý pod jménem Ram Dass). Ti původně prováděli psychedelický výzkum na Harvardu na přelomu padesátých a šedesátých let, avšak tyto pokusy se poměrně rychle přesunuly ze sféry vědeckého bádání do sféry drogových večírků – nejenže Leary a Alpert podávali psilocybin bakalářským studentům, ačkoliv univerzita povolovala účast na výzkumu až u těch postgraduálních, ale také sami brali psychedelika přímo během pokusů, což je devalvovalo a činilo neprůkaznými (což je škoda, Leary původně prováděl dosti zajímavé výzkumy o možném využití psychedelik ke snížení recidivity trestanců).

Není proto divu, že oba byli poměrně rychle, v roce 1963, z Harvardu vyhozeni. Naštěstí pro ně se jim však podařilo díky štědrým mecenášům získat rozsáhlou vilu v Millbrooku v New Yorku. Tam se usadili, vytvořili kolem sebe pevnou komunitu a nadále pokračovali v psychedelickém ‚výzkumu‘.

Timothy Leary sehrál zásadní roli v popularizaci psychedelik. V Millbrooku jej navštěvovala celá řada lidí, mimo jiné i Allen Ginsberg, o kterém ještě bude v tomto článku řeč. Leary pořádal celou řadu kulturních akcí a volně nabízel LSD a psilocybin svým hostům. LSD podle něj bylo nejmocnějším známým afrodiziakem (o pravdivosti tohoto výroku mám velké pochybnosti). Jeho vliv byl tak obrovský, že jej Richard Nixon jednou označil za „nejnebezpečnějšího muže Ameriky.“

Slavné krédo ‚turn on, tune in, drop out‘ (které vymyslel Marshall McLuhan) rozšířil právě Leary. Jak později vysvětloval ve své autobiografii, navzdory dnešní obecné představě nebylo smyslem tohoto hesla nabádat lidi, aby se sjeli a zapomněli na vše okolo sebe. Právě naopak. ‚Turn on‘ mělo znamenat, aby člověk pohlédl do sebe a našel svůj vlastní potenciál, ‚tune in‘ aby jednal harmonicky se zájmy světa okolo sebe, ‚drop out‘ cílený proces odloučení od nežádoucích nároků na sebe sama a povinností s nimi spojených, a také hledání vlastní identity a následné měnění věcí tak, aby se jí více blížili.

Vláda se zajímá

Výzkum psychedelik pochopitelně nezůstal jen v rukou více či méně seriózních akademiků. Americké tajné služby, především CIA, zajímal potenciál LSD v informačním boji. V rámci dnes notně konspiračními teoriemi opředeného projektu MKUltra proběhly například pokusy s jeho využitím v roli séra pravdy (veskrze neúspěšné, neboť oběť byla obvykle natolik zmatena, že nebyla schopná smysluplně odpovídat).

Kromě těchto snah probíhaly i obecnější experimenty, kdy bylo LSD podáváno široké škále lidí, od bezdomovců a prostitutek přes běžné obyvatelstvo až po zaměstnance samotné CIA, ve snaze pozorovat jejich efekty. Droga jim byla často podána bez jejich vědomí, což logicky vedlo k řadě velmi nepříjemných zkušeností a minimálně jedné podivné sebevraždě.

LSD bylo nakonec po dlouhých letech (pokusy s LSD byly prováděny zhruba od roku 1953 do roku 1962) opuštěno, neboť bylo považováno za příliš nepředvídatelné.

Jedním z dobrovolných účastníků MKUltra byl i výše zmiňovaný spisovatel Ken Kesey, jenž později sehrál velmi významnou roli ve vývoji americké psychedelie šedesátých let.

Jeho role testovacího subjektu, společně s jeho pozdějšími rozhovory s duševně nemocnými pacienty v nemocnici, kde pracoval jako dobrovolník, jej zásadně ovlivnily. Kesey věřil, že ve skutečnosti nejsou šílení, ale vyhoštění ze společnosti, protože se nechovali tak, jak se od normálního člověka očekává. Na základě těchto zkušeností sepsal v roce 1959 své nejslavnější dílo, Přelet nad kukaččím hnízdem, které v dnešní době zná téměř každý, především díky jeho slavné adaptaci Milošem Formanem.

Ken Kesey. Autor fotografie neznámý.

Veselí vtipálci

Kesey s psychedeliky nadále experimentoval i po ukončení účasti v MKUltra a postupně kolem sebe shromáždil skupinu lidí se smýšlením podobným jeho vlastnímu. Ta vešla ve známost jako Merry Pranksters (‚veselí vtipálci‘) a společně se snahami doktora Learyho měla největší vliv na rozšíření psychedelie po Americe – zatímco Leary působil na východě Států, Kesey se činil na západě.

Merry Pranksters se plně zformovali až během legendární cesty napříč kontinentem ze San Francisca do New Yorku v roce 1964. Obstarali si starý školní autobus, pomalovali jej divokými psychedelickými barvami a přiřknuli mu jménu Furthur (což je zkomolenina anglického slova further, znamenajícího kupředu či dále).

Pohyb kupředu, za hranice států i vlastní mysli, byl esencí celé cesty. Pranksters si stanovili pravidlo, že každý bude během cesty zcela a neomezeně sám sebe, dělat co jej baví a naplňuje, ať už je to cokoliv. Drogy – LSD, marihuana, ale i stimulanty – tekly proudem a skupinu stíhala jedna absurdní událost za druhou. Autobus řídil Neal Cassady, legendární bítník a blízký přítel Allena Ginsberga a Jacka Kerouacka.

Kam Furthur přijel, tak Pranksters šířili psychedelii a stále více se rozvíjela dynamika skupiny, ve které byl Kesey téměř náboženským vůdcem, veleknězem, ačkoliv chybělo jakékoliv božstvo kromě všudypřítomného kupředu. Během cesty Pranksters v divokých kostýmech mátli policisty, sjetí LSD koukali na lesní požár a neúspěšně se pokusili navštívit Learyho v jeho sídle. Dva ze členů skupiny dočasně podlehli amfetaminové psychóze v důsledku přílišného užívání drog.

Autentické záběry z celé cesty, které si Pranksters natáčeli ve snaze zachytit umělecké dílo, za nějž cestu považovali, vyšly v roce 2011 jako dokument. Celou cestu a události po ní zachytil Tom Wolfe ve své knize The Electric Kool-Aid Acid Test, jež je jedním z nejdůležitějších příkladů nového žurnalismu.

Původní Furthur v roce 1964. Autorem obrázku je Rcarlberg. Publikováno pod licencí Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International .

Po návratu zpět na západní pobřeží bylo jasné, že během cesty vzniklo něco neobyčejného, co Pranksters stálo za to zachovat. Výbušně tvořivá, nespoutaná atmosféra výletu se přesunula na Keseyovu rodinou farmu v Oregonu, La Hondu, kde po nějakou dobu dále bobtnala. Pranksters natahali všude po lese za domem mikrofony a reproduktory, aby mohli poslouchat zvuky lesa a sami do něj vyhrávat hudbu, pomalovávali stromy, uspořádali řadu divokých drogových večírků, navezli do svého řádění Hell’s Angels

Stále však chyběl poslední krok k přelivu psychedelie ve skutečně mainstreamovou záležitost.

Dokážeš projít zkouškou?

Tím se staly akce společně známé pod názvem Acid Tests. Owsley Stanley, svého času nejproduktivnější výrobce LSD na světě, se spojil s Merry Pranksters a začal jim dodávat psychedelika v obrovském množství.

Ken Kesey a jeho společníci samozřejmě věděli, jak je využít. Je dobře známé, že když si dva lidé zároveň vezmou LSD, mohou se na sebe velmi intenzivně ‚naladit‘, až jim přijde, jako by byli do jisté míry skutečně spojeni. Co by se ovšem stalo, kdyby takových lidí nebyl pár, ale celé desítky, stovky?

A právě odtud se zrodila myšlenka Acid Testu, prazvláštní, svým způsobem rituální, bezbožně duchovní události, posunu lidského cítění za hranice normálně možného. Can you pass the acid test? zněla slavná otázka – Dokážeš ty projít kyselinovým testem?

Představa testu byla důležitá – pokud člověk ustál něco tak intenzivního, něco tak Pranksterům blízkého a pro ně osobního, svým způsobem se stal jedním z nich, jedním ze ‚zasvěcených‘.

První Acid Test byl poměrně drobný a moc se nelišil od dřívějších psychedelických akcí uspořádávaných v La Hondě, avšak to se velmi rychle změnila a na některé z největších, například The Trips Festival v lednu 1966, dorazily i tisíce lidí. Právě z Acid Testů povstala sláva kapely Grateful Dead, jež významně pomohla vytvořit a dále utvářet acid rock.

Ačkoliv Kesey byl poměrně rychle po prvním Acid Testu zatčen pro držení marihuany a aby se vyhnul soudu, předstíral sebevraždu a utekl do Mexika, lavina již byla utržena a dál se valila i bez něj – poměrně záhy poté vznikla skupina zvaná Brotherhood of Eternal Love (‚Bratrstvo věčné lásky‘), náboženský kult točící se kolem LSD. Ten zahrnoval i několik výjimečně schopných chemiků (Tim Scully dříve pracoval pro Owsleye Stanleyeho, zatímco Nicholas Sand žil v Millbrooku s Learym), kteří se rozhodli vyrábět svoji ‚značku‘ Orange Sunshine v takovém množství, aby cena drogy klesla na minimum a mohl si ji dovolit opravdu každý, což považovali za svoji svatou povinnost. Dohromady Bratrstvo vyrobilo během svého fungování miliony dávek.

O explozivním vývoji situace svědčí i skutečnost, že společnost Sandoz, pro kterou Albert Hofmann vyvinul LSD, se jej již v roce rozhodla 1965 přestat distribuovat, neboť pro ni obrovský nárůst jejího rekreačního užívání představoval zásadní problém. Jeden z Hofmannových nadřízených mu dokonce přímo řekl, že by byl raději, kdyby Hofmann LSD nikdy neobjevil.

Počátky hnutí hippies

Psychedelický rock, jenž měl být poslouchán pod vlivem psychedelik a jenž se snažil napodobovat prožitky jimi vyvolávané, se rychle rozšířil. Téměř ve stejnou chvíli se mu začaly věnovat Grateful Dead, The Charlatans, Jefferson Airplane, Big Brother and the Holding Company, The 13th Floor Elevators a další později extrémně populární kapely koncertující v San Franciscu a jeho okolí. Mnoho z těchto skupin hrálo v tanečním sále Avalon, kde se během vystoupení stíraly hranice mezi diváky a muzikanty. Zde také vznikly první světelné projekce, typické pro rockové koncerty dnešních dní.

Skladba The Golden Road z alba The Grateful Dead, vůbec prvního, které tato skupina vydala.

Nešířila se jen hudba – životní styl a filozofie Merry Pranksters a jim podobných skupin rychle získal popularitu mezi mladými lidmi zhrzenými kapitalismem a celkovým stavem světa. Zárodky hnutí hippies přirozeně navazovaly na starší protikultury z doby bítníků, na čemž měl velkou zásluhu Allen Ginsberg se svými přáteli, s nimiž se společně podílel na formování hnutí hippies již od jeho počátku.

Deziluze důrazem kladeným na jednotlivce, ztrátou víry a spirituality, celosvětovým mrazivým bojem pravice a levice a přímo hmatatelnou válkou ve Vietnamu, kterou část významných osobností nově se rodící protikultury zažila na vlastní kůži, vedla k přirozené touze po komunitním životu, vzájemném soužití a lásce. Je důležité si uvědomit, že psychedelika jako taková nevytvořila hnutí hippies – byla ale určitým katalyzátorem, pojidlem, jež usnadnilo a urychlilo její zformování.

Čtvrť hipíků

Jelikož v San Franciscu se probouzela zcela nová kultura, začaly se tam stahovat davy obvykle mladých lidí, kteří ji toužili zažít na vlastní kůži. Psychedelické kapely se začaly usazovat v Haight-Ashbury. Ta nabízela levné a prostorné byty, ideální pro studenty bez prostředků. Fanoušci sem kapely následovaly a žili společně s nimi – a fenomén Haight-Ashbury jakožto kapitoly hnutí hippies byl na světě.

V roce 1966 vzniklo uskupení The Diggers, dílem pouliční divadlo, dílem bojovníci za společnost nespoutanou řemeny peněz a kapitalismu. Šířili letáky s básněmi, články a psychedelickými obrázky, hráli představení, otevírali krámy, které prostě rozdávali své zboží, namísto aby jej prodávali, zorganizovali improvizovanou nemocnici poskytující péči zadarmo… The Diggers byli významní pro zachování funkčnosti Haight-Ashbury, kam se valily stále nové tisíce a tisíce lidí, o které se často musel někdo postarat a které vláda přehlížela.

Kladivo udeřilo

LSD bylo 6. října 1966 zakázáno po celé Kalifornii. Tento zákaz dával v kontextu doby do jisté míry smysl – přetékající Haight-Ashbury tvořilo pro San Francisco velký problém. Kromě problémům s přelidněním a nepořádkem v ulicích navíc vznikla situace, kdy se mezi hipíky přidávali i poměrně mladí teenageři, což vzhledem ke snadné dostupnosti drog všeho druhu (nejen těch neškodných, jako jsou psychedelika) nebylo vůbec ideální. Z velké části byly také zapomenuty dávné zásady Timothyho Learyho o setu a settingu, a psychedelika byla užívána bezuzdně, v nevhodném prostředí, což často vedlo k velmi nepříjemným prožitkům.

Kriminalizace Delysidu však nemohla hipíky zastavit – marihuana byla v té době nelegální už poměrně dlouho, a stejně se těšila obrovské oblibě. V den zákazu LSD se v Golden Gate Parku konala akce s názvem Love Pageant Rally, jejímž smyslem bylo nekonfliktně ukázat, že hipíci nejsou zločinci, ale hledači transcendentální krásy bytí. Ačkoliv Rally přilákalo jen poměrně malé množství lidí, šlo o symbolickou předehru pro rok 1967.

Jelikož se na ulicích stále trousilo velmi velké množství lidí i za hluboké noci, což vadilo ‚běžným‘ obyvatelům Haight-Ashbury a přilehlých čtvrtí, vstoupily v platnost zákazy vycházení. Ty byly vnímány jako omezení osobních práv. Vypukly protesty, místy s omezenými násilnými střety s policií. Demonstrací se účastnil mimo jiné i Jack Nicholson (http://articles.latimes.com/2007/aug/05/local/me-then5).

První léto lásky

Čtrnáctého ledna roku 1967 se konalo Lidské bytování (Human Be-In), obrovská akce v Golden Gate Parku, které se zúčastnilo zhruba třicet tisíc lidí. Vystoupil Timothy Leary s Richardem Alpertem, Allen Ginsberg přednášel své básně a zpíval hinduistické mantry… Na pódiu mluvil Lawrence Ferlinghetti, slavný bítník jenž se kdysi bil za svobodu uměleckého projevu během procesu s Ginsbergovou básní Kvílení, černošský komik Dick Gregory, hrála řada velkých psychedelických kapel a zpěváků včetně Janis Joplin. Lidé přišli v kostýmech nebo tancovali nazí. Owsley Stanley dodal obrovské množství svého LSD ‚značky‘ White Lightning, vyrobeného speciálně pro tuto příležitost. Celou akci organizoval Michael Bowen.

Přebálka časopisu The San Francisco Oracle, kterou na návrh Michaela Bowena vytvořil Stanley Mouse. Publikováno pod licencí  Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported.

O dva měsíce později se pořádala podobná akce v Central Parku v New Yorku, zúčastnilo se jí asi deset tisíc lidí. V polovině června proběhl obrovský Monterey Pop Festival, teprve druhý rockový festival v historii, na kterém poprvé ve velkém stylu vystoupily kapely The Jimi Hendrix Experience a The Who a hudebník Ravi Shankar, společně s mnoha dalšími již notoricky známými uskupeními a umělci. Monterey rozšířil rockovou hudbu mezi širší publikum a odstartoval první léto lásky, nejslavnější období šedesátých let.

Krátce předtím vyšlo revoluční album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. The Beatles se přidali k psychedelii.

Psychedelie v menším vrcholila i ve Spojeném království, kde se během roku 1967 uspořádalo několik akcí v duchu léta lásky. Hrály dnes slavné psychedelické kapely, jako byli Pink Floyd, The Crazy World of Arthur Brown, Tomorrow a další.

Úpadek

Ke konci léta 1967 již v San Franciscu přebývalo na sto tisíc hipíků. To pochopitelně nebylo udržitelné. Haight-Ashbury neskýtaly dost prostoru pro takové množství lidí, takže část musela žít na ulici. Vznikaly problémy s hladem, nemocemi a závislostmi na drogách (kromě psychedelik se samozřejmě bralo všechno možné), došlo k přílivu pouliční kriminality a násilí.

Mnoho původních vlivných figur se z pochopitelných důvodů odstěhovala jinam – některým vadila proměna čtvrti, jiné odvedly pryč plány připojit se ke komunitním farmám mimo město či touha cestovat, někteří – jako Ken Kasey – byli vyštváni vládními autoritami. Fenomén Haight-Ashbury se začal rozpadat.

The Diggers uspořádali 6. října posměšný rituální pohřeb, při kterém nesla skupina maskovaných lidí rakev s nápisem „hippie – son of media“ („hipík – syn médií). Poukazovali tak na vliv obrovského novinového pokrytí protikultury v Haight-Ashbury, jež přispělo k jejímu pádu, a symbolicky prohlásili celé hnutí za mrtvé.

Navzdory tomuto vnitřnímu hnití se však myšlenky hippies, ať už v původní či nějak pozměněné podobě, začaly šířit i mezi obecnou populaci, což dále zvyšovalo zájem společnosti o toto revoluční hnutí. Vznikla řada exploatačních filmů, propagujících stereotypy, což již tak zraněné protikultuře ještě více ublížilo.

Mýtus LSD jakožto všeléku, propagovaný během úvodního psychedelického výzkumu, se navíc postupem času obrátil ve svůj pravý opak. Vlivem nových experimentů, pozorujících silně negativní efekty (moderním výzkumem z konce tisíciletí a pečlivou analýzou původních dat vyvrácené) a velmi živé státní propagandy začalo být LSD vnímáno jako síla zla, jako jed a mravní ničitel mládeže.

Hrozné podmínky, v jaké se obrátil sen o lásce a věčném míru, vedly k záchvatům panických obav ohledně stavu společenské morálky. Během konce šedesátých let se komunity z různých důvodů začaly odklánět od předtím sdílené hippie estetiky a rozvíjely si vlastní styly.

Poslední plameny

V srpnu 1969 se uspořádal festival Woodstock. Svým způsobem šlo o poslední vzplanutí umírající subkultury, její nejčistší záchvěv těsně před koncem. Zúčastnilo se ho kolem půl milionu lidí a hrála zde většina významných hudebníků té doby, kteří byli ve své tvorbě nějak ovlivněni psychedeliky a drogami obecně, mimo jiné i Grateful Dead, Janis Joplin, Jimi Hendrix, Jefferson Airplane, The Who a mnoho dalších. Nezúčastnil se naopak například Bob Dylan, ač žil kousek od Woodstocku.

V prosinci se pak uspořádal další podobný koncert, jehož se zúčastnilo zhruba tři sta tisíc lidí. Nesl název Altamont Free Concert a do historie se zapsal ve velmi špatném světle. Bezpečnost obstarávali Hell‘s Angels, což se projevilo jako problém, protože jeden z jejich členů ubodal osmnáctiletého Mereditha Huntera, který během vystoupení Rolling Stones vytáhl pistoli a zamával s ní směrem k jevišti.

Nedlouho poté členové psychedelického kultu The Manson Family zavraždili herečku Sharon Tate (a další lidi). Zakladatel Rolling Stones Brian Jones se utopil v bazénu, když byl omámen koktejlem drog.

Bezstarostnost a naivní čistota původní hippie kultury se postupně ztrácela, jak byla konfrontována s neudržitelnou realitou stále se rozrůstající komunity, odporu většinové společnosti, rozpadu rámcové ideologie (která nikdy nebyla zvlášť jednotná) a vyčerpáním původní výbušné kreativní energie.

A tak zemřelo hnutí hippies, pohlceno samo sebou. Jeho zbytky se postupně vnořily do mainstreamové kultury, například v podobě pokračujících velkých rockových koncertů, které se staly normou. Protesty proti válce ve Vietnamu vyvrcholily v roce 1971 během takzvaných May Day Protests, kdy byly masově zatýkány tisíce lidí. Média postupně ztratila zájem, jak se vynořovala nová hnutí, a hippies tak odplynulo do prázdna. V roce 1972 se navíc po sérii zatýkání v podstatě rozpadlo Brotherhood of Eternal Love.

Dopady hnutí hippies

V podstatě žádné kulturní hnutí v historii světa neovlivnilo jeho kulturu tolik, jako právě hippies. Obrovská část dnešních subkultur původně vznikla jako odnože hippies či jako reakce na ně. Jak si budeme ukazovat v příštím článku, byly vytvořeny celé nové hudební proudy – na základě psychedelického prožitku vznikl acid rock a psychedelic rock, ve své době velmi významné žánry, které později položily základ (společně s dalšími proudy) pro heavy metal, který zůstává i v dnešní době jedním z nejoblíbenějších hudebních stylů vůbec. Psychedelika měla prokazatelně vliv na tvorbu množství významných tvůrců a skupin, od Grateful Dead přes Jimiho Hendrixe až po Pink Floyd, The Rolling Stones a The Beatles. Došlo ke kriminalizaci psychedelik. Nespočet mladých Američanů se dopustil jedné z nejvelkolepějších ukázek občanské neposlušnosti všech dob.

New York v sedmdesátkách

Po rozpadu hippies se na psychedelické scéně po poměrně dlouhou dobu nic nedělo. Samozřejmě je stále užívalo obrovské množství lidí, avšak jejich vliv na světovou kulturu byl po zhruba deset let málo patrný.

To se změnilo na konci sedmdesátých let. Roku 1978 vznikl ve sklepě polského kostela Club 57, jenž společně s několika dalšími kluby (hlavně Danceterií a Mudd Clubem) představoval hnízdo newyorkské punkové kultury.

Jeho atmosféra se v mnohém podobala étosu Keseyeho La Hondy a pozdějších Acid Testů – včetně častého užívání si psychedelik a jejich zapojení do umělecké tvorby. šlo o nespoutaný výbuch kreativní energie, inspirovaný starou kabaretní kulturou přelomu devatenáctého a dvacátého století.

V Clubu 57 se konala řada zvláštních akcí, od promítání špatných filmů s nestvůrami přes improvizované hudební a taneční výstupy až po erotické večírky s nahými pomalovanými lidmi. Keith Haring, jeden z nejvýznamnějších umělců postmoderní doby, zde namaloval své první na holé zdi, jen aby byly další den přetřeny. Klub sám byl plátnem, na nějž bylo tvořeno, neustále se měnil podle potřeby.

Kromě výše zmiňovaného Keitha Haringa Club 57 odchoval Jeana-Michela Basquiata a Kennyho Scharfa, oba mimořádně slavné a úspěšné umělce, kteří společně s Haringem pomohli vytvořit street art, a také celou řadu méně známých jmen, jež by však neměla zapadnout, například Wendy Wild, Johna Sexe, Ann Magnuson či Roberta Carritherse.

Jak už to tak bývá, i Club 57 vydržel jen pár let – zanikl roku 1983 v důsledku odchodu většiny tahounů své komunity, výbuchu AIDS a užívání heroinu a vzrůstající urbanizace New Yorku.

Druhé léto lásky

Po rozpadu Clubu 57 se jeho atmosféra ještě chvíli udržela v některých jiných klubech, především Mudd Clubu, kam se přesunula velká část jeho umělců. I ten však záhy zanikl a psychedelie se opět na nějakou dobu odmlčela – a vlastně se už nikdy tak úplně nevrátila.

V polovině osmdesátých let se ovšem rozšířilo povědomí o MDMA, droze též známé jako extáze. Ta sice sama není psychedelikem, avšak v některých ohledech se jim svými efekty velmi podobá. Téměř totožný byl i způsob, jakým si získala oblibu – ačkoliv byla poprvé vytvořena již v roce 1912, dlouho před vznikem LSD, po většinu následujícího století se o ni nikdo nezajímal.

Zlom přišel ve chvíli, kdy si jí povšiml Alexandr Shulgin, legendární psychonaut a chemik, jenž během svého života vytvořil a vyzkoušel stovky různých drog. Ten ji považoval za naprosto výjimečnou a přivedl k ní řadu svých akademických přátel, takže na začátku osmdesátek s ní již pracovaly stovky odborníků, neboť má obrovský terapeutický potenciál. O pár let později, podobně jako v případě LSD, přerostla i do rekreační, nevědecké komunity.

Zhruba ve stejné době se začal formovat nový hudební žánr – acid house. Jeho původ je sporný, avšak konceptuálně má i přes velké rozdíly poměrně blízko k původnímu acid rocku. Jeho zvuk je snový a svým způsobem napodobující chaotické, roztříštěné stavy vyvolávané LSD.

Acid house hraný v londýnských klubech během úplného konce osmdesátých let přispěl společně s extází k proměně tehdejší pouliční kultury. Ta se předtím vyznačovala chuligánstvím a značnou mírou násilí, avšak s nástupem MDMA se situace uklidnila (a není divu, stavy všelásky, jaké extáze vyvolává, násilí nesvědčí). Znovu se vynořil duch šedesátkové kultury s důrazem na hédonismus, osobní svobodu, vzájemné soužití a pestrobarevnou osobní estetiku (došlo například k návratu batikování) – původní hudbu však nahradila nová, elektrická. Kromě extáze se samozřejmě užívala i klasická psychedelika.

Z druhého léta lásky v letech 1988 a 1989 se vyvinula rave kultura, která na popularitě neztratila do dnešních dní a v podstatě se zvlášť nezměnila – ničemu nezabránil ani velmi rychlý zákaz MDMA z roku 1985. Acid house se dále vyvíjel a štěpil, a nakonec během devadesátých let společně s dalšími směry (hlavně technem, goa a new-age music) vedl ke vzniku acid trance a později psytrance.

O něco později, na počátku devadesátých let, vyšlo několik extrémně významných odborných publikací. Saša Shulgin se svojí ženou Ann společně vydali PiHKAL a TiHKAL, dvě stěžejní publikace o stovkách psychedelik, z nichž velkou část vymysleli sami Shulginové, obsahující mimo jiné i výrobní postupy pro všechny z nich. To poskytlo důležité hnojivo pro pozdější rozpuk psychedelik v dvacátém prvním století.

Kromě nich se objevil ještě jeden velmi významný autor – Terence McKenna. Jeho práce, ač často pochybné vědecké kvality, pomohly popularizovat DMT, především v podobě domorodého nápoje ayahuaska, jenž je již po tisíce let konzumován v Jižní Americe.

Saša a Ann Shulginovi v roce 2011. Autorem fotografie je JonRHanna. Publikováno pod licencí  Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported.

Přelom tisíciletí

Jak už to tak bývá, autority odpověděly na vzestup rave kultury negativně a pokusily se ji zničit. To se jim sice nepovedlo, ale dokázaly ji tak trochu rozmělnit – pomocí cílené perzekuce zahnaly řadu akcí do podzemí či mimo velká města, a na poli psychedelie doplněné o extázi opět nastalo jisté období klidu.

V roce 2000 navíc DEA, americký úřad pro potírání drog, provedl jednu ze svých nejúspěšnějších akcí vůbec – během operace White Rabbit byl zatčen William Leonard Pickard, největší světový producent LSD. Podle některých odhadů světová nabídka drogy kvůli tomu poklesla až o 95 %, ačkoliv sám Pickard s tímto údajem nesouhlasí a předkládá poměrně přesvědčivé důkazy.

Semínka pro druhou psychedelickou revoluci však již byla zaseta a ani silná prohibice nemohla tomuto novému trendu zabránit.

Psychedelický výzkum se začal pomalu obnovovat – a přicházel se zjištěními zpochybňujícími celou řadu z tehdy široce veřejně přijímaných mýtů o psychedelikách, které z velké části vycházely z alarmistického, vědecky nevalného výzkumu z doby, kdy bylo módní nacházet stále nová a nová nebezpečí halucinogenů. Jak se však nyní ukazovalo, velká část těchto výzkumů byla vědecky podobně nevalná, jako původní zprávy označující LSD za všelék.

Díky tomuto pučícímu revizionismu se znovu dosti úspěšně rozjely snahy zjistit, zda by náhodou psychedelika nemohla mít nějaká lékařská využití. Ukázalo, že mohla.

Nedostatek LSD také přirozeně vedl k vzestupu méně známých psychedelik, například 2C-B, která sice již nějakou dobu existovala (velkou část z nich syntetizoval výše zmiňovaný Saša Shulgin v sedmdesátých a osmdesátých letech), avšak netěšila se velké popularitě. To se nyní změnilo.

Role internetu

Internet je nejmocnějším nástrojem lidstva a není proto divu, že sehrál velkou roli i v šíření psychedelické kultury. Značně k tomu přispěl erowid, první velká, kvalitní stránka nabízející informace o drogách, jejich užívání a bezpečnosti, společně s rozsáhlým archivem relevantních materiálů.

Obdobně významný byl i vzestup darknetových tržišť, která umožňovala bezpečnější a snadnější obstarání si drog než jejich shánění na ulici. Se vznikem hodnocení prodavačů navíc došlo i k vzestupu kvality nabízených látek (díky snížení obsahu příměsí a podobně), což je logický důsledek fungování konkurenčního tržního prostředí.

Současný stav

Psychedelická renesance je v plném chodu. Panika z hippie mánie šedesátých let je z větší části zapomenuta, psychedelika jsou díky nezničitelnému internetovému černému trhu mimořádně snadno dostupná, psychedelická klubová kultura rozkvétá a vědecký výzkum ohledně možného vědeckého a lékařského využití psychedelik postupuje mílovými kroky.

Ačkoliv stále existuje značné protipsychedelické společenské stigma, náhled společnosti na tuto problematiku se pomalu ale jistě začíná měnit. Negativní přístup k psychedelikům navíc není uniformní – kromě tradičních kultur a náboženství, jako jsou například Mazatékové, je dnes aktivně používá i množství různých ‚běžnějších‘ skupin a subkultur.

Psychedelická klubová scéna je velmi aktivní a ve výrazně méně intenzivní podobě se podobá původním myšlenkám psychedelie – řada míst nenabízí jen hudbu a tanec, ale i přednášky, diskuze a další osvětové akce.  Ani psychedelické umění jako takové nezaostává. Kromě hudebních skupin navazujících na původní tradici, jako je třeba Tame Impala, The Flaming Lips či Tool, kvete i vizuální umění v podobě maleb Alexe Greye a Androida Jonese či počítačově generované grafiky Julia Horsthuise.

Rozmáhá se fenomén microdosingu, tedy pravidelné braní tak malého množství psychedelika, obvykle LSD, že nemá žádné pozorovatelné efekty, avšak z dlouhodobého hlediska by mělo vést k nárůstu kreativity. To vede k jeho popularitě v Silicon Valley, kde se do jisté míry stalo módní záležitostí. Ostatně, i sám legendární Steve Jobs tvrdil, že mu LSD pozitivně změnilo život. V mládí s ním experimentoval i Bill Gates či Francis Crick, jeden z nejvýznamnějších molekulárních biologů své doby. Sam Harris, velmi populární současný filozof a teoretik náboženství, jeho užívání obhajuje dodnes.

Vzrůstá i popularita ‚ayahuaskového turismu‘, částečně v důsledku výše zmiňované propagace tohoto duchovního nápoje Terencem McKennou. Mnoho lidí ze Západu dnes jezdí do Jižní Ameriky v naději, že prožijí více či méně autentickou zkušenost pod vedením více či méně autentického šamana.

Zatímco v průběhu velké části dějin referovala média o psychedelikách ve velmi negativním duchu, což mimo jiné přímo či nepřímo vedlo i ke vzniku řady z mýtů o nich, dnes se jejich tón velmi proměnil a velká většina článků je pozitivní – zdůrazňují jejich lékařský potenciál a jejich vliv na současnou kulturu.

Jak si budeme ukazovat příště, tento posun ve společenském názoru na psychedelika začíná být znát i v pomalu se uvolňující legislativě, jmenovitě jejich počínající dekriminalizaci.

Závěr

Žádná skupina látek neměla na vývoj moderní kultury takový vliv jako psychedelika. Jejich dopady jsou trvalé a nesmazatelně zapsané do naší společnosti, ač si to většina lidí patrně neuvědomuje. Obrovská část postmoderního a současného umění, jak si budeme ještě detailněji ukazovat příště, vznikla díky nim.


Celou psychedelickou sérii naleznete zde.

Příště se budeme hlouběji věnovat vlivu psychedelik na vývoj umění, což jsme již částečně nakousli v tomto článku, v tom přespříštím pak stávajícímu stavu kriminalizace a podrobnějším příčinám tohoto stavu.

Autorem náhledového obrázku je můj přítel Mat Coll.

Advertisements

Komentovat

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s