Milosrdná lež

Immanuel Kant pravil, že každá lež je už jen ze své samotné podstaty špatná.

Immanuel Kant by rovněž měl být exhumován a posmrtně popraven za zločiny proti logice.

Patrně každý z nás někdy lhal. Ve většině případů to bylo nepochybně pro zvýšení vlastní utility, ať už ve formě osobního obohacení (ne maminko, tenhle měsíc jsi mi ještě nedala kapesné) nebo ve formě vyhnutí se něčemu nepříjemnému (nemůžu si s tebou vyjít, musím se učit do školy).

Někdy však lžeme ne sami pro sebe, ale pro někoho jiného (pro účely tohoto eseje zde opominu problematiku psychologického egoismu a blatantní nemožnosti vykonat nesobecký čin, o těch se můžeme pobavit někdy jindy). Víte dobře, o čem mluvím: “Jééé, to je ale krásný obrázek.” Nebo: “Nic si z toho nedělej, neublížil jsi mi.” A podobně.

Continue reading “Milosrdná lež”

Advertisements

Dvě chyby aktivistů

Před několika dny poskytl Martin Uhlíř, jeden z předních občanských politických aktivistů naší země, rozhovor Parlamentním listům. Prakticky okamžitě se na něj snesla tvrdá vlna kritiky ze strany ostatních aktivistů i obyčejných lidí dlouhodobě sledujících jeho profily na sociálních sítích.

Byla tato kritika oprávněná? Jednoznačně ano.

Byla tato kritika smysluplná? Jednoznačně ne.

Continue reading “Dvě chyby aktivistů”

Nepředané poselství

Ve čtvrtek (patnáctého března) se mi dostalo cti promluvit na pódiu na piazettě Národního divadla. Bohužel, jelikož jsem vystoupil jako úplně první ze všech lokálních organizátorů akce #VyjdiVen (která pořádala i onu demonstraci na Náměstí Václava Havla) a jelikož jsem vůbec netušil, že se ode mne očekává, že něco řeknu, byl můj proslov jen velmi krátký a poněkud se opakující. Níže tedy naleznete, co bych řekl, kdybych měl možnost si přednes řádně předem připravit:

Continue reading “Nepředané poselství”

Podpora a posun aneb umění konverzace

Ač je konverzace základní součástí lidského společenského života, většina lidí (včetně mne) je v ní naprosto příšerná. Nikoliv ve smyslu, že by nebyli schopni řádně spojit věty dohromady či že by si šlapali na jazyk (ačkoliv ani v tomhle nejsem zrovna světovým přeborníkem, jak může potvrdit každý, kdo byl kdy nucen poslouchat moji kulometnou palbu po dobu delší než krátkou). Nic podobného.

Continue reading “Podpora a posun aneb umění konverzace”

Privilegium vzdělání

Znám mnoho lidí, kteří pohrdají jinými lidmi, protože jsou nevzdělaní. Zdá se vám, že tuto větu lze vykládat dvěma způsoby? Máte pravdu, vskutku je tomu tak, a je to záměr.

Je velmi snadné si říci ‘to je ale idiot, jak tohle může nevědět’. Problém je, že vlastní vzdělání není tak úplně něco, nad čím má jednotlivec úplnou kontrolu.

Ve schopnosti nabýt vzdělání hraje roli několik základních faktorů: geny, výchova, prostředí a místo původu.

Pro někoho, kdo se narodí dobře situované rodině v Londýně, jež disponuje pevným vztahem k vědě a racionalismu, je vysoce kvalitní vysokoškolské vzdělání samozřejmostí. O zcela jinou situaci však jde v případě nebožáka, jenž je potomkem chudé farmářské rodiny v Indii, kde nejbližší základní škola je šedesát mil daleko.

Jistě, můžete říci, že pokud se člověk dostatečně snaží a nenarodí se do nějakých opravdu extrémních podmínek (které třeba v naší zemi v podstatě vůbec neexistují), vždycky si bude schopen vzdělání zajistit a s jeho pomocí být následně v životě úspěšný.

I pokud opomineme poměrně očividnou skutečnost, že vzdělání samo o sobě není pražádnou zárukou ‘úspěšnosti’ (ať je to co je to), natož spokojenosti či štěstí, musíme si uvědomit, že i samotná schopnost snažit se je předdefinovaná (jako všechny ostatní lidské vlastnosti) geny, výchovou a prostředím.

Když tedy potkáte někoho nevzdělaného, není příliš konstruktivní o něm uvažovat jako o svévolném omezenci. Spíše byste se nad ním měli zamyslet jako nad nešťastnou obětí okolností svého života, nad nimiž neměl sebemenší vládu. Snad jeho rodiče nepovažovali vzdělání za hodnotu a vštípili mu namísto toho touhu po klidné práci a rozvětvené rodině. Snad trpěl v průběhu školy samotou a raději než by se věnoval učení, chodil se spolužáky za školu v pokusech sdílet s nimi jejich svět. Snad se narodil na místě, kde vůbec žádné vzdělání nebylo dostupné.

Co se snažím říci je, že slepá kritika takových lidí je jak nesmyslná, tak zbytečná. Všichni jsme otroci kauzality a determinismu. Daleko lepší je snažit se v nich probudit vášeň po vzdělání a poznání, zapálit jejich vnitřní oheň, prahnoucí po vědomostech.

Ano, tento vhled se může zdát zcela očividným, avšak bohužel pro mnohé nijak očividným není. Smutným faktem pak už zůstává, že takoví kritici nevzdělanosti jsou (či to tak alespoň plyne z mé osobní zkušenosti) velmi často sami jen stěží vzděláni nad rámec běžnosti.

Jak volit

Ve zkratce, pokud je vaším zájmem, aby se na prezidentské sesli již dále neválel Zeman, volte Drahoše.

Proč? Protože má ze všech dostupných kandidátů nejvyšší šanci, že Zemana porazí v druhém kole. Na pozicích za ním jsou pánové Horáček s Topolánkem. Oba jsou pro velké množství lidí nepřijatelní pro svou minulost (u jednoho veksláctví a vztah k sázkařskému byznysu, u druhého rozličné kauzy, které zde snad nemusím popisovat a které jsou velmi jednoduše dohledatelné).

Z průzkumu Medianu a Kantaru z 15. prosince plyne, že vyrovnanou šanci na výhru v druhém kole proti Zemanovi má jen Drahoš. Horáček ztrácí dva procentní body a Topolánek jich ztrácí přes třicet pět.

Pánové Fischer a Hilšer mají téměř nulovou šanci dostat se do druhého kola (a ano, jsem si vědom, že Karel Schwarzenberg taky ‘zázračně’ postoupil… jenže ten měl dvakrát víc průzkumy predikovaných procent, než má nyní Fischer). O Hannigovi, Hynkovi a Kulhánkovi je zcela zbytečné hovořit a jsem ochotný vsadit veškerý svůj majetek na to, že nepostoupí ani jeden z nich. Ostatně, pokud by postoupili, už bych ho stejně nepotřeboval, protože bych patrně skočil z okna.

Zbývají tedy čtyři: Zeman, Drahoš, Horáček a Topolánek.

Topolánka jsem nucen vyřadit rovnou. Mezera mezi ním a Zemanem pro druhé kolo je tak obrovská, že ačkoliv výzkumy se mohou často plést, zde mi to přijde jako zcela průkazné. I v dotaznících, zda kandidát je přijatelný či nepřijatelný a zda spíše rozděluje či spojuje společnost, se trvale umisťuje hůře než Zeman. Hlas Topolánkovi je tedy poměrně jasně nepřímo hlas Zemanovi. Může se nám to nelíbit, ale prostě to tak je, datová analýza hovoří jasně. Rád bych zde rovněž vypíchl, že tento názor je založen čistě na datech, nikoli na mých osobních antipatiích vůči ‘chlapovi s gulemi’, což je také důvod, proč k argumentaci proti němu nevyužívám kauz jeho minulosti. Už se to to tak prostě stalo, že je společensky nepřijatelný, s tím nic nenadělá nikdo z nás.

Horáček je (z pohledu pravděpodobnosti) do jisté míry podobný případ jako Topolánek, ačkoliv v omezenější míře. I u něj je velká šance, že v druhém kole prohraje se Zemanem, i on je pro svou minulost pro velké množství lidí nevolitelný, což mu příliš nepomáhá. Pokud do urny plánujete vhodit obálku s jeho jménem, zamyslete se prosím nad touto otázkou: je pro vás skutečně důležitější, aby na Hradě seděl Horáček spíše nežli Drahoš, ačkoliv oba zastávají v podstatě velmi podobné (rozumějte demokraticky prozápadní) hodnoty, než aby Hradě již dále neseděl Zeman, ačkoliv očividně zosobňuje hodnoty vám zcela cizí? Z mého pohledu to čistě z hlediska posouzení risku není dobrý obchod.

A konečně Drahoš. Nebudu zde nikoho přesvědčovat, že je v ideálním světě nejvhodnějším kandidátem, především proto, že si to nemyslím. Zůstává ale faktem, že má největší šanci ze všech demokratických kandidátů na porážku Zemana a vyhnání jeho proruskočínské kliky ze srdce naší země. Důležitým aspektem také je, že pochází z východní části země, což jej jistě přibližuje některým voličům. Fakt, že je protřelým a respektovaným vědcem, také neškodí, a naopak vede k jeho identitě člověka, který má spojovat společnost.

Kdyby měl volbě rozhodnout jen můj hlas, hodil bych jej nejspíše Marku Hilšerovi. Jelikož je ale volba nejen na mně, musím se rozhodovat strategicky a co nejvíce odpovědně. A právě proto budu v sobotu volit Jiřího Drahoše.

Nebe, peklo a arbitrální zločiny

Ze všech nástrojů, jakými kdy náboženství ovládalo lidstvo a svět, je představa věčné posmrtné odměny či trestu tím zdaleka nejmocnějším a nejvýznamnějším.

Continue reading “Nebe, peklo a arbitrální zločiny”