Dvě chyby aktivistů

Před několika dny poskytl Martin Uhlíř, jeden z předních občanských politických aktivistů naší země, rozhovor Parlamentním listům. Prakticky okamžitě se na něj snesla tvrdá vlna kritiky ze strany ostatních aktivistů i obyčejných lidí dlouhodobě sledujících jeho profily na sociálních sítích.

Byla tato kritika oprávněná? Jednoznačně ano.

Byla tato kritika smysluplná? Jednoznačně ne.

V první řadě je nutné si uvědomit, co jsou Parlamentní listy vlastně zač. Navzdory tomu, co si spousta lidí myslí, nejde o prostý bulvární plátek, jakých v našich krajích máme tucty. Skutečnost je zcela jiná – Parlamentní listy jsou jedním z primárních nástrojů hybridní války proti liberální demokracii u nás, vedené z části Ruskem, z části rozličnými nenávistnými skupinami (které jsou vesměs využívány jako užiteční idioti právě naším největším východním bratrancem).

Rovněž by byla chyba se domnívat, že Parlamentní listy jsou zpravodajským médiem – jde spíše o jakési názorové fórum smíšené s prostým PR – za peníze je možné si zde zakoupit vydání článku s v podstatě jakoukoliv ideologií a politici dostávají možnost publikovat libovolné bláboly bez jakýchkoliv redakčních úprav. Nenaplňuje množství ze základních zásad klasických médií (například nejdůležitější pravidla o objektivitě, tedy že se nepřiklání ani na jednu stranu, a vyváženosti, tedy že dává stejný prostor všem stranám) a ani se o to nesnaží.

PL jsou bezesporu dezinformačním agentem – publikují přímo lživé či zavádějící obsahy a o mnoha věcech naopak nepíší vůbec (což je snad ještě horší).

Přirozeně, pokud se veřejně výrazná a významná osoba, jako je Martin Uhlíř, rozhodne jim poskytnout rozhovor, zásadním způsobem je legitimizuje, což je velký problém. Lidé, kteří Parlamentní listy čtou, si pak mohou tváří v tvář oprávněné kritice této platformy říci “no co, vždyť tam píšou i aktivisti, tak to asi nebude tak špatné” (nebo něco podobného). Stejně tak krátkozraká je aktivita Ivana Bartoše a dalších na PL.

Boj proti dezinformacím je, jak mohu potvrdit jakožto někdo, kdo je v něm speciálně vyškolen, velmi obtížný a zdlouhavý, a každá taková legitimizace deziformačních webů snahy na rozkrytí škodlivosti fake news stránek pro společnost značně poškozuje.

Martin Uhlíř tvrdí, že se k rozhovoru nakonec rozhodl, protože usoudil, že je nutné dostat informace přímo ke čtenářům takových ‘médií’, kteří nesledují ČT a ČRo ani nečtou liberálně zaměřená periodika. V tom má jistě pravdu, komunikovat s těmito lidmi je nesmírně důležitě a mělo by být jednou z primárních snah fact-checkingové komunity (a také je, ne nadarmo spadá nejkvalitnější fact-checkingová redakce na světě pod polobulvární server Buzzfeed).

Je však zásadní rozdíl mezi pokusem dosáhnout na lidi mimo naši sociálněinfomační bublinu a legitimizací dezinformačních agentů. Jak poznamenal někdo v komentářích pod jeho vysvětlujícím příspěvkem,  mohl rozhovor namísto toho poskytnout Blesku (který je nejčtenějším médiem u nás) nebo třeba Novinkám – čtou je podobné skupiny lidí, jako čtou Parlamentní listy, ale jde o zavedená média s jasnou rolí v mediálním ekosystému, nikoli o klín vražený do srdce demokracie naší země.

Ačkoliv rozhovor samotný není tak hrozný, jak by patrně mohl být, ve finále nedosáhne ničeho. Hned pod ním, v sekci ‘dále jsme psali’ si může čtenář rozkliknout články jiné, označující Uhlíře za šílence, agresivního aktivistu, odkazující se na jiné aktivisty, kteří tvrdě konfrontují jeho rozhodnutí rozhovor poskytnout, a podobně. Jelikož rozhovor navíc patrně neprošel prakticky žádnou stylistickou editací, nepůsobí při čtení moc dobře (protože doslovný či skoro doslovný přepis mluveného slova prostě na kvalitní článek nevydá nikdy, pokud nejde o předpřipravený projev) a celkový obraz Martina i aktivistů jakožto celku se tak patrně o moc nezlepší. Uhlíř rovněž tvrdí, že dostal možnost autorizace. Pokud tomu tak bylo, nechápu, proč v článku umožnil přítomnost blatantně citově zabarvených manipulativních výrazů typů ‘Zemana nemáte rád’ a podobně. Ale co už.

Pokud byla Martinova akce nešťastná, právě tak nešťastná ovšem byla i odpověď aktivistů, kteří tento krok velmi hlasitě a velmi veřejně kritizovali.

Bohužel totiž celou situaci jenom dál vyhrotili a zhoršili. Po sporech kolem šílenců ze skupiny AUVA (jejíž řečníci například na svých demonstracích tvrdí, že Andrej Babiš zavádí vlastní verzi zákona šaría, protože uznává jenom právo silnějšího) jde o další ránu veřejnému obrazu našich aktivistů. Sice nepatřím do skupiny lidí, kterou máme jakožto aktivisté a novináři obtíže oslovit, ale vůbec nepochybuji, že na ně nyní musíme působit jako rozhádaná, nejednotná skupina bez názorové shody, jejíž členové útočí na sebe navzájem.

Samozřejmě, taková pověst velmi zjednodušuje následnou marginalizaci aktivistů jakýmkoliv politikem (ehm ehm Miloš Zeman, ehm ehm Andrej Babiš), který má dostatečné veřejné slovo.

Osobně s Martinovým rozhovorem pro Parlamentní listy také  zásadně nesouhlasím, ale pokud už bych cítil potřebu jej kritizovat, udělal bych to soukromě, ne na veřejnosti, jako to učinila velká část našich výrazných aktivistů. A pokud bych už měl potřebu se vyjadřovat na sociálních sítích, počkal bych, až mé emoce vychladnou, abych pak nevykřikoval něco o mazání si Uhlíře z přátel a podobně.

Obě strany tohoto sporu se dopustily zásadní chyby, která těžce zraňuje naše snahy. Zároveň však jde o vzácnou příležitost reflektovat některé naše zásady a způsoby, jakými přistupujeme k jejich naplňování. Doufejme, že k takovému zamyšlení se skutečně dojde, a že neskončíme jen u hádek na sociálních sítích.

Advertisements

Nepředané poselství

Ve čtvrtek (patnáctého března) se mi dostalo cti promluvit na pódiu na piazettě Národního divadla. Bohužel, jelikož jsem vystoupil jako úplně první ze všech lokálních organizátorů akce #VyjdiVen (která pořádala i onu demonstraci na Náměstí Václava Havla) a jelikož jsem vůbec netušil, že se ode mne očekává, že něco řeknu, byl můj proslov jen velmi krátký a poněkud se opakující. Níže tedy naleznete, co bych řekl, kdybych měl možnost si přednes řádně předem připravit:

Continue reading “Nepředané poselství”

Pravda vyděsí

Předpokládám, že každý slyšel o akci Proč? Proto!, jež se uskutečnila ve středu na Václavském náměstí (s pokračováním další den na náměstí Hradčanském). Rovněž předpokládám, že většina se dostala do styku s rozporuplnými analýzami počtu demonstrujících, ať už šlo o původní policejní odhad pohybující se mezi dvaceti a třiceti tisíci (vycházející ze zprávy ČTK, stavějící na odhadu fyzicky přítomných policistů), o analýzu operátorů s dvanácti (O2) a devatenácti (T-Mobile) tisíci, či o manuální výpočet Českého rozhlasu s osmi tisíci.

Continue reading “Pravda vyděsí”

Kritická reflexe demonstrujícího

Jak možná víte, každý rok se na 1. máje zúčastňuji protikomunistické demonstrace na holešovickém Výstavišti (záznam letošní akce můžete shlédnout například zde, osobně tam vystupuji především kolem čtvrté minuty, pitoreskní popis této akce z minulého roku zde). Nejzajímavější událostí letoška však kupodivu nebyla demonstrace samotná, ale můj krátký rozhovor s YouTuberem Standou (na jeho video z akce je odkazováno výše – ne, nejde o PR akci s cílem propagovat jeho kanál), kdy jeden z dotazů zněl, jestli si nemyslím, že takové protesty společnost spíše dále polarizují a ve finále jsou kontraproduktivní.

Jelikož jde o otázku, jež mě trápí v podstatě celý rok už od loňského konání této rudosleziny, rozhodl jsem se ji a další jí podobné podrobněji rozvést.

Continue reading “Kritická reflexe demonstrujícího”

První Máj byl lásky čas…

Jako každý rok jsem se i dnes zúčastnil velké prvomájové maškarády a sociálně-kritického lidového divadla v jednom, tedy proslulých komunistických oslav poněkud ironicky amerického svátku práce a dělnictva.

Navzdory osočením ze strany našich rudých (ne)přátel jsme se postupně sešli zcela neorganizovaně u fontán na holešovickém Výstavišti a po prokonzultování celé akce se členem antikonfliktního týmu a příchodu prvních pár oveček jsme shledali, že jde vlastně o setkání přátel – my jsme každý rok stejní, komunisté jsou každý rok stejní, policisté jsou každý rok stejní, vlastně se všichni známe, až bychom si skoro až mohli tykat. Především onoho posledního poznatku se výchoďané zhostili s bravurou a tykali nám až k zemdlení. My jsme se však zlákat nenechali a raději jsme udržovali poněkud skomírající zástavu etikety. Někdo to holt dělat musí, ač je to jistě práce nevděčná a nepříjemná.

Na rozdíl od ostatních let letos probíhaly slavnosti relativně v poklidu, bez větších střetů (s výjimkou těch názorových) či potyček. No uvažte: Milada Horáková si tento rok svoji justiční vraždu zasloužila jenom jednou, jak Heliodor Píka, tak Jan Masaryk v podstatě v poklidu nepopliváni v záhrobí odpočívali a nejstrašnějšími obviněními na naši adresu již nebyla homosexualita či máničkovitost, ale pouze relativně ojedinělé výkřiky, označující nás místy za judofašisty, jindy za židovskou svoloč. Kdosi o něco více kreativní po zaslechnutí skandálních pravd o hladomoru na Ukrajině prudce vytrčil hlavu a vybafl slovy „vy zase bijete černochy!“ Tato fráze se stala naším neoficiálním heslem po celý zbytek dne, jejž jsem strávil převážně vysvětlováním všelijakým bolševikům a chudákům novinářům, že nás opravdu nikdo neorganizuje a nesvolává.

K našemu zklamání se už ani neopakovala lidská zeď z propletených těl funících soudruhů, bránící nám v přístupu k Rudé Martičce, od níž jsme si minule chtěli poměrně nevinně nechat podepsat trička a transparenty. V podstatě největší atrakcí byl jakýsi postarší pán rozcapených vousů, jenž si na schodišti naproti fontáně nebohého kapitalisty Františka Křižíka rozvěsil svoje plakáty hlásající „Mír a klid“ a „Vystoupení z NATO“, jemuž velice velmi vadilo, když se k němu na vyvýšené schodiště, odkud bylo dobře vidět na pódium, přitulili nějací pravdoláskaři a drželi tam svoje vlastní kartony informující zúčastněné o zločinech komunistického režimu. S vervou vskutku zběsilou jim ruce odstrkoval a u policistů na ně žaloval, avšak ve finále nedosáhl ničeho, protože dokud jeho hesla nebyla zastiňována, nikdo nic nekalého nespáchal.

Ani zarytý soudruh Jakeš se příliš neprojevoval, chudák už asi byl příliš stár, ačkoliv těch jeho třiadevadesát bych mu rozhodně netipoval. Nakonec jsme se tedy pouze obrátili zády k ruské hymně a poté opět vystoupili k mírně ohořelému Průmyslovému paláci, rozvinuli naši uličku hanby, stejnou, jako při příchodu sympatizantů dříve v ranních hodinách. Selku Semelku naše sítě nezachytily ani tentokrát, liška mazaná se někudy záhadně vypařila, bůhví kudy kam.

Závěrem celého dopoledne se tedy stalo krátké posezení u piva, o němž si komanči od vedlejšího stolu jistě museli myslet, že nám jej zaplatila americká ambasáda, Brusel, ilumináti a pravděpodobně i znovuzrozená Havlova zombie, vyměnění si fejsbůkových profilů a podobných ptákovin. Následně jsme se rozloučili a opět zalezli do svých kaváren, s vědomím, že se uvidíme zase na sedmnáctý listopad. Už aby to bylo, neboť tato setkání jsou komediemi lepšími, než klasické němé grotesky.


Tato glosa byla původně sepsána 1. května 2016.