Povaha našeho světa

Full disclosure: při psaní tohoto příspěvku mám v sobě dvě stě mikrogramů LSD a patrně v podstatě vůbec nevím, co píšu, natož jaká je povaha reality, o níž bych psát měl. Myslím si, že je pro každého zcela odlišnou a plně transosobní, avšak zároveň musím uznat i jistou míru transcendentality skrze mezilidský prožitek. Z toho se lze domnívati, že existuje cosi jako základní či základová realita, kterážto je z podstaty své a sobě vlastní všem tvorům zcela jedna a tatáž jest, avšak zároveň že jednotlivé její oddíly či snad výkvětve postupně rozkvétají pro každého zcela jedinečně. Základová realita je tudíž jakýmsi prvotním praprvkem každého z našich vnitřních světů, avšak rovněž do jisté velmi vnitřně provázané míry prostupuje univerzální vnější podstatou vesmíru. Rovněž shledávám velmi zajímavým, že stále nejsem zcela schopen rozplést své myšlenky takovým způsobem, abych mohl naplnit původně zamýšlenou podstatu tohoto článku. A nyní docházím k úděsnému a zcela hrozivému zjištění, kteréžto je však rovněž do jisté míry protknuto velkou mírou zábavnosti, že tento článek po svém sepsání zcela pozbude jakéhokoliv významu a bude následně dějinami zavržen, jen aby se později opět někde vynořil v době zcela nesouvisející. Dokonce se mi nyní přihodilo, že jsem se zcela ztratil v myšlenkách, odplut kamsi daleko. Bylo to na minutu, na hodinu, na století…? Na život…?

Advertisements

Nepředané poselství

Ve čtvrtek (patnáctého března) se mi dostalo cti promluvit na pódiu na piazettě Národního divadla. Bohužel, jelikož jsem vystoupil jako úplně první ze všech lokálních organizátorů akce #VyjdiVen (která pořádala i onu demonstraci na Náměstí Václava Havla) a jelikož jsem vůbec netušil, že se ode mne očekává, že něco řeknu, byl můj proslov jen velmi krátký a poněkud se opakující. Níže tedy naleznete, co bych řekl, kdybych měl možnost si přednes řádně předem připravit:

Continue reading “Nepředané poselství”

Jak se vypořádat s emoční bolestí

Říká se, že skutečně milovat svedete až poté, co bylo vaše srdce alespoň jednou zlomeno. Zda se tato poučka zakládá na prvdě či nikoliv, nechám na posouzení laskavých čtenářů, avšak rád bych zde promluvil o onom věrném souputníkovi takového stavu, o bolesti duše.

Continue reading “Jak se vypořádat s emoční bolestí”

Historické milníky práce s informacemi

Člověk je od pradávna veden vrozenou touhou poznávat svět okolo sebe, vnucovat mu význam a s jeho vzorci poté dále nakládat. Člověk je ovšem rovněž stádním zvířetem, což jej nutí nenechávat si své vědomosti jen pro sebe.

Continue reading “Historické milníky práce s informacemi”

Všichni jste blázni, jenom já jsem letadlo

Kráčím si tak ze Stromovky, kde jsem se věnoval filozofickému hloubání a dloubání, když tu mne napadne, že bych mohl zkusit, jak dlouho vydržím držet ruce upažené ve výšce ramen. Záhy se projevilo, že na slavném citátu sira Charlese Lyella “mysl jest mocnější hmoty” asi něco bude, jelikož po zhruba čtyřech stech metrech cesty jsem stále ještě nerušeně držel končetiny ve stejné úrovni.

Patrně jsem u toho vydával vrtulové zvuky, protože jen pár okamžiků poté, co mne předjelo policejní auto, začalo ono zmíněné vozidlo couvat, až dorazilo k mé pomalu se posouvající pozici.

Stáhlo se okénko a vynořila se hlava jakéhosi holobrádka. “Kam letíte?” zajímal se.
“Asi do Brna,” odvětil jsem automaticky, v duchu stále ponořen do úvah o vztahu mezi principem neurčitosti a nekvantovaností času. Nejspíš nešlo o správnou odpověď, neboť auto popojelo a muž ve zbrani se doptával: “A za jak dlouho tam doletíte?”
“Hmmm, těžko říct,” pravil jsem rozvážně, zpola zaujat tímto novým problémem, s myslí již zpracovávající odpovídající výpočty. “Patrně až za dlouho, letová rychlost je dosti malá,” usoudil jsem nakonec a nerušeně pokračoval ve stejné dráze. Zanedlouho jsem dorazil ke křižovatce, kde jsem byl nucen kroužit kolem dokola, protože právě padla červená.

Gumy zaskřípěly a ochránce klidu a míru se znovu objevil v mém zorném poli. “Pojďte k nám,” nakázal mi. Samozřejmě jsem jej ignoroval, neboť každé malé dítě ví, že letadlo nechodí, ale pluje vzduchem. “Pojďte k nám!” zopakoval strážník rázně a na čelo se mu počala vkrádat rudá.

Zhodnotil jsem situaci a nakonec jsem se jako řádný občan rozhodl poslechnout. Neobešlo se to však bez přistání a vypnutí motorů. “Kontrola dokladů!” vybafl na mne policista. Zklamaně jsem zalovil v kapsách a vytáhl peněženku, čímž jsem byl nucen dát ruce dolů a ukončit tak celý experiment. Policie holt zkazí každou legraci.

“Bohužel se zdá, že jsem si pilotní průkaz zapomněl doma,” protáhl jsem omluvně. Rudá tvář zakoulela očima. Mám pocit, že jsem v koutku úst zahlédl i trochu bílé pěny. Raději jsem mu rychle podal občanku.

Vložil ji do jakési čtečky a cosi dlouze zkoumal. Nakonec mi ji podal zpět a s protaženým obličejem zahučel: “Vy nejste nesvéprávný.” Zvažoval jsem, jestli mu mám prozradit, že jsem před lety strávil tři týdny v Bohnicích, ale než jsem se stačil rozhodnout, vůz byl pryč. Tak jsem jenom doletěl domů a na žádost prosebníků posedávajících na rohu bloku, znějící “hoďte nám něco,” jsem musel odpovědět, že humanitární bombardování neprovozuji, protože jsem letadlo civilní, nikoli vojenské.