Pohřbená duše

Část první – Umění těla

Co je to umění, ptáte se? Vyjádření sebe sama, projekce důvěrné jedinečnosti lidské duše na pestré plátno světa. Není umění bez umělce, neboť právě zvídavá lidská mysl přetváří nic v něco, obyčejno v neobyčejno. Již před drahnou dobou lidé jako Marcel Duchamp, jako Henri Matisse, jako Andy Warhol přenesli tíhu z díla na autora samotného, předvedli, že jedině na výtvarníkovi záleží, neboť v jeho očích a rukou se může stát uměním cokoliv. Toto osvobození kultury, kdy byla váha významu plně odejmuta formě a předána funkci, je bezpochyby tím největším darem, jakým hrůzami soužené dvacáté století vůbec kdy mohlo lidstvu přispět. Konečně bylo tvůrcům umožněno být zcela osobními, konečně se umění s autorem (a divákem) jedním stalo.

Continue reading “Pohřbená duše”

Naděje

Hluboko ve vodách bezejmenného oceánu, v drtivém tlaku a mezi svíjejícími se mořskými proudy, plavala bez ustání ryba. Odstrkovala se mohutnými pohyby svého širokého ocasu a prsních ploutví kupředu, stále jen kupředu. Nepospíchala tak proto, že by snad byla pronásledována, či pro neukojitelný hlad smyslů, ne. Následovala jediný, odvěký cíl v neprostupné temnotě – drobný bod světla, pohupující se jí před vypouklýma očima, poskakující nahoru a dolů, blízko a přece daleko, stále se vzdalující, jako by snad samotným smyslem jeho existence bylo nenechat se dostihnout. Kdyby ryba znala slovo čas, věděla by, že se za tímto světélkem plaví již velmi, velmi dlouho. Avšak byla jen obyčejnou rybou, a tak o takových věcech neměla ani ponětí.

            Záře zde byla odjakživa – zvíře se do ní zrodilo a nikdy nepoznalo, jak chutná skutečná, ničím nerušená temnota. Patřili k sobě, tak jako k sobě patří voda a pohyb, jako k sobě patří život a touha. Samotná jeho přítomnost dávala rybě cíl, jež mohla následovat, věčného souputníka, druha v nepřítomném hejnu.

            Čas od času rybu míjeli jiní mořští tvorové, přitahováni k jejímu světlu, a zase mizeli, snad v zákoutích jejího obrovitého žaludku, snad zpět v temnotách okolního světa. Nedbala jich. Nebyli ničím více, než jen parazity, toužícími se přiživit na její pouti, nasát část její záře a odnést si ji pro sebe sama. Nebyli však stejní jako ona, a tak se ztráceli s nepořízenou. Jen jediný se nevzdal.

            Tmavý jako sama voda, neviditelný, stále se držící těsně mimo dosah světla, jen tak, aby si ryba uvědomovala tíživou hrozbu jeho přítomnosti, avšak nikdy mu nemohla uniknout. Když zrychlila, přidal na tempu i on, když zpomalila, postupně se začal přibližovat. Pronásledoval ji, či světlo samo? Záleželo na tom? Nevěděla, co by se stalo, pokud by ji tento přízrak dostihl, avšak byla si jistá, že by jí její ostré zuby a tvrdé šupiny nebyly k ničemu.

            Plula stále dál, obklopená z jedné strany hrozbou a z druhé příslibem, a po mnoho záběrů jejího silného ocasu se neměnilo nic kromě vody, hladící ji po těle, jak klouzala skrze její chladné objetí. Nejasná, pochmurná krajina mořského dna kolem ní se postupně měnila, z hrubého písku na propadlý kámen a zvláštní, ztuhlou tmavou látku, vyvěrající z hlubin. Jak se dno dále přetvářelo, vztyčily se kolem ní sloupy chrlící vodu černou jako okolní temnotu samotnou a ryba ucítila, že ji sevřel mocný hlubokomořský proud a bez ohledu na její vlastní – jakkoliv chabou – vůli ji táhl stále hlouběji a hlouběji do propasti. Stín za ní se s každým okamžikem blížil, do jeho vzhledu jako by se vplížilo cosi dychtivého.

            Síla vody byla strašlivá a boj proti ní zcela marný. Ploutve ani ocas nestačily jejímu zběsilému tempu, a tak byla ryba pouze slepě nesena dál, kam jí světélko ukazovalo směr. Obvykle by se nebránila, snad by se i – pokud by toho byla schopna – těšila  z úlevy a odpočinku, avšak zde v hloubi své jednoduché bytosti cítila, že jí hrozí smrtelné a neodvratné nebezpečí. Vypoulené oči na boku hlavy stále sledovaly hadovitého lovce, následujícího ji v proudu, pomalu, avšak neodvratně, se přibližujícího.

            Tah vody sílil, pronesl kořist i jejího pronásledovatele přes ostrý hřeben z rozlámaného kamení a před rybou se rozevřel nový obraz – ohromný příkop, táhnoucí se dál, než by kdy mohla dohlédnout. Vyzařoval narudlou záři, žhnoucí a nepřirozenou. Nebyl jako její světlo, příjemné pro oči, vábivé. Právě naopak – sálalo z něj příliš mnoho nepoznaného a ryba by snad dala přednost žaludku tvora za ní, než aby se nechala vtáhnout do této propadliny. A právě s tímto poznáním přišlo nezvykle prudké rozhodnutí. Světélko sice mířilo do hlubin, avšak snad i ono bylo taženo tímto vířením – ryba je zachrání oba, sebe i jej.

            Zabrala ocasem i všemi ploutvemi najednou, ze všech sil, co jí v těle zbývaly, a pomalu se posunula ze středu k okraji propasti. Stvůra jako by to zpozorovala a začala se přibližovat ještě rychleji – ryba však na ni již nedbala.

            Dál zápasila, vydala ze sebe veškerou dosažitelnou snahu, výsledek nekonečného putování nicotou, a když už se téměř smířila s porážkou a vzdala se naděje, že kdy pozná, co je skutečně jejím světlem, pohánějícím ji od počátku jejího života, uvědomila si, že moc víru nad ní slábne.

            Zrůda již byla téměř na dosah – roztáhla svoje ohromná ústa, snad větší, než její dlouhé tělo samo, v očekávání chutného sousta. V očích se jí odrážela odporná záře trhliny.

            S posledním záběrem se ryba vyprostila ze síly víru, až se její tělo v nově nabyté volnosti roztočilo.

            Tlama se sevřela.

Zuby se semknuly.

A v jejich vězení – nic. Voda a nic než voda.

Tvor se zmateně rozhlížel, pátral dlouhou hlavou kolem sebe, hledal uniklou kořist – a právě to se mu stalo osudným. Proud se jej opět chopil, nejprve jeho ocasu, pak těla s krátkými ploutvemi, a nakonec i ohromné lebky, a stáhl jej dolů, ke dnu, pryč ze světa. Stvůra se kroutila a natahovala, avšak její délka byla přílišnou překážkou. Netrvalo dlouho a ztratila se úplně.

To však ryba neviděla, neboť po svém zoufalém úprku znovu nalezla své světlo a hada nechala daleko za sebou. Ukazovalo směrem vzhůru, kam se nikdy předtím neodvážilo. S ploutvemi unavenými zápasem se jej ryba opět jala následovat, poslušna svého údělu.

Ponurý svit trhliny postupně zmizel a zůstala opět jen ryba se svým vlastním, soukromým světélkem, jež tak odvážně vyrvala proudu. Nadále stoupala a po mnoha a mnoha záběrech ocasu si všimnula, že tma kolem ní se jaksi rozmělňuje, jako by z černé přecházela v matnou šedou, jakou mohla dříve vidět na samých okrajích záře svého svitu.

Mířila stále vzhůru, výš a výš, do teplejších vod, do světlejší temnoty. Cítila, jak se jí zmocňuje podivná vnitřní odlehčenost. V očích ji tlačilo, jako by se snažily prodrat se ven z lebky a už už dosáhnout tolik kýženého cíle. Břicho se nadouvalo a šupiny pomalu odpadaly, klesaly do hlubin jako vzpomínky na její tak dlouhou cestu.

            Svět se postupně rozzařoval, získával jasnosti a hloubky, jakých ryba nikdy dříve nepoznala. Světélko již nebylo samo v oceánu černi, nyní vplývalo do právě tak světlého pozadí, až s ním nakonec splynulo zcela. Ryba neměla žádná víčka, avšak přesto v tu chvíli jako by zavřela oči. Z temnoty ke světlu a ze světla k temnotě, pouť jediného osamělého tvora byla konečně u konce.

***

Starý, seschlý rybář kráčel po pobřeží, obnaženém odlivem, klopýtaje mezi kameny ohlazenými vodou do oblosti, hledaje neznámé poklady, jaké snad mohlo moře vyplavit. Konal tuto cestu každý den, neboť jeho ruce již byly zchromené stářím, slabé, neschopné vytáhnout těžkou síť s úlovkem, a noha mu už nesloužila tak jako kdysi.

            Vlny hlasitě šuměly a tříštily se o zhlazené hrany. Hůl, vyřezaná ze zlomeného vesla – druhé ztratil společně s kostmi v noze –, klapala v nepravidelném rytmu. Dnešek nebyl dobrým dnem – nenašel nic, co by mohl prodat a vyzískat tak jídlo pro zaplnění žalostně prázdného žaludku. Už se chystal s nepořízenou odejít, když to mu padl pohled na cosi uvězněného v jezírku, zanechaném za sebou ustupujícím oceánem. Sklonil se a zasyknul bolestí artritických zad, aby se mohl podívat blíže.

            Byla to ryba, podivně potrhaná a odulá, mořský ďas s rozedranými ploutvemi a zničeným ocasem, se strašlivými zuby téměř uvolněnými z bělavých dásní. Z vršku hlavy mu vyrůstala dlouhá stopka a na ní se, nehybné ve stálé vodě, skvělo malé, vyhaslé světélko.

            Aniž by věděl proč, roztáhl se chudému muži na špinavé tváři široký úsměv vykoupených.

            Vlny znovu udeřily.

Oko divákovo

Až příliš často se mi stává, že někomu ukazuji kus moderního či současného umění (ano, je mezi tím rozdíl) a onen mnou otravovaný se unaveně zeptá: “Co to znamená? Co tím umělec myslel?” na což jim nemohu dost dobře odpovědět. Ne snad že bych na ono konkrétní dílo neměl žádný názor (kdybych jím nedisponoval, vůbec bych dílo nikomu neukazoval), ale prostě proto, že smyslem umění podle mne není pouhé předání autorova pohledu na věc pozorovateli jeho práce – lépe řečeno ne zcela.

Continue reading “Oko divákovo”