Jak jsem se (ne)naučil německy

Druhý a třetí týden v srpnu jsem si vyšetřil na svůj každoroční prázdninový experiment – letos jím mělo být učení se němčiny. Cíl byl prostý: zjistit, zda se zvládnu naučit onen jazyk na takové úrovni, abych se jím byl schopen více či méně plynule dorozumět.

Krátká verze odpovědi na tuto otázku zní, že jsem to nedokázal.

Ne proto, že by to nebylo možné. Jazyk se lze do určité míry naučit i za týden potřebné snahy, pokud pro to má člověk dostatečné nadání. Já sice nejsem hyperpolyglotem, ale jisté vlohy pro jazyky mám.

Na gymnáziu jsem měl němčinu od kvarty do oktávy, ale vůbec mne nebavila a při hodinách jsem dělal všechno možné, kromě učení se němčiny, od čtení si knih přes hraní si na počítači po spaní. Jediným důvodem, proč jsem předmětem vůbec prolezl, bylo, že mne naše skvělá profesorka měla ráda a nenechala mne propadnout (jinak řečeno mi dovolila podvádět při testech).

Ze svých gymnaziálních let jsem si mnoho neodnesl.

Mým plánem bylo strávit první tři dny učením se gramatiky, další čtyři učením se slovní zásoby a celý druhý týden čtením, posloucháním a mluvením.

Prvním (a největším) problémem bylo, že jakmile jsem se rozhodll, že se zavřu doma a budu se dvanáct hodin denně učit (což jsem skutečně první dva dny dělal), vynořilo se množství věcí, které byly příliš zajímavé nebo důležité, než abych je mohl vynechat – přijela kamarádka z Německa (což by sice mohlo vypadat jako skvělá příležitost pro cvičení, jenže v tu chvíli jsem se aktivně učil teprve dva dny, a tudíž byl i bazální konverzace zcela neschopný), rodina najednou naplánovala výlety, kamarádi začali pořádat akce… a podobně.

Reálně jsem aktivním učením se strávil sotva čtyři nebo pět dní, což je naprosto tristní výsledek.

Pozitivně mne překvapilo, že se mi vrátilo daleko větší množství věcí z časů gymnaziálních studií němčiny, než jsem vůbec tušil, že jsem kdy uměl. (Projevilo se to hlavně u slovní zásoby a minulých časů, z nějakého důvodu – matně si pamatuji, že mi jako šestnáctiletému klukovi přišlo plusquamperfektum hrozně zajímavé).

Negativně mne (mírně) překvapilo, že moje rozsáhlé memorizační schopnosti mi byly v podstatě k ničemu. Když jsem se učil na maturitu (po osmi letech nicnedělání na gymplu, mind you), naučil jsem se během zhruba týdne na zpaměť skoro čtyři sta stran materiálů, se kterými jsem byl následně schopen kontextuálně operovat a odmaturovat za samé jedničky.

Jazyk je, zdá se, větší výzvou. Memorizace slovíček je snadná, gramatická struktura je ovšem obtížnější. Chovám podezření, že i kdybych se naučil na zpaměť všechna pravidla, stále bych je nebyl schopen funkčně využít. Správné používání jazyka vyžaduje množství lingvistické intuice, kterou prostě není možné vybudovat (alespoň pro mne ne) během tak krátkého času.


Pokud si myslíte, že tento příspěvek byl nudný, tak máte pravdu. Jeho smyslem je čistě informovat o nezdařeném experimentu, nic víc.

Advertisements

Povaha našeho světa

Full disclosure: při psaní tohoto příspěvku mám v sobě dvě stě mikrogramů LSD a patrně v podstatě vůbec nevím, co píšu, natož jaká je povaha reality, o níž bych psát měl. Myslím si, že je pro každého zcela odlišnou a plně transosobní, avšak zároveň musím uznat i jistou míru transcendentality skrze mezilidský prožitek. Z toho se lze domnívati, že existuje cosi jako základní či základová realita, kterážto je z podstaty své a sobě vlastní všem tvorům zcela jedna a tatáž jest, avšak zároveň že jednotlivé její oddíly či snad výkvětve postupně rozkvétají pro každého zcela jedinečně. Základová realita je tudíž jakýmsi prvotním praprvkem každého z našich vnitřních světů, avšak rovněž do jisté velmi vnitřně provázané míry prostupuje univerzální vnější podstatou vesmíru. Rovněž shledávám velmi zajímavým, že stále nejsem zcela schopen rozplést své myšlenky takovým způsobem, abych mohl naplnit původně zamýšlenou podstatu tohoto článku. A nyní docházím k úděsnému a zcela hrozivému zjištění, kteréžto je však rovněž do jisté míry protknuto velkou mírou zábavnosti, že tento článek po svém sepsání zcela pozbude jakéhokoliv významu a bude následně dějinami zavržen, jen aby se později opět někde vynořil v době zcela nesouvisející. Dokonce se mi nyní přihodilo, že jsem se zcela ztratil v myšlenkách, odplut kamsi daleko. Bylo to na minutu, na hodinu, na století…? Na život…?

Nepředané poselství

Ve čtvrtek (patnáctého března) se mi dostalo cti promluvit na pódiu na piazettě Národního divadla. Bohužel, jelikož jsem vystoupil jako úplně první ze všech lokálních organizátorů akce #VyjdiVen (která pořádala i onu demonstraci na Náměstí Václava Havla) a jelikož jsem vůbec netušil, že se ode mne očekává, že něco řeknu, byl můj proslov jen velmi krátký a poněkud se opakující. Níže tedy naleznete, co bych řekl, kdybych měl možnost si přednes řádně předem připravit:

Continue reading “Nepředané poselství”

Jak se vypořádat s emoční bolestí

Říká se, že skutečně milovat svedete až poté, co bylo vaše srdce alespoň jednou zlomeno. Zda se tato poučka zakládá na prvdě či nikoliv, nechám na posouzení laskavých čtenářů, avšak rád bych zde promluvil o onom věrném souputníkovi takového stavu, o bolesti duše.

Continue reading “Jak se vypořádat s emoční bolestí”

Historické milníky práce s informacemi

Člověk je od pradávna veden vrozenou touhou poznávat svět okolo sebe, vnucovat mu význam a s jeho vzorci poté dále nakládat. Člověk je ovšem rovněž stádním zvířetem, což jej nutí nenechávat si své vědomosti jen pro sebe.

Continue reading “Historické milníky práce s informacemi”