Advertisements

Nepředané poselství

Ve čtvrtek (patnáctého března) se mi dostalo cti promluvit na pódiu na piazettě Národního divadla. Bohužel, jelikož jsem vystoupil jako úplně první ze všech lokálních organizátorů akce #VyjdiVen (která pořádala i onu demonstraci na Náměstí Václava Havla) a jelikož jsem vůbec netušil, že se ode mne očekává, že něco řeknu, byl můj proslov jen velmi krátký a poněkud se opakující. Níže tedy naleznete, co bych řekl, kdybych měl možnost si přednes řádně předem připravit:

Continue reading “Nepředané poselství”

Podpora a posun aneb umění konverzace

Ač je konverzace základní součástí lidského společenského života, většina lidí (včetně mne) je v ní naprosto příšerná. Nikoliv ve smyslu, že by nebyli schopni řádně spojit věty dohromady či že by si šlapali na jazyk (ačkoliv ani v tomhle nejsem zrovna světovým přeborníkem, jak může potvrdit každý, kdo byl kdy nucen poslouchat moji kulometnou palbu po dobu delší než krátkou). Nic podobného.

Continue reading “Podpora a posun aneb umění konverzace”

Pouť za básní

Dnešního dne jsem pozřel trochu hub protkaných kouzlem,
A následně se vydal na cestu do svého nitra
Jejímž cílem byla báseň.

Nalezl jsem ji a nyní ji přináším pro všechny zraky světa
Nevinnou a stydlivou
A přece zářící
Tak zakryjte si oči závojem,
Ať nezničí její vnady.

Ta jediná cesta

Pohlédl jsem za stíny tohoto světa
A spatřil svět další
Stejný jako právě ten, z něhož jsem vyšel
Ve svém životě se marně trmácíme za krásou, marně se snažíme ji dostihnout
Až když padáme, tak si nakonec všimneme
Že naše rány hrají všemi barvami světa.

Co hledáme je v každém z nás,
Však jen nemnoho umí se vydat tím směrem
Je snazší projít všechy kraje světa, od severu přes východ a zase na sever,
Než ujít byť jen jediný krok sama v sobě.

Je to těžké, nesmírně těžké, ale za sebe to stojí
Vždyť co má větší krásy, nežli člověk sám?
Jak housenka se snaží rozevřít, proměnit v motýla
Aniž by tušil, že ve skutečnosti je želvou, snažící se odhodit svou schránku?

Je mu ochranou, či mu spíše překáží
V jeho cestě dál za okrajem našeho bytí?
To každý musí se rozhodnout sám,
Ve chvíli, která přijde, když čeká ji nejméně.

Pro někoho je to láska, pro mnohé pak až smrt,
Nejsme dobří v hledání, často padáme, aniž bychom nalezli.
Však přece musíme hledat dál.
Neboť ač nám hledání příliš neplyne,
Byli jsme pro něj zrozeni.

Eleá fa’ael, moóná t-tuel, nechť je dopřáno míru všem smrtelným.
Tak končí moje pouť za básní, nyní je čas stát se opět člověkem.

Vše z textu výše bylo sepsáno pod vlivem dvou gramů psilocybe cubensis, zhruba tři hodiny po požití.

Privilegium vzdělání

Znám mnoho lidí, kteří pohrdají jinými lidmi, protože jsou nevzdělaní. Zdá se vám, že tuto větu lze vykládat dvěma způsoby? Máte pravdu, vskutku je tomu tak, a je to záměr.

Je velmi snadné si říci ‘to je ale idiot, jak tohle může nevědět’. Problém je, že vlastní vzdělání není tak úplně něco, nad čím má jednotlivec úplnou kontrolu.

Ve schopnosti nabýt vzdělání hraje roli několik základních faktorů: geny, výchova, prostředí a místo původu.

Pro někoho, kdo se narodí dobře situované rodině v Londýně, jež disponuje pevným vztahem k vědě a racionalismu, je vysoce kvalitní vysokoškolské vzdělání samozřejmostí. O zcela jinou situaci však jde v případě nebožáka, jenž je potomkem chudé farmářské rodiny v Indii, kde nejbližší základní škola je šedesát mil daleko.

Jistě, můžete říci, že pokud se člověk dostatečně snaží a nenarodí se do nějakých opravdu extrémních podmínek (které třeba v naší zemi v podstatě vůbec neexistují), vždycky si bude schopen vzdělání zajistit a s jeho pomocí být následně v životě úspěšný.

I pokud opomineme poměrně očividnou skutečnost, že vzdělání samo o sobě není pražádnou zárukou ‘úspěšnosti’ (ať je to co je to), natož spokojenosti či štěstí, musíme si uvědomit, že i samotná schopnost snažit se je předdefinovaná (jako všechny ostatní lidské vlastnosti) geny, výchovou a prostředím.

Když tedy potkáte někoho nevzdělaného, není příliš konstruktivní o něm uvažovat jako o svévolném omezenci. Spíše byste se nad ním měli zamyslet jako nad nešťastnou obětí okolností svého života, nad nimiž neměl sebemenší vládu. Snad jeho rodiče nepovažovali vzdělání za hodnotu a vštípili mu namísto toho touhu po klidné práci a rozvětvené rodině. Snad trpěl v průběhu školy samotou a raději než by se věnoval učení, chodil se spolužáky za školu v pokusech sdílet s nimi jejich svět. Snad se narodil na místě, kde vůbec žádné vzdělání nebylo dostupné.

Co se snažím říci je, že slepá kritika takových lidí je jak nesmyslná, tak zbytečná. Všichni jsme otroci kauzality a determinismu. Daleko lepší je snažit se v nich probudit vášeň po vzdělání a poznání, zapálit jejich vnitřní oheň, prahnoucí po vědomostech.

Ano, tento vhled se může zdát zcela očividným, avšak bohužel pro mnohé nijak očividným není. Smutným faktem pak už zůstává, že takoví kritici nevzdělanosti jsou (či to tak alespoň plyne z mé osobní zkušenosti) velmi často sami jen stěží vzděláni nad rámec běžnosti.

Umělá superinteligence a nihilistický hedonismus

Nejzásadnějším omezujícím faktorem lidské existence je skutečnost, že člověk je prakticky bezmocný, co se týče přetváření sama sebe. Jistě, biohacking je v současné době poměrně populární, ale ten má pevná a v podstatě (prozatím) nepřekonatelná omezení. A ačkoliv Čína je momentálně na špici v genové manipulaci, i toto pole je stále v podstatě v plenkách a nenabízí žádné reálné výstupy, které by stály za řeč – ostatně, i kdybychom přes noc dosáhli nějakého obrovského průlomu, stále by šlo z větší části o disciplínu transgenerační, která se spíše hodí pro ovlivňování stavu lidstva jakožto celku (či některých jeho skupin), než o metodu změny sebe sama.

Continue reading “Umělá superinteligence a nihilistický hedonismus”