Jak jsem se (ne)naučil německy

Druhý a třetí týden v srpnu jsem si vyšetřil na svůj každoroční prázdninový experiment – letos jím mělo být učení se němčiny. Cíl byl prostý: zjistit, zda se zvládnu naučit onen jazyk na takové úrovni, abych se jím byl schopen více či méně plynule dorozumět.

Krátká verze odpovědi na tuto otázku zní, že jsem to nedokázal.

Ne proto, že by to nebylo možné. Jazyk se lze do určité míry naučit i za týden potřebné snahy, pokud pro to má člověk dostatečné nadání. Já sice nejsem hyperpolyglotem, ale jisté vlohy pro jazyky mám.

Na gymnáziu jsem měl němčinu od kvarty do oktávy, ale vůbec mne nebavila a při hodinách jsem dělal všechno možné, kromě učení se němčiny, od čtení si knih přes hraní si na počítači po spaní. Jediným důvodem, proč jsem předmětem vůbec prolezl, bylo, že mne naše skvělá profesorka měla ráda a nenechala mne propadnout (jinak řečeno mi dovolila podvádět při testech).

Ze svých gymnaziálních let jsem si mnoho neodnesl.

Mým plánem bylo strávit první tři dny učením se gramatiky, další čtyři učením se slovní zásoby a celý druhý týden čtením, posloucháním a mluvením.

Prvním (a největším) problémem bylo, že jakmile jsem se rozhodll, že se zavřu doma a budu se dvanáct hodin denně učit (což jsem skutečně první dva dny dělal), vynořilo se množství věcí, které byly příliš zajímavé nebo důležité, než abych je mohl vynechat – přijela kamarádka z Německa (což by sice mohlo vypadat jako skvělá příležitost pro cvičení, jenže v tu chvíli jsem se aktivně učil teprve dva dny, a tudíž byl i bazální konverzace zcela neschopný), rodina najednou naplánovala výlety, kamarádi začali pořádat akce… a podobně.

Reálně jsem aktivním učením se strávil sotva čtyři nebo pět dní, což je naprosto tristní výsledek.

Pozitivně mne překvapilo, že se mi vrátilo daleko větší množství věcí z časů gymnaziálních studií němčiny, než jsem vůbec tušil, že jsem kdy uměl. (Projevilo se to hlavně u slovní zásoby a minulých časů, z nějakého důvodu – matně si pamatuji, že mi jako šestnáctiletému klukovi přišlo plusquamperfektum hrozně zajímavé).

Negativně mne (mírně) překvapilo, že moje rozsáhlé memorizační schopnosti mi byly v podstatě k ničemu. Když jsem se učil na maturitu (po osmi letech nicnedělání na gymplu, mind you), naučil jsem se během zhruba týdne na zpaměť skoro čtyři sta stran materiálů, se kterými jsem byl následně schopen kontextuálně operovat a odmaturovat za samé jedničky.

Jazyk je, zdá se, větší výzvou. Memorizace slovíček je snadná, gramatická struktura je ovšem obtížnější. Chovám podezření, že i kdybych se naučil na zpaměť všechna pravidla, stále bych je nebyl schopen funkčně využít. Správné používání jazyka vyžaduje množství lingvistické intuice, kterou prostě není možné vybudovat (alespoň pro mne ne) během tak krátkého času.


Pokud si myslíte, že tento příspěvek byl nudný, tak máte pravdu. Jeho smyslem je čistě informovat o nezdařeném experimentu, nic víc.

Advertisements

Nepředané poselství

Ve čtvrtek (patnáctého března) se mi dostalo cti promluvit na pódiu na piazettě Národního divadla. Bohužel, jelikož jsem vystoupil jako úplně první ze všech lokálních organizátorů akce #VyjdiVen (která pořádala i onu demonstraci na Náměstí Václava Havla) a jelikož jsem vůbec netušil, že se ode mne očekává, že něco řeknu, byl můj proslov jen velmi krátký a poněkud se opakující. Níže tedy naleznete, co bych řekl, kdybych měl možnost si přednes řádně předem připravit:

Continue reading “Nepředané poselství”

Jak se vypořádat s emoční bolestí

Říká se, že skutečně milovat svedete až poté, co bylo vaše srdce alespoň jednou zlomeno. Zda se tato poučka zakládá na prvdě či nikoliv, nechám na posouzení laskavých čtenářů, avšak rád bych zde promluvil o onom věrném souputníkovi takového stavu, o bolesti duše.

Continue reading “Jak se vypořádat s emoční bolestí”

Historické milníky práce s informacemi

Člověk je od pradávna veden vrozenou touhou poznávat svět okolo sebe, vnucovat mu význam a s jeho vzorci poté dále nakládat. Člověk je ovšem rovněž stádním zvířetem, což jej nutí nenechávat si své vědomosti jen pro sebe.

Continue reading “Historické milníky práce s informacemi”

Všichni jste blázni, jenom já jsem letadlo

Kráčím si tak ze Stromovky, kde jsem se věnoval filozofickému hloubání a dloubání, když tu mne napadne, že bych mohl zkusit, jak dlouho vydržím držet ruce upažené ve výšce ramen. Záhy se projevilo, že na slavném citátu sira Charlese Lyella “mysl jest mocnější hmoty” asi něco bude, jelikož po zhruba čtyřech stech metrech cesty jsem stále ještě nerušeně držel končetiny ve stejné úrovni.

Patrně jsem u toho vydával vrtulové zvuky, protože jen pár okamžiků poté, co mne předjelo policejní auto, začalo ono zmíněné vozidlo couvat, až dorazilo k mé pomalu se posouvající pozici.

Stáhlo se okénko a vynořila se hlava jakéhosi holobrádka. “Kam letíte?” zajímal se.
“Asi do Brna,” odvětil jsem automaticky, v duchu stále ponořen do úvah o vztahu mezi principem neurčitosti a nekvantovaností času. Nejspíš nešlo o správnou odpověď, neboť auto popojelo a muž ve zbrani se doptával: “A za jak dlouho tam doletíte?”
“Hmmm, těžko říct,” pravil jsem rozvážně, zpola zaujat tímto novým problémem, s myslí již zpracovávající odpovídající výpočty. “Patrně až za dlouho, letová rychlost je dosti malá,” usoudil jsem nakonec a nerušeně pokračoval ve stejné dráze. Zanedlouho jsem dorazil ke křižovatce, kde jsem byl nucen kroužit kolem dokola, protože právě padla červená.

Gumy zaskřípěly a ochránce klidu a míru se znovu objevil v mém zorném poli. “Pojďte k nám,” nakázal mi. Samozřejmě jsem jej ignoroval, neboť každé malé dítě ví, že letadlo nechodí, ale pluje vzduchem. “Pojďte k nám!” zopakoval strážník rázně a na čelo se mu počala vkrádat rudá.

Zhodnotil jsem situaci a nakonec jsem se jako řádný občan rozhodl poslechnout. Neobešlo se to však bez přistání a vypnutí motorů. “Kontrola dokladů!” vybafl na mne policista. Zklamaně jsem zalovil v kapsách a vytáhl peněženku, čímž jsem byl nucen dát ruce dolů a ukončit tak celý experiment. Policie holt zkazí každou legraci.

“Bohužel se zdá, že jsem si pilotní průkaz zapomněl doma,” protáhl jsem omluvně. Rudá tvář zakoulela očima. Mám pocit, že jsem v koutku úst zahlédl i trochu bílé pěny. Raději jsem mu rychle podal občanku.

Vložil ji do jakési čtečky a cosi dlouze zkoumal. Nakonec mi ji podal zpět a s protaženým obličejem zahučel: “Vy nejste nesvéprávný.” Zvažoval jsem, jestli mu mám prozradit, že jsem před lety strávil tři týdny v Bohnicích, ale než jsem se stačil rozhodnout, vůz byl pryč. Tak jsem jenom doletěl domů a na žádost prosebníků posedávajících na rohu bloku, znějící “hoďte nám něco,” jsem musel odpovědět, že humanitární bombardování neprovozuji, protože jsem letadlo civilní, nikoli vojenské.