Dvě chyby aktivistů

Před několika dny poskytl Martin Uhlíř, jeden z předních občanských politických aktivistů naší země, rozhovor Parlamentním listům. Prakticky okamžitě se na něj snesla tvrdá vlna kritiky ze strany ostatních aktivistů i obyčejných lidí dlouhodobě sledujících jeho profily na sociálních sítích.

Byla tato kritika oprávněná? Jednoznačně ano.

Byla tato kritika smysluplná? Jednoznačně ne.

V první řadě je nutné si uvědomit, co jsou Parlamentní listy vlastně zač. Navzdory tomu, co si spousta lidí myslí, nejde o prostý bulvární plátek, jakých v našich krajích máme tucty. Skutečnost je zcela jiná – Parlamentní listy jsou jedním z primárních nástrojů hybridní války proti liberální demokracii u nás, vedené z části Ruskem, z části rozličnými nenávistnými skupinami (které jsou vesměs využívány jako užiteční idioti právě naším největším východním bratrancem).

Rovněž by byla chyba se domnívat, že Parlamentní listy jsou zpravodajským médiem – jde spíše o jakési názorové fórum smíšené s prostým PR – za peníze je možné si zde zakoupit vydání článku s v podstatě jakoukoliv ideologií a politici dostávají možnost publikovat libovolné bláboly bez jakýchkoliv redakčních úprav. Nenaplňuje množství ze základních zásad klasických médií (například nejdůležitější pravidla o objektivitě, tedy že se nepřiklání ani na jednu stranu, a vyváženosti, tedy že dává stejný prostor všem stranám) a ani se o to nesnaží.

PL jsou bezesporu dezinformačním agentem – publikují přímo lživé či zavádějící obsahy a o mnoha věcech naopak nepíší vůbec (což je snad ještě horší).

Přirozeně, pokud se veřejně výrazná a významná osoba, jako je Martin Uhlíř, rozhodne jim poskytnout rozhovor, zásadním způsobem je legitimizuje, což je velký problém. Lidé, kteří Parlamentní listy čtou, si pak mohou tváří v tvář oprávněné kritice této platformy říci “no co, vždyť tam píšou i aktivisti, tak to asi nebude tak špatné” (nebo něco podobného). Stejně tak krátkozraká je aktivita Ivana Bartoše a dalších na PL.

Boj proti dezinformacím je, jak mohu potvrdit jakožto někdo, kdo je v něm speciálně vyškolen, velmi obtížný a zdlouhavý, a každá taková legitimizace deziformačních webů snahy na rozkrytí škodlivosti fake news stránek pro společnost značně poškozuje.

Martin Uhlíř tvrdí, že se k rozhovoru nakonec rozhodl, protože usoudil, že je nutné dostat informace přímo ke čtenářům takových ‘médií’, kteří nesledují ČT a ČRo ani nečtou liberálně zaměřená periodika. V tom má jistě pravdu, komunikovat s těmito lidmi je nesmírně důležitě a mělo by být jednou z primárních snah fact-checkingové komunity (a také je, ne nadarmo spadá nejkvalitnější fact-checkingová redakce na světě pod polobulvární server Buzzfeed).

Je však zásadní rozdíl mezi pokusem dosáhnout na lidi mimo naši sociálněinfomační bublinu a legitimizací dezinformačních agentů. Jak poznamenal někdo v komentářích pod jeho vysvětlujícím příspěvkem,  mohl rozhovor namísto toho poskytnout Blesku (který je nejčtenějším médiem u nás) nebo třeba Novinkám – čtou je podobné skupiny lidí, jako čtou Parlamentní listy, ale jde o zavedená média s jasnou rolí v mediálním ekosystému, nikoli o klín vražený do srdce demokracie naší země.

Ačkoliv rozhovor samotný není tak hrozný, jak by patrně mohl být, ve finále nedosáhne ničeho. Hned pod ním, v sekci ‘dále jsme psali’ si může čtenář rozkliknout články jiné, označující Uhlíře za šílence, agresivního aktivistu, odkazující se na jiné aktivisty, kteří tvrdě konfrontují jeho rozhodnutí rozhovor poskytnout, a podobně. Jelikož rozhovor navíc patrně neprošel prakticky žádnou stylistickou editací, nepůsobí při čtení moc dobře (protože doslovný či skoro doslovný přepis mluveného slova prostě na kvalitní článek nevydá nikdy, pokud nejde o předpřipravený projev) a celkový obraz Martina i aktivistů jakožto celku se tak patrně o moc nezlepší. Uhlíř rovněž tvrdí, že dostal možnost autorizace. Pokud tomu tak bylo, nechápu, proč v článku umožnil přítomnost blatantně citově zabarvených manipulativních výrazů typů ‘Zemana nemáte rád’ a podobně. Ale co už.

Pokud byla Martinova akce nešťastná, právě tak nešťastná ovšem byla i odpověď aktivistů, kteří tento krok velmi hlasitě a velmi veřejně kritizovali.

Bohužel totiž celou situaci jenom dál vyhrotili a zhoršili. Po sporech kolem šílenců ze skupiny AUVA (jejíž řečníci například na svých demonstracích tvrdí, že Andrej Babiš zavádí vlastní verzi zákona šaría, protože uznává jenom právo silnějšího) jde o další ránu veřejnému obrazu našich aktivistů. Sice nepatřím do skupiny lidí, kterou máme jakožto aktivisté a novináři obtíže oslovit, ale vůbec nepochybuji, že na ně nyní musíme působit jako rozhádaná, nejednotná skupina bez názorové shody, jejíž členové útočí na sebe navzájem.

Samozřejmě, taková pověst velmi zjednodušuje následnou marginalizaci aktivistů jakýmkoliv politikem (ehm ehm Miloš Zeman, ehm ehm Andrej Babiš), který má dostatečné veřejné slovo.

Osobně s Martinovým rozhovorem pro Parlamentní listy také  zásadně nesouhlasím, ale pokud už bych cítil potřebu jej kritizovat, udělal bych to soukromě, ne na veřejnosti, jako to učinila velká část našich výrazných aktivistů. A pokud bych už měl potřebu se vyjadřovat na sociálních sítích, počkal bych, až mé emoce vychladnou, abych pak nevykřikoval něco o mazání si Uhlíře z přátel a podobně.

Obě strany tohoto sporu se dopustily zásadní chyby, která těžce zraňuje naše snahy. Zároveň však jde o vzácnou příležitost reflektovat některé naše zásady a způsoby, jakými přistupujeme k jejich naplňování. Doufejme, že k takovému zamyšlení se skutečně dojde, a že neskončíme jen u hádek na sociálních sítích.

Advertisements

Nepředané poselství

Ve čtvrtek (patnáctého března) se mi dostalo cti promluvit na pódiu na piazettě Národního divadla. Bohužel, jelikož jsem vystoupil jako úplně první ze všech lokálních organizátorů akce #VyjdiVen (která pořádala i onu demonstraci na Náměstí Václava Havla) a jelikož jsem vůbec netušil, že se ode mne očekává, že něco řeknu, byl můj proslov jen velmi krátký a poněkud se opakující. Níže tedy naleznete, co bych řekl, kdybych měl možnost si přednes řádně předem připravit:

Continue reading “Nepředané poselství”

Podpora a posun aneb umění konverzace

Ač je konverzace základní součástí lidského společenského života, většina lidí (včetně mne) je v ní naprosto příšerná. Nikoliv ve smyslu, že by nebyli schopni řádně spojit věty dohromady či že by si šlapali na jazyk (ačkoliv ani v tomhle nejsem zrovna světovým přeborníkem, jak může potvrdit každý, kdo byl kdy nucen poslouchat moji kulometnou palbu po dobu delší než krátkou). Nic podobného.

Continue reading “Podpora a posun aneb umění konverzace”

Privilegium vzdělání

Znám mnoho lidí, kteří pohrdají jinými lidmi, protože jsou nevzdělaní. Zdá se vám, že tuto větu lze vykládat dvěma způsoby? Máte pravdu, vskutku je tomu tak, a je to záměr.

Je velmi snadné si říci ‘to je ale idiot, jak tohle může nevědět’. Problém je, že vlastní vzdělání není tak úplně něco, nad čím má jednotlivec úplnou kontrolu.

Ve schopnosti nabýt vzdělání hraje roli několik základních faktorů: geny, výchova, prostředí a místo původu.

Pro někoho, kdo se narodí dobře situované rodině v Londýně, jež disponuje pevným vztahem k vědě a racionalismu, je vysoce kvalitní vysokoškolské vzdělání samozřejmostí. O zcela jinou situaci však jde v případě nebožáka, jenž je potomkem chudé farmářské rodiny v Indii, kde nejbližší základní škola je šedesát mil daleko.

Jistě, můžete říci, že pokud se člověk dostatečně snaží a nenarodí se do nějakých opravdu extrémních podmínek (které třeba v naší zemi v podstatě vůbec neexistují), vždycky si bude schopen vzdělání zajistit a s jeho pomocí být následně v životě úspěšný.

I pokud opomineme poměrně očividnou skutečnost, že vzdělání samo o sobě není pražádnou zárukou ‘úspěšnosti’ (ať je to co je to), natož spokojenosti či štěstí, musíme si uvědomit, že i samotná schopnost snažit se je předdefinovaná (jako všechny ostatní lidské vlastnosti) geny, výchovou a prostředím.

Když tedy potkáte někoho nevzdělaného, není příliš konstruktivní o něm uvažovat jako o svévolném omezenci. Spíše byste se nad ním měli zamyslet jako nad nešťastnou obětí okolností svého života, nad nimiž neměl sebemenší vládu. Snad jeho rodiče nepovažovali vzdělání za hodnotu a vštípili mu namísto toho touhu po klidné práci a rozvětvené rodině. Snad trpěl v průběhu školy samotou a raději než by se věnoval učení, chodil se spolužáky za školu v pokusech sdílet s nimi jejich svět. Snad se narodil na místě, kde vůbec žádné vzdělání nebylo dostupné.

Co se snažím říci je, že slepá kritika takových lidí je jak nesmyslná, tak zbytečná. Všichni jsme otroci kauzality a determinismu. Daleko lepší je snažit se v nich probudit vášeň po vzdělání a poznání, zapálit jejich vnitřní oheň, prahnoucí po vědomostech.

Ano, tento vhled se může zdát zcela očividným, avšak bohužel pro mnohé nijak očividným není. Smutným faktem pak už zůstává, že takoví kritici nevzdělanosti jsou (či to tak alespoň plyne z mé osobní zkušenosti) velmi často sami jen stěží vzděláni nad rámec běžnosti.

Jak volit

Ve zkratce, pokud je vaším zájmem, aby se na prezidentské sesli již dále neválel Zeman, volte Drahoše.

Proč? Protože má ze všech dostupných kandidátů nejvyšší šanci, že Zemana porazí v druhém kole. Na pozicích za ním jsou pánové Horáček s Topolánkem. Oba jsou pro velké množství lidí nepřijatelní pro svou minulost (u jednoho veksláctví a vztah k sázkařskému byznysu, u druhého rozličné kauzy, které zde snad nemusím popisovat a které jsou velmi jednoduše dohledatelné).

Z průzkumu Medianu a Kantaru z 15. prosince plyne, že vyrovnanou šanci na výhru v druhém kole proti Zemanovi má jen Drahoš. Horáček ztrácí dva procentní body a Topolánek jich ztrácí přes třicet pět.

Pánové Fischer a Hilšer mají téměř nulovou šanci dostat se do druhého kola (a ano, jsem si vědom, že Karel Schwarzenberg taky ‘zázračně’ postoupil… jenže ten měl dvakrát víc průzkumy predikovaných procent, než má nyní Fischer). O Hannigovi, Hynkovi a Kulhánkovi je zcela zbytečné hovořit a jsem ochotný vsadit veškerý svůj majetek na to, že nepostoupí ani jeden z nich. Ostatně, pokud by postoupili, už bych ho stejně nepotřeboval, protože bych patrně skočil z okna.

Zbývají tedy čtyři: Zeman, Drahoš, Horáček a Topolánek.

Topolánka jsem nucen vyřadit rovnou. Mezera mezi ním a Zemanem pro druhé kolo je tak obrovská, že ačkoliv výzkumy se mohou často plést, zde mi to přijde jako zcela průkazné. I v dotaznících, zda kandidát je přijatelný či nepřijatelný a zda spíše rozděluje či spojuje společnost, se trvale umisťuje hůře než Zeman. Hlas Topolánkovi je tedy poměrně jasně nepřímo hlas Zemanovi. Může se nám to nelíbit, ale prostě to tak je, datová analýza hovoří jasně. Rád bych zde rovněž vypíchl, že tento názor je založen čistě na datech, nikoli na mých osobních antipatiích vůči ‘chlapovi s gulemi’, což je také důvod, proč k argumentaci proti němu nevyužívám kauz jeho minulosti. Už se to to tak prostě stalo, že je společensky nepřijatelný, s tím nic nenadělá nikdo z nás.

Horáček je (z pohledu pravděpodobnosti) do jisté míry podobný případ jako Topolánek, ačkoliv v omezenější míře. I u něj je velká šance, že v druhém kole prohraje se Zemanem, i on je pro svou minulost pro velké množství lidí nevolitelný, což mu příliš nepomáhá. Pokud do urny plánujete vhodit obálku s jeho jménem, zamyslete se prosím nad touto otázkou: je pro vás skutečně důležitější, aby na Hradě seděl Horáček spíše nežli Drahoš, ačkoliv oba zastávají v podstatě velmi podobné (rozumějte demokraticky prozápadní) hodnoty, než aby Hradě již dále neseděl Zeman, ačkoliv očividně zosobňuje hodnoty vám zcela cizí? Z mého pohledu to čistě z hlediska posouzení risku není dobrý obchod.

A konečně Drahoš. Nebudu zde nikoho přesvědčovat, že je v ideálním světě nejvhodnějším kandidátem, především proto, že si to nemyslím. Zůstává ale faktem, že má největší šanci ze všech demokratických kandidátů na porážku Zemana a vyhnání jeho proruskočínské kliky ze srdce naší země. Důležitým aspektem také je, že pochází z východní části země, což jej jistě přibližuje některým voličům. Fakt, že je protřelým a respektovaným vědcem, také neškodí, a naopak vede k jeho identitě člověka, který má spojovat společnost.

Kdyby měl volbě rozhodnout jen můj hlas, hodil bych jej nejspíše Marku Hilšerovi. Jelikož je ale volba nejen na mně, musím se rozhodovat strategicky a co nejvíce odpovědně. A právě proto budu v sobotu volit Jiřího Drahoše.

Nebe, peklo a arbitrální zločiny

Ze všech nástrojů, jakými kdy náboženství ovládalo lidstvo a svět, je představa věčné posmrtné odměny či trestu tím zdaleka nejmocnějším a nejvýznamnějším.

Continue reading “Nebe, peklo a arbitrální zločiny”

Strasti krásných

Krásná dívka projde kolem vás, s dlouhými vlasy povlávajícími ve větru a závanem andělské vůně. Otáčíte se za ní a říkáte si, jak byste toužili být také obdařeni takovou dokonalostí těla, o kolik by byl váš život snazší – kolik přátel byste tak získali, jak moc víc byste byli žádoucí ve společnosti.

A tak dále.
Continue reading “Strasti krásných”