Milostná balada o vidličce a noži

Slova úvodní

Abych se vyvaroval případnému zmatku čtenáře, musím zde upozorniti, že vše zde popsané se skutečně odehrálo v útrobách mého příborníku, jenžto je umístěn toliko v první zásuvce nízké skříně podpírající desku přípravnou v mé kuchyni. Tento příborník skládá se z několika oddílů, od sebe nevysokými, a tudíž překonatelnými, přepážkami oddělenými. V části nejblíže k čelu šuplíku poklidně leží lžíce veliké, polévkové, vodorovně s dřevem předku zásuvky. Za nimi pak jsou dvě kapsy na vidličky, jichž mám na poměry svobodného mládence snad až příliš. Často se samovolně přesouvají a jinak podivně mění své konstelace, následujíc snad zákony mně zcela neznámé. Poslední v řadě je pak užší přihrádka na nože, ježto je však delší než vlysy ostatní. Je tomu tak proto, že nože jsou vznešeného rodu a vyžadují místo pro své vypínající se čepele. Úplně vlevo pak ještě, kolmo k ostatním, je situována část vyhrazená lžičkám malým, do čaje i do kávy. Jelikož náš příběh je však milostným, z pochopitelných důvodů mravních se o nich zmiňovati nehodlám. Dále vzadu jsou pak předměty rozličné, od nožů ostrých a brček po jakési jehlice účelu nepoznatelného, které však vesměs nehrají podstatnou roli a vlastně mi často ani není známo, nač jsem si jich kdy pořizoval.

 

Continue reading “Milostná balada o vidličce a noži”

Advertisements

Umění bolesti

Trpím. Mou duši svazuje trýzeň, s níž si sama nesvede poradit. Trápení tak hluboké a nezměrné, až někdy hrozí, že mne celého pohltí. Tento očistec nese název, jaký dobře a důvěrně zná každý z nás: samota.

Vždy jsem byl sám. Strávil jsem – a stále trávím – většinu svého života hledáním někoho, kdo by zaplnil prázdná místa uvnitř mne, kdo by mi pomohl nést tíhu břemene bytí a komu bych naopak mohl s jeho břemenem pomoci já sám. Dvakrát jsem nalezl duši své duše, avšak vždy nás od sebe, nepochybně i vinou nedostatku mého vlastního pochopení a péče, nakonec oddělil čas i cit. Prolil jsem oceány slz, avšak přesto zůstávám nadějným. Trojka byla vždy nejvyšším z magických čísel, a já bych rád věřil, že třetí z mých lásek, má láska poslední a největší, bude tou, se kterou strávím zbytek svých dní. Doufám v to, avšak vím, že uplynou roky, snad desetiletí, než tuto lásku naleznu. Jsem připraven čekat.

Continue reading “Umění bolesti”

Pouť za básní

Dnešního dne jsem pozřel trochu hub protkaných kouzlem,
A následně se vydal na cestu do svého nitra
Jejímž cílem byla báseň.

Nalezl jsem ji a nyní ji přináším pro všechny zraky světa
Nevinnou a stydlivou
A přece zářící
Tak zakryjte si oči závojem,
Ať nezničí její vnady.

Ta jediná cesta

Pohlédl jsem za stíny tohoto světa
A spatřil svět další
Stejný jako právě ten, z něhož jsem vyšel
Ve svém životě se marně trmácíme za krásou, marně se snažíme ji dostihnout
Až když padáme, tak si nakonec všimneme
Že naše rány hrají všemi barvami světa.

Co hledáme je v každém z nás,
Však jen nemnoho umí se vydat tím směrem
Je snazší projít všechy kraje světa, od severu přes východ a zase na sever,
Než ujít byť jen jediný krok sama v sobě.

Je to těžké, nesmírně těžké, ale za sebe to stojí
Vždyť co má větší krásy, nežli člověk sám?
Jak housenka se snaží rozevřít, proměnit v motýla
Aniž by tušil, že ve skutečnosti je želvou, snažící se odhodit svou schránku?

Je mu ochranou, či mu spíše překáží
V jeho cestě dál za okrajem našeho bytí?
To každý musí se rozhodnout sám,
Ve chvíli, která přijde, když čeká ji nejméně.

Pro někoho je to láska, pro mnohé pak až smrt,
Nejsme dobří v hledání, často padáme, aniž bychom nalezli.
Však přece musíme hledat dál.
Neboť ač nám hledání příliš neplyne,
Byli jsme pro něj zrozeni.

Eleá fa’ael, moóná t-tuel, nechť je dopřáno míru všem smrtelným.
Tak končí moje pouť za básní, nyní je čas stát se opět člověkem.

Vše z textu výše bylo sepsáno pod vlivem dvou gramů psilocybe cubensis, zhruba tři hodiny po požití.