Umění bolesti

Trpím. Mou duši svazuje trýzeň, s níž si sama nesvede poradit. Trápení tak hluboké a nezměrné, až někdy hrozí, že mne celého pohltí. Tento očistec nese název, jaký dobře a důvěrně zná každý z nás: samota.

Vždy jsem byl sám. Strávil jsem – a stále trávím – většinu svého života hledáním někoho, kdo by zaplnil prázdná místa uvnitř mne, kdo by mi pomohl nést tíhu břemene bytí a komu bych naopak mohl s jeho břemenem pomoci já sám. Dvakrát jsem nalezl duši své duše, avšak vždy nás od sebe, nepochybně i vinou nedostatku mého vlastního pochopení a péče, nakonec oddělil čas i cit. Prolil jsem oceány slz, avšak přesto zůstávám nadějným. Trojka byla vždy nejvyšším z magických čísel, a já bych rád věřil, že třetí z mých lásek, má láska poslední a největší, bude tou, se kterou strávím zbytek svých dní. Doufám v to, avšak vím, že uplynou roky, snad desetiletí, než tuto lásku naleznu. Jsem připraven čekat.

Continue reading “Umění bolesti”

Advertisements

Milosrdná lež

Immanuel Kant pravil, že každá lež je už jen ze své samotné podstaty špatná.

Immanuel Kant by rovněž měl být exhumován a posmrtně popraven za zločiny proti logice.

Patrně každý z nás někdy lhal. Ve většině případů to bylo nepochybně pro zvýšení vlastní utility, ať už ve formě osobního obohacení (ne maminko, tenhle měsíc jsi mi ještě nedala kapesné) nebo ve formě vyhnutí se něčemu nepříjemnému (nemůžu si s tebou vyjít, musím se učit do školy).

Někdy však lžeme ne sami pro sebe, ale pro někoho jiného (pro účely tohoto eseje zde opominu problematiku psychologického egoismu a blatantní nemožnosti vykonat nesobecký čin, o těch se můžeme pobavit někdy jindy). Víte dobře, o čem mluvím: “Jééé, to je ale krásný obrázek.” Nebo: “Nic si z toho nedělej, neublížil jsi mi.” A podobně.

Continue reading “Milosrdná lež”

Dědictví Zarathustrovo

Povězte lidé tohoto světa, čím byste byli raději? Hvězdou v otevřeném hrobě, k zániku pevně odsouzenou, přesto však zářící a jasnou, svobodnou ve svém neodkladném konci? Nebo snad člověkem s leskem v očích a prázdnotou v srdci, lačnícím, bažícím po žáru a plameni hvězdy, po jejím světle, které se vaše oči zoufale a marně snaží lapit? Cožpak je vám dlouhý, zbytečný život milejší posledního tance, vášně, jež přichází před koncem všech věcí? Copak vás nic nenaučil Zarathustra, ten prorok nad proroky, posel časů budoucích?

Continue reading “Dědictví Zarathustrovo”

Etický nihilismus jako cesta k racionálnímu egoismu

Člověk, jenž se stane etickým nihilistou, tedy osobou, která není ochotna či schopna věřit v nezpochybnitelnou morální správnost či špatnost jakéhokoliv jednání, ať už je závažnost takového jednání jakákoliv, jež považuje veškerou etiku jen za složitý systém společenských smluv, sloužící ku prospěchu jedinců a skupin, které jej prosazují, aniž by taková soustava byla univerzálně platnou v jakémkoliv možném významu slova, se dostává do prazvláštní životní situace.

Continue reading “Etický nihilismus jako cesta k racionálnímu egoismu”

Proč má lidský život hodnotu

Víra ve vnitřní hodnotu lidského života je nesmírně pevně zakořeněna v naší společnosti – konec konců, vražda je považována za nejhorší ze všech možných zločinů (obzvláště, pokud je masová), ačkoliv dotyčný zavražděný, pokud můžeme soudit, již po smrti netrpí, a tudíž není ublíženo jemu, nýbrž truchlícím. I přesto vám však každé malé dítě řekne, že zbavení člověka života je samozřejmě činem zcela nepřípustným, ba přímo odporným.

Continue reading “Proč má lidský život hodnotu”

Jak milovat

Rozmáhá se nám tu takový nešvar, a tím je neschopnost lidí okolo mne pochopit, na čem by měl být založen fungující a hluboký citový vztah. O vážnosti situace mluví už jen fakt, že se o ní cítím být povinen psát já, veřejně známý sociopat a společenský vyděděnec.

Continue reading “Jak milovat”

Konsekvencialismus a Deontologie

Jednou z hlavních součástí filozofie je etika a jednou z hlavních součástí etiky je takzvaná normativní etika. O co jde? V podstatě právě o obecně nejrozšířeněji známou část etiky, jež zkoumá, za jakých okolností by měl člověk jak konat, aby jeho činy bylo možno považovat za morálně správné –  a naopak, za jakých okolností jsou činy morálně nepřípustné.

Continue reading “Konsekvencialismus a Deontologie”