Milosrdná lež

Immanuel Kant pravil, že každá lež je už jen ze své samotné podstaty špatná.

Immanuel Kant by rovněž měl být exhumován a posmrtně popraven za zločiny proti logice.

Patrně každý z nás někdy lhal. Ve většině případů to bylo nepochybně pro zvýšení vlastní utility, ať už ve formě osobního obohacení (ne maminko, tenhle měsíc jsi mi ještě nedala kapesné) nebo ve formě vyhnutí se něčemu nepříjemnému (nemůžu si s tebou vyjít, musím se učit do školy).

Někdy však lžeme ne sami pro sebe, ale pro někoho jiného (pro účely tohoto eseje zde opominu problematiku psychologického egoismu a blatantní nemožnosti vykonat nesobecký čin, o těch se můžeme pobavit někdy jindy). Víte dobře, o čem mluvím: “Jééé, to je ale krásný obrázek.” Nebo: “Nic si z toho nedělej, neublížil jsi mi.” A podobně.

Continue reading “Milosrdná lež”

Advertisements

Jak se vypořádat s emoční bolestí

Říká se, že skutečně milovat svedete až poté, co bylo vaše srdce alespoň jednou zlomeno. Zda se tato poučka zakládá na prvdě či nikoliv, nechám na posouzení laskavých čtenářů, avšak rád bych zde promluvil o onom věrném souputníkovi takového stavu, o bolesti duše.

Continue reading “Jak se vypořádat s emoční bolestí”

Pohřbená duše

Část první – Umění těla

Co je to umění, ptáte se? Vyjádření sebe sama, projekce důvěrné jedinečnosti lidské duše na pestré plátno světa. Není umění bez umělce, neboť právě zvídavá lidská mysl přetváří nic v něco, obyčejno v neobyčejno. Již před drahnou dobou lidé jako Marcel Duchamp, jako Henri Matisse, jako Andy Warhol přenesli tíhu z díla na autora samotného, předvedli, že jedině na výtvarníkovi záleží, neboť v jeho očích a rukou se může stát uměním cokoliv. Toto osvobození kultury, kdy byla váha významu plně odejmuta formě a předána funkci, je bezpochyby tím největším darem, jakým hrůzami soužené dvacáté století vůbec kdy mohlo lidstvu přispět. Konečně bylo tvůrcům umožněno být zcela osobními, konečně se umění s autorem (a divákem) jedním stalo.

Continue reading “Pohřbená duše”