Milostná balada o vidličce a noži

Slova úvodní

Abych se vyvaroval případnému zmatku čtenáře, musím zde upozorniti, že vše zde popsané se skutečně odehrálo v útrobách mého příborníku, jenžto je umístěn toliko v první zásuvce nízké skříně podpírající desku přípravnou v mé kuchyni. Tento příborník skládá se z několika oddílů, od sebe nevysokými, a tudíž překonatelnými, přepážkami oddělenými. V části nejblíže k čelu šuplíku poklidně leží lžíce veliké, polévkové, vodorovně s dřevem předku zásuvky. Za nimi pak jsou dvě kapsy na vidličky, jichž mám na poměry svobodného mládence snad až příliš. Často se samovolně přesouvají a jinak podivně mění své konstelace, následujíc snad zákony mně zcela neznámé. Poslední v řadě je pak užší přihrádka na nože, ježto je však delší než vlysy ostatní. Je tomu tak proto, že nože jsou vznešeného rodu a vyžadují místo pro své vypínající se čepele. Úplně vlevo pak ještě, kolmo k ostatním, je situována část vyhrazená lžičkám malým, do čaje i do kávy. Jelikož náš příběh je však milostným, z pochopitelných důvodů mravních se o nich zmiňovati nehodlám. Dále vzadu jsou pak předměty rozličné, od nožů ostrých a brček po jakési jehlice účelu nepoznatelného, které však vesměs nehrají podstatnou roli a vlastně mi často ani není známo, nač jsem si jich kdy pořizoval.

 

Continue reading “Milostná balada o vidličce a noži”

Advertisements

Umění bolesti

Trpím. Mou duši svazuje trýzeň, s níž si sama nesvede poradit. Trápení tak hluboké a nezměrné, až někdy hrozí, že mne celého pohltí. Tento očistec nese název, jaký dobře a důvěrně zná každý z nás: samota.

Vždy jsem byl sám. Strávil jsem – a stále trávím – většinu svého života hledáním někoho, kdo by zaplnil prázdná místa uvnitř mne, kdo by mi pomohl nést tíhu břemene bytí a komu bych naopak mohl s jeho břemenem pomoci já sám. Dvakrát jsem nalezl duši své duše, avšak vždy nás od sebe, nepochybně i vinou nedostatku mého vlastního pochopení a péče, nakonec oddělil čas i cit. Prolil jsem oceány slz, avšak přesto zůstávám nadějným. Trojka byla vždy nejvyšším z magických čísel, a já bych rád věřil, že třetí z mých lásek, má láska poslední a největší, bude tou, se kterou strávím zbytek svých dní. Doufám v to, avšak vím, že uplynou roky, snad desetiletí, než tuto lásku naleznu. Jsem připraven čekat.

Continue reading “Umění bolesti”

Milosrdná lež

Immanuel Kant pravil, že každá lež je už jen ze své samotné podstaty špatná.

Immanuel Kant by rovněž měl být exhumován a posmrtně popraven za zločiny proti logice.

Patrně každý z nás někdy lhal. Ve většině případů to bylo nepochybně pro zvýšení vlastní utility, ať už ve formě osobního obohacení (ne maminko, tenhle měsíc jsi mi ještě nedala kapesné) nebo ve formě vyhnutí se něčemu nepříjemnému (nemůžu si s tebou vyjít, musím se učit do školy).

Někdy však lžeme ne sami pro sebe, ale pro někoho jiného (pro účely tohoto eseje zde opominu problematiku psychologického egoismu a blatantní nemožnosti vykonat nesobecký čin, o těch se můžeme pobavit někdy jindy). Víte dobře, o čem mluvím: “Jééé, to je ale krásný obrázek.” Nebo: “Nic si z toho nedělej, neublížil jsi mi.” A podobně.

Continue reading “Milosrdná lež”

Dvě chyby aktivistů

Před několika dny poskytl Martin Uhlíř, jeden z předních občanských politických aktivistů naší země, rozhovor Parlamentním listům. Prakticky okamžitě se na něj snesla tvrdá vlna kritiky ze strany ostatních aktivistů i obyčejných lidí dlouhodobě sledujících jeho profily na sociálních sítích.

Byla tato kritika oprávněná? Jednoznačně ano.

Byla tato kritika smysluplná? Jednoznačně ne.

Continue reading “Dvě chyby aktivistů”

Povaha našeho světa

Full disclosure: při psaní tohoto příspěvku mám v sobě dvě stě mikrogramů LSD a patrně v podstatě vůbec nevím, co píšu, natož jaká je povaha reality, o níž bych psát měl. Myslím si, že je pro každého zcela odlišnou a plně transosobní, avšak zároveň musím uznat i jistou míru transcendentality skrze mezilidský prožitek. Z toho se lze domnívati, že existuje cosi jako základní či základová realita, kterážto je z podstaty své a sobě vlastní všem tvorům zcela jedna a tatáž jest, avšak zároveň že jednotlivé její oddíly či snad výkvětve postupně rozkvétají pro každého zcela jedinečně. Základová realita je tudíž jakýmsi prvotním praprvkem každého z našich vnitřních světů, avšak rovněž do jisté velmi vnitřně provázané míry prostupuje univerzální vnější podstatou vesmíru. Rovněž shledávám velmi zajímavým, že stále nejsem zcela schopen rozplést své myšlenky takovým způsobem, abych mohl naplnit původně zamýšlenou podstatu tohoto článku. A nyní docházím k úděsnému a zcela hrozivému zjištění, kteréžto je však rovněž do jisté míry protknuto velkou mírou zábavnosti, že tento článek po svém sepsání zcela pozbude jakéhokoliv významu a bude následně dějinami zavržen, jen aby se později opět někde vynořil v době zcela nesouvisející. Dokonce se mi nyní přihodilo, že jsem se zcela ztratil v myšlenkách, odplut kamsi daleko. Bylo to na minutu, na hodinu, na století…? Na život…?